Josef Vančura

Josef Vančura (21. února 1870 Lišov[1] – 26. května 1930 Mariánské Lázně[2]) byl český právník, profesor římského práva na právnické fakultě Univerzity Karlovy. Je považován za zakladatele české papyrologie.

prof. JUDr. Josef Vančura
Josef Vančura
Rektor Univerzity Karlovy
Ve funkci:
1926 – 1927
PředchůdceKarel Petr
NástupceLubor Niederle
Děkan Právnické fakulty UK
Ve funkci:
1910 – 1912
PředchůdceEmanuel Tilsch
NástupceJosef Gruber
Ve funkci:
1924 – 1925
PředchůdceAntonín Hobza
NástupceJiří Hoetzel
Narození21. února 1870
Lišov
Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí26. května 1930 (ve věku 60 let)
Mariánské Lázně
Československo Československo
Místo pohřbeníVinohradský hřbitov
NárodnostČeši
Alma materUniverzita Karlova v Praze
Zaměstnáníprofesor římského práva
Profesehistorik práva, pedagog, vysokoškolský učitel a právník
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Vystudoval české gymnázium v Českých Budějovicích, pak práva na české univerzitě v Praze, kde byl roku 1893 promován sub auspiciis imperatoris. Po krátké soudní praxi vstoupil do služeb českého zemského výboru, kde byl roku 1898 jmenován tajemníkem a téhož roku se habilitoval pro římské právo na české právnické fakultě. Administrativní praxi opustil v roce 1906, když byl jmenován mimořádným profesorem,[3] řádným profesorem se stal roku 1909. Po odchodu profesora Heyrovského se stal ordinářem římského práva, mimořádný význam pro českou romanistiku mělo jeho do té doby jinak opomíjené bádání v oblasti starověkých papyrů. Díky předchozímu působení v právní praxi věnoval při výuce pozornost i praktickým příkladům z denního života, čímž se jeho přednášky staly velmi populárními.[4] Tři funkční období, 1910–1911, 1911–1912 a 1924–1925, byl děkanem fakulty a v letech 1926–1927 i rektorem celé univerzity. Od roku 1925 byl také řádným členem České akademie věd a umění a v roce 1919 se stal mimořádným členem Královské české společnosti nauk.[5] Spolupracoval na Ottově naučném slovníku, kam přispěl řadou hesel. Ještě před odchodem z fakulty habilitoval svého nástupce, Miroslava Boháčka.[4]

Dílo
  • Usucapio pro herede : studie z práva římského (Praha, 1897)
  • Praelegát dle práva římského (Praha, 1902)
  • Agrární právo římské republiky (Praha : Bursík a Kohout, 1908)
  • Pandekty (Praha : Všehrd, 1914, 1920 a 1922)
  • Exekuční listiny dle práva papyrů (Praha : Čes. akademie, 1915)
  • Úvod do studia soukromého práva římského (Praha, 1923)

Reference
  1. Matriční záznam o narození a křtu [online]. Státní oblastní archiv v Třeboni [cit. 2015-02-09]. Dostupné online.
  2. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu [online]. Státní oblastní archiv v Plzni, Generální ředitelství státních bavorských archivů v Mnichově [cit. 2015-02-09]. Dostupné online.
  3. Vančura. In: Ottův slovník naučný. Praha: J. Otto, 1907. Dostupné online. Svazek 26. S. 384.
  4. SKŘEJPEK, Michal. Josef Vančura. In: SKŘEJPKOVÁ, Petra. Antologie československé právní vědy v letech 1918–1939. Praha: Linde, 2009. ISBN 978-80-7201-750-8. S. 185–188.
  5. Vančura, Josef [online]. Nadace Langhans Praha [cit. 2016-02-21]. Dostupné online.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.