Josef Kaizl

Narodil se v rodině Čecha Eduarda Kaizla, kontrolora berního úřadu a německy mluvící matky. Byl nejstarším ze sedmi sourozenců.

Školní docházku zahájil na německojazyčné škole v Rumburku, kam byl jeho otec roku 1858 služebně přeložen. Po dalším přeložení do Ústí nad Orlicí byl odeslán k své tetě do Prahy. Studoval nejprve německy a později česky na farní škole při kostele Panny Marie Vítězné v Karmelitské ulici na Malé Straně. V roce 1863 zahájil docházku na gymnáziu tamtéž. Již tehdy se díky svému strýci Edmundu Břetislavu Kaizlovi (který rovněž působil v politice a veřejném životě[3]) seznámil s okruhem kolem Vojtěcha Náprstka. Byl uveden do Amerického klubu dam, kde se začal učit anglicky.

Na podzim roku 1868 byl Kaizlův otec přeložen do Litomyšle. Josef Kaizl se stěhuje zpět k rodině a začíná studovat na místním piaristickém gymnáziu. Zde se začíná učit polsky a rusky. V roce 1870 byl otec přeložen na pražský Smíchov a Kaizl opět nastupuje na malostranské gymnázium, o rok později zde skládá maturitu.

Absolvoval práva na Univerzitě Karlo-Ferdinandově v Praze (1871–1875, titul JUDr. v roce 1876), přičemž mezi roky 1874–1875 prodělal vojenskou službu u zásobovacího vojenského sboru v Praze. Poté pokračoval ve studiu ekonomie na Univerzitě Štrasburk (1877), kde navštěvoval přednášky u profesorů Gustava von Schmollera a Georga Friedricha Knappa.[4][5]

Po smrti otce, kdy se dramaticky zhoršily finanční poměry jeho rodiny, působil též jako koncipient v karlínské advokátní kanceláři strýce Edmunda Břetislava Kaizla[6] a jako domácí učitel u hraběte Buquoye. V roce 1878 byl krátce povolán k vojenské službě během bosenské okupace Slavonského Brodu.

V roce 1879 začal jako docent přednášet národohospodářství na Univerzitě Karlo-Ferdinandově. Přednášel zde česky a německy mimo jiné zemědělskou politiku, národní hospodářství, rakouskou obchodní politiku od 18. století až po naše dny, nauku o mzdě a otázku dělnickou nebo teorii socialismu. Ve školním roce 1882–1883 převzal přednášky o národním hospodářství na Českoslovanské obchodní akademii v Praze, v roce 1883 byl jmenován mimořádným profesorem české části pražské univerzity, roku 1888 řádným profesorem.[4][5] Historik Otto Urban ho řadí mezi první generaci českých univerzitních elit.[7]

V letech 1880–1884 pracoval jako koncipient Zemského výboru Království českého.[5]

Ve volbách do Říšské rady roku 1885 získal za Národní (staročeskou) stranu mandát v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor), kde reprezentoval městskou kurii, obvod Čáslav, Kutná Hora atd.[8][9]

Po volbách v roce 1885 se na Říšské radě připojil k Českému klubu (jednotné parlamentní zastoupení, do kterého se sdružili staročeši, mladočeši, česká konzervativní šlechta a moravští národní poslanci).[10] Se staročeskou stranou se však názorově rozešel[4] a dopisem z 13. října 1887 oznámil rezignaci na poslanecký mandát.[8] V doplňovacích volbách odstoupil z boje a na jeho místo v Říšské radě byl zvolen starosta Vršovic Josef Herold. Důvodem pro Kaizlovu rezignaci na mandát byl nesouhlas s Gautschovými ordonancemi roku 1887 (vládní návrh na redislokaci středních škol, podle mnohých kritiků poškozující české zájmy), které staročeská strana a Český klub coby česká střechová parlamentní frakce na Říšské radě podpořila, respektive na popud staročeského předáka F. L. Riegra veřejně neodmítla a jen takticky o nich zákulisně vyjednávala. Kaizl ovšem na rozdíl od mnohých odpůrců ordonancí nepřešel do mladočeského tábora, pouze se stáhl po rezignaci z aktivní parlamentní politiky. Nadále považoval staročechy za jedinou možnou stranu a mladočeský proud označoval za křečovitý.[11]

Po roce 1887 spolupracoval s Tomášem Masarykem a Kramářem na formulování nového politického směru (takzvaný realismus), který prosazoval „přesné vědecké poznávání věcí proti romantické fantastice“.[11][12] V ročnících 1889 a 1890 byl vedoucím redaktorem časopisu Čas.

