Karel Habětínek

Vystudoval Karlo-Ferdinandovu univerzitu v Praze. Roku 1855 získal titul doktora práv. V letech 1856–1862 působil jako právník v Tereziánské vojenské akademii. V roce 1859 se stal docentem na Vídeňské univerzitě, kde vyučoval civilní právo. Od roku 1861 působil jako advokát v Praze. V letech 1863–1868 vyučoval civilní i obchodní právo na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, v letech 1868–1871 pak opět na Vídeňské univerzitě, kde zastával i funkci děkana. Od roku 1869 zasedal též u říšského soudu.[1]

5. února 1871 se stal ministrem spravedlnosti Předlitavska ve vládě Karla von Hohenwarta. Ve vládě setrval do 26. října 1871.[2] Jako ministr inicioval přijetí zákona o vedení pozemkových knih.[1]

Jeho účast ve vládě coby Čecha (spolu s ním byl ministrem jmenován i další Čech Josef Jireček) byla součástí snahy vlády Karla von Hohenwarta vytvořit novou koalici se zapojením neněmeckých národností.[3] Habětínek a Jireček byli historicky prvními Čechy na ministerské pozici v Předlitavsku. V státoprávních otázkách byl federalistou, tedy zastáncem větších pravomocí historických zemí.[1] Historik Otto Urban ho ovšem neřadí mezi stoupence českého státního práva, spíše ho popisuje jako osobnost bez nacionálních předsudků, bytostného Rakušana. Ze své vědecké dráhy se osobně znal s dalším ministrem Hohenwartovy vlády, Albertem Schäfflem, který i díky znalosti Habětínka ztratil předsudky vůči údajné kulturní zaostalosti neněmeckých národností a byl pak hlavním vyjednavačem vlády u takzvaných fundamentálních článků (projektované česko-rakouské vyrovnání).[4]

Roku 1879 byl jmenován doživotním členem Panské sněmovny.[5] Roku 1882 se stal prezidentem senátu Nejvyššího soudního dvora ve Vídni a od roku 1899 až do roku 1904 byl dokonce jeho prvním prezidentem.[1]

Roku 1871 získal čestné občanství (měšťanství) Rokycan[6] a Chrudimi.[7]