Dějiny západní filosofie

V 1. polovině 1. tisíciletí př. n. l. začíná velký rozmach řeckých měst a námořního obchodu ve velké části Středozemního moře, který vedl k zakládání kolonií, zejména v dnešní Itálii a na Sicilii, v tzv. „velkém Řecku“. Ve městech tak žili vedle sebe lidé různého původu a různých kultur. I když se běžně dorozumívali řecky, nepřijímali jako samozřejmou autoritu tradiční řecké mýty, na nichž do té doby stála společenská soudržnost řeckých obcí. V setkání s jinými kulturami a učeními tak začaly vznikat pochybnosti o Homérově či Hésiodově výkladu světa. Za první řecké filosofy považujeme myslitele, kteří mytologický výklad světa kritizovali či odmítli a snažili se svět vysvětlit rozumově, z určitých principů. Je příznačné, že žili většinou na pobřeží dnešní Malé Asie, na Sicílii a v jižní Itálii, čili právě na pomezí tehdejšího řeckého světa. Z děl tohoto období tzv. předsókratiků se zachovaly jen zlomky, citáty ve spisech pozdějších autorů.

Chronologie řeckých filosofů (data jsou vesměs jen přibližná)

Filosofové tohoto období se snažili najít nějaký princip (arché), z něhož by se svět dal vysvětlit bez odkazu na tradiční vyprávění. Tímto počátkem bylo pro některé číslo, pro jiné některý ze živlů a pro Parmenida zřejmě myšlenka neměnného bytí, které je základem proměnlivého světa, v němž žijeme. Tito myslitelé se řadí do několika škol, i když přímé souvislosti mezi nimi nejsou většinou doloženy. U atomistů se už setkáváme i s jistou skepsí ohledně možností poznání vůbec.

• Milétská škola – Thalés z Milétu, Anaximandros, Anaximenés
• Pýthagorejská škola – Pýthagorás a jeho žáci, Alkmaión
• Elejská škola – Xenofanés, Parmenidés, Zénón z Eleje
• Hérakleitos
• Pluralisté – Anaxagorás, Empedoklés
• Atomisté – Leukippos, Démokritos

Raffael Santi: Athénská škola

V poměrně krátkém období vrcholného rozkvětu města Athén se filosofie obrací od otázek po původu a povaze přírody k otázkám lidské společnosti a člověka. Tradičně se tento obrat přisuzuje Sókratovi, je však pravděpodobné, že stejný krok udělali i sofisté, o nichž toho víme podstatně méně. Sókratés ovšem sám nic nenapsal a co o něm víme, pochází z dialogů Platónových, které jsou dodnes jedním z vrcholů filosofie vůbec. Téměř ve všech vystupuje Sókratés, obvykle v roli učitele a s jistou převahou nad odpůrci; ovšem otázka, nakolik Platón v dialozích podává své vlastní, anebo Sókratovy myšlenky (čili otázka Platónova poměru k Sókratovi), není dodnes uzavřena.

Naopak Platón v Sedmém listu tvrdí, že žádný systematický výklad své nauky nikdy nenapsal a nenapíše, takže i o tom, co přesně své žáky učil, se musíme dohadovat nepřímo. Jedním z pramenů jsou spisy jeho dlouholetého a zdaleka nejvýznamnějšího žáka Aristotela, který se s Platónem v řadě důležitých otázek rozchází. Velice rozsáhlé Aristotelovo dílo má zčásti povahu poznámek, možná zápisků posluchačů. Aristotelés obzor filosofických témat opět rozšířil a položil tak