V roce 1890 vstoupil spolu s dalšími realisty (včetně Masaryka) do mladočeské strany[4] a téhož roku se vrátil do Říšské rady, když 4. prosince 1890 složil místo Václava Saláška poslanecký slib za kurii obchodních a živnostenských komor v Praze.[8] Zatímco Masarykova angažovanost v mladočeské straně měla krátké trvání, Kaizl se stal dlouhodobě jedním z hlavních mladočeských politiků.[4]

Ve volbách do Říšské rady roku 1891 úspěšně kandidoval do vídeňského parlamentu za Národní stranu svobodomyslnou (mladočeši) v městské kurii, obvod Karlín-Smíchov.[8] Ihned při zahájení nové Říšské rady se prezentoval jako jeden z předáků mladočechů, kteří představovali jeden z nejsilnějších parlamentních klubů, a za mladočechy navrhl text slavnostní adresy, kterou tradičně Říšská rada odpovídala na zdravici panovníka. V textu byly přítomny státoprávní a národnostní argumenty, aniž by ale byly podporovány, jako to bylo zvykem u staročeské reprezentace, odkazy na historické české státní právo. Historik Otto Urban hodnotí Kaizlův návrh jako de facto programový manifest mladočeské strany a zároveň ukázku toho, že navzdory radikální opoziční rétorice, na které se mladočeši v předchozích letech profilovali, si strana díky Kaizlovi uchovala racionální argumentaci. Návrh ovšem byl od počátku koncipován s tím, že nebude přijat. Ostatní kluby na Říšské radě ho odmítly, ale nebyly schopny se dohodnout na žádném jiném, což odhalilo faktickou neexistenci soustavné sněmovní většiny.[13]

Roku 1894 byl spoluautorem Nymburské rezoluce mladočechů, která představovala vítězství realistického, umírněného proudu v mladočeské straně a porážku extrémního radikalismu.[4] Krátce předtím totiž na Říšské radě vystoupili mladočeští poslanci Jan Vašatý, Eduard Grégr a Václav Březnovský s radikálními a zčásti vulgárně opozičními projevy.[14] Mezitím se ovšem rozvolnily jeho vztahy s Masarykem, který pro neshody z mladočeské strany roku 1893 vystoupil. Nadále pak zůstali hlavními představiteli realismu u mladočechů Kaizl a Karel Kramář.[15] Roku 1895 měl jeho rozchod s Masarykem i publicistickou podobu. Masaryk tehdy vydal spis Naše nynější krise, ve kterém se vymezil proti programové chabosti mladočeské strany. Kaizl na to reagoval statí České myšlénky. Odmítl Masarykovo kritiku liberalismu a odkazování se na náboženské proudy husitství a českých bratří, přičemž označil Masaryka za idealistu. Místo toho se přihlásil k standardním ideologiím evropského liberalismu a nacionalismu.[16]

Když se moci ujala vláda Kazimíra Badeniho, uplatňoval vůči ní Kaizl takzvanou etapovou politiku, kdy mladočeši nahradili čistě opoziční postoj strukturovanější ad hoc podporou vládě v některých konkrétních otázkách. Při nástupu vlády tak ještě zopakoval rozhodně opoziční postoj strany. Otto Urban to ale dává spíše do souvislosti s blížícími se zemskými volbami v Čechách roku 1895. Po volbách Kaizl vystoupil na Říšské radě v rozpravě k návrhu státního rozpočtu, kde již věcně argumentoval, i když nadále z opozičního stanoviska. Definoval znovu koncept etapové politiky a prohlásil, že mladočeská strana je bytostně spojena s úkoly liberalizace a demokratizace Rakouska a je ochotna v těchto otázkách uzavírat politické aliance. Na přelomu let 1895 a 1896 pak probíhaly zákulisní jednání mezi předsedou vlády Badenim a mladočechy včetně Kaizla. Prostředníkem byl Gustav Eim. V roce 1896 se v parlamentu projednávala takzvaná Badeniho volební reforma, která výrazně rozšiřovala volební právo (byť zachovávala kuriový systém a tedy nerovnost jednotlivých voličských skupin). Kaizl a jeho spojenci už nyní vystupovali na podporu vládního návrhu (radikálnější mladočeský návrh reformy nebyl v parlamentu průchodný). Při závěrečném hlasování sice byla mladočeská strana rozpolcena, ale Kaizl vedl provládní frakci a v následujících měsících se mu dařilo eliminovat radikály (poslanec Vašatý byl vyloučen z klubu, Julius Grégr v této době zemřel). Koncem roku 1896 pak Kaizl získal první, zatím interní a pracovní variantu návrhu na výrazné zvýšení statusu češtiny jako úředního jazyka v českých zemích (takzvaná Badeniho jazyková nařízení).[4][5][17]

