Bedřich Stefan

Bedřich Stefan se narodil v rodině drážního úředníka Bedřicha Stefana (1860—??) a matky Marie, rozené Havlenové (1871—??).[1] Byl prostřední ze tří dětí.[3]

V letech 1911–14 se učil v Praze štukatérem a navštěvoval večerní kursy kreslení na uměleckoprůmyslové škole (prof. Luděk Wurzl, J. Plichta). Roku 1914 byl přijat ke studiu u prof. Josefa Drahoňovského a Bohumila Kafky a po přerušení v letech 1917–19 (vojenská služba) požádal prof. Otakara Španiela, aby mohl dokončit studia v jeho ateliéru.

V letech 1919–1923 studoval sochařství na Akademii výtvarných umění u Jana Štursy a po absolvování studia se stal roku 1924 pomocníkem Otto Gutfreunda. Obdržel roční stipendium francouzské vlády a v letech 1925–1926 navštěvoval v Paříži kursy aktu v Grande Chaumiére a několik měsíců pracoval jako kreslič v ateliéru Le Corbusiera. Do Paříže se vracel během 30. let každoročně.

Po návratu do Prahy získal některé významné veřejné zakázky na reliéfní výzdobu budov (Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 1928, Kostel sv. Václava ve Vršovicích, 1930–33).

Za války stavěl svůj vlastní ateliér. Dne 28. listopadu 1942 uzavřel v Prostějově sňatek se sochařkou Hanou Wichterlovou (1903—1990)[p 1].[1] Od roku 1946 do roku 1958 byl profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde mezi jeho žáky patřili například Václav Frydecký nebo Jiří Seifert.

V roce 1966, u příležitosti 70. narozenin, byl vyznamenán Státní cenou za plastiky pro památník v Lidicích a jmenován Zasloužilým umělcem.

Stefan vystavoval poprvé roku 1922 se skupinou Devětsil a od roku 1930 s SVU Mánes. První samostatnou výstavu měl až roku 1980 v Národní galerii (Belveder). Jeho komorní plastiky vystavila roku 2001 Galerie Millenium.

Bedřich Stefan zemřel 31. března 1982 v Praze ve věku 86 let.

Závěrem studia ve Štursově ateliéru na Akademii vznikla podobizna Vincence Makovského (1922/3) a komorní plastika Sedící (1923), s níž se ucházel o stipendium v Paříži.

Podobně jako jiné Štursovy žáky, přitahovala Stefana osobnost Otto Gutfreunda, který se roku 1920 vrátil do Prahy a pracoval v zapůjčeném ateliéru Stefanova spolužáka Jana Laudy. Stefan se stal roku 1924 Gutfreundovým spolupracovníkem.

Na počátku 20. let rozvíjel Stefan obvyklé motivy sociálně civilního umění – ženy při běžné denní činnosti, sportovní a motoristické náměty (Matka myjící dítě, 1924, Oprava pneumatiky, 1924). Estetice poetismu se přibližuje jeho polychromovaná plastika z pálené hlíny Dívka s absintem (1924, NG). V Paříži se Stefan zajímal i o primitivní umění a přivezl s sebou do Prahy africké masky pocházející z Libérie a Pobřeží slonoviny (fotografoval J. Sudek). Společně s architektem Josefem Havlíčkem navrhl v roce 1924 hraniční orientační sloupy, které byly následně osazeny u československých hraničních přechodů.

• 
  Dívka s absintem (1924), Národní galerie v Praze
• 
  Sedící (1929), OG Liberec

Po návratu z Francie se stejně jako Gutfreund zabýval otázkami abstraktní sochařské formy a postupně dospěl až k radikální redukci základního tvaru lidské figury v mramorovém Torzu III (1929).

Podněty kubismu, projevující se geometrizovaným obrysem a rytmizací konvexních a konkávních ploch, jsou patrné na reliéfech pro Právnickou fakultu v Praze (1927–28). Ještě radikálnější jsou jeho komorní plastiky, v nichž volně nakládá s prostorovými plány a průniky ploch, propojením vnitřního a vnějšího prostoru a užívá expresivní modelaci detailů (Harlekýn, 1926, Ležící, 1927-28, Sedící, 1929).

V realizacích pro architekturu má významné místo reliéfní cyklus 14 zastavení Křížové cesty v Gočárově funkcionalistickém kostelu sv. Václava ve Vršovicích, který vznikal v letech 1930–33.

• 
  Křížová cesta (1930-33), Veroničina rouška, opuka

V následujících reliéfech pro Ředitelství drah v Hradci Králové (1933) a Pojišťovnu Lípa v Praze (po 1936) se Stefan vrátil ke klasicizujícím formám a navázal na práce svých předchůdců Bohumila Kafky a Josefa Mařatky. Ve stejné době vytvořil realistické oficiální portréty Kamila Krofty (1936) a Josefa Jana Friče (1939–40). U soutěžních návrhů pro chrám sv. Víta a Národní památník na Vítkově se vrátil k monumentalitě a strohosti výrazu v reakci na vnější ohrožení státu.

Během druhé světové války se Stefan věnoval návrhům plastik pro Kostel Nejsvětějšího srdce Páně na Vinohradech, náhrobku svého přítele, malíře Aloise Wachsmanna, a vytvořil monumentální mramorovou sochu Země (1946) pro halu Zemské banky v Praze.

V poválečných letech Stefan předložil návrh pomníku padlým a spolu s architektem Františkem Markem získal prvenství v soutěži na koncepci pietního území v Lidicích. Vytvořil zdejší plastiky Žena s růží, 1959 či Matka s dítětem, 1965, a dále znaky zničených měst a další architektonické prvky. V následujících letech podal soutěžní návrhy na nové mince, plakety a medaile (ČSAV, NM, NG) a pracoval s keramikou. Kromě dekorativních reliéfů pro budovy v Kladně vytvořil vázu pro československý pavilón na Expo 58 v Bruselu. V Příbrami v letech 1956–58 vytvořil vysoký pískovcový reliéf pro průčelí kulturního domu. Z šedesátých let pochází série návrhů pro kašnu před Salmovským palácem na Hradčanském náměstí (Setkání u studny 1966–72), která se ovšem nerealizovala. Navržené pískovcové sousoší bylo nakonec umístěno v parku v Dejvicích.

• 
  Orantka (1940-55), mramor, Kostel Nejsvětějšího srdce Páně
• 
  Dobrý pastýř (1940-49), mramor, Kostel Nejsvětějšího srdce Páně
• 
  Žena s růží (1959), Lidice
• 
  Nové právo, Římské právo (1927-28), reliéfy na štítu Právnické fakulty UK, Praha
• 
  Bedřich Stefan (1929), Jan Roith (2010) Sv. Václav
• 
  Setkání u studny, Evropská, Praha 6