V této době Kaizl obhájil poslanecký mandát ve volbách do Říšské rady roku 1897.[8] Volby přinesly úspěch mladočechům, kteří se stali nejsilnější parlamentní frakcí v Říšské radě[18] a jejich cena pro předlitavskou vládu tak vzrostla. Brzy po volbách se v parlamentu utvořila provládní většina, kterou tvořili mladočeši, Polský klub a němečtí konzervativci (Katolická lidová strana). Kaizl tehdy rozhodně podporoval účast v provládním táboře a podílel se na dojednávání finální verze Badeniho jazykových nařízení. Ta měla zavést češtinu i jako vnitřní úřední jazyk v českých zemích (tedy v komunikaci úřadů mezi sebou), což by byl výrazný úspěch pro české jazykové a autonomistické snahy předchozích dekád. Jejich projednání ale narazilo v Říšské radě na obstrukce a opozici německých liberálů a nacionalistů. Nebyla nikdy schválena a Badeniho vláda ještě v roce 1897 padla. Kaizl a Kramář pak museli řešit nelehkou otázku, jak se postavit k následujícímu vládnímu kabinetu (první vláda Paula Gautsche). V soukromí přiznávali, že by nejraději přepustili moc nějaké jiné straně (v českém táboře ale žádná taková relevantní politická alternativa zatím neexistovala). Realisté v mladočeské straně totiž nechtěli převzít radikálně nacionální rétoriku, jakou tehdy například v německorakouském táboře praktikoval Georg von Schönerer, ale zároveň si byli vědomi, že po pádu Badeniho kabinetu se prostor pro výraznější naplnění českých požadavků zužuje. Gautschova jazyková nařízení byla skromnějším a rovněž neúspěšným pokusem o revizi Badeniho jazykových nařízení.[19]

K zásadnímu obratu v Kaizlově kariéře došlo roku 1898. kdy se stal ministrem financí v předlitavské vládě Franze Thuna-Hohensteina (úřad vykonával od 7. března 1898 do 2. října 1899).[4][20] Franz Thun nastoupil s cílem znovu utvořit silnou vládu s parlamentní oporou a překonat měsíce nacionální polarizace. Kabinet úmyslně sestavil průřezově. Zasedl v něm tak kromě českého federalisty Kaizla i jeden z předáků německorakouských centralistů Josef Maria Baernreither. Trojice Thun, Kaizl a Baernreither měla být pilířem zamýšlené provládní většiny, která měla izolovat extrémní proudy v předlitavské politice. Kaizlův vstup do vlády zpočátku vyvolal překvapení. Sám Kaizl o něm nejednal formálně se stranickými orgány a rozhodl se fakticky sám za sebe. Paradoxně působila i skutečnost, že předsedou vlády byl tentýž Franz Thun, proti jehož působení na postu českého místodržícího mladočeši ještě o několik let předtím protestovali. Teprve dodatečně 8. března pak výbor mladočeské strany jeho ministerské působení schválil, nicméně nevyvodil z Kaizlovy účasti v kabinetu žádné závazky pro stranu jako takovou.[21] Kaizl se rozhodl legitimizovat svůj krok i tím, že na schůzi Říšské rady 1. dubna 1898 oznámil rezignaci na poslanecký mandát a pak byl ihned v doplňovacích volbách znovu zvolen.[8][22]

Kaizl byl zastáncem teze, že nejlepší zárukou bezpečnosti českého národa je silné a spravedlivé Rakousko. Svými odbornými znalostmi a rozvážným postupem nabyl významného vlivu v české i rakouské politice. Během roku a půl v předlitavské vládě uskutečnil mnoho ze svých plánů prospívajících Rakousku i českému národu. Dokončil jednání o rakousko-uherském vyrovnání (pravidelné dojednávání finančních transakcí mezi oběma polovinami monarchie). Předložil návrh reformy akciového práva. Za jeho vlády se dostalo do ministerstva financí několik kvalifikovaných českých úředníků[5], kteří pak po převratu v roce 1918 přišli vhod pro organizaci československého ministerstva financí. Měl významný podíl na zřízení české techniky v Brně (dnes Vysoké učení technické v Brně). Jeho působení ve vládě bylo vrcholem provládního aktivismů mladočechů, ostatně Kaizla tehdy ve veřejné diskuzi často obhajovali i staročeši, zatímco mladočechům blízké Národní listy byly opakovaně k provládní orientaci strany kritické. Jinak ale Thunova vláda neuspěla, protože ji zcela pohltil eskalující česko-německý jazykový problém. V říjnu 1899 podala demisi a Gautschova jazyková nařízení byla zrušena, čímž se jazykový status češtiny vrátil do doby před Badeniho vládou. Mladočeši okamžitě, na doporučení Kaizla, přešli na opoziční stranu.[23]

I nadále byl faktickým vůdcem mladočechů a opakovaně vystupoval jako umírňující prvek. V roce 1900 takto zamezil mladočeským návrhům na spuštění dlouhé obstrukce v Říšské radě, když se vláda Ernesta von Koerbera pokoušela o realističtější politiku a usmiřovací česko-německá jednání. Nakonec ale mladočeši přece jen obstrukci doprovázenou i potyčkami a násilnostmi spustili. Poslanec Josef Herold se pak vyjádřil, že „čeští poslanci zahráli takovou muziku, že podle ní teď bude muset tancovat celé Rakousko,“ což Kaizl ostře kritizoval a vyjádřil obavu z marginalizace strany a oktroje (direktivního mimoparlamentního prosazení) jazykových zákonů.[24] Ve volbách do Říšské rady roku 1901 obhájil křeslo ve vídeňském parlamentu a v Říšské radě setrval až do své smrti. Pak ho na poslaneckém křesle vystřídal František Fiedler.[8] Po demisi Thunovy vlády byl až do své smrti místopředsedou českého poslaneckého klubu. Od roku 1895 byl také poslancem Českého zemského sněmu za Karlín.[5]

Zemřel nečekaně ve věku 47 let na zámku v jihočeských Myslkovicích,[25] který sloužil jako jeho letní byt. Jeho tělo bylo balzamováno a uloženo na pražském Vyšehradském hřbitově[26].[27] Náhrobek s výraznou plastikou Objetí lásky a smrti vytvořil sochař Bohumil Kafka.[28]

Jeho roli vůdce mladočechů převzal později během první dekády 20. století Karel Kramář, který v mnohém navázal na realistické Kaizlovy postoje a odmítání efektní opoziční a obstrukční rétoriky.[29]

• Der Kampf um die Gewerbereform und Gewerbefreiheit in Bayern 1799–1868, Lipsko 1879 (práce s doplňkem Die Geldcapitalzins und die Theorie und Praxis seiner gesetzlichen Beschränkung sloužila jako podklad pro habilitační řízení v Praze)
• Die Lehre von der Überwälzung der Steuern, 1882
• Národní hospodářství, 1883
• O postátnění železnic v Rakousku, 1883
• Obnovený řád živnostenský, 1883
• Vyrovnání s Uhry 1866 a 1877, 1886
• Finanční věda, 1888, 1892
• Náprava rakouské měny, 1890
• Lid selský, jeho poroba a vymanění v zemích českých, 1895
• České myšlénky, 1895
• O státoprávním programu českém, 1896
• Dr. Jos. Kaizl: Z mého života, 1908, 1911, 1914 (sestavil Zdeněk V. Tobolka, trojsvazkové dílo shrnující deníkové zápisky a korespondenci, literární díla a projevy. Díl I.: Od narození do habilitace; díl II.: Od habilitace dra. Jos. Kaizla r. 1874 až k jeho vstupu do národní strany svobodomyslné r. 1890, s předmluvou z července 1911, a nejobsáhlejší díl III.: Od vstupu Kaizlova do národní strany svobodomyslné až do jeho smrti, s doslovem z r. 1914)

• O úroku a lichvě, Osvěta, 1879
• Hospodářská theorie hodnoty, Athenaeum, 1890
• překlad Grafovy studie Klesání úrokové míry, Athenaeum, 1892
• Pokroky socialismu, Athenaeum, 1891
• Ethika a socialism, Naše doba, 1894
• Lid selský, jeho poroba a vymanění v zemích českých, Naše doba, 1895
• Zlato a stříbro, Obzor nár.-hosp., 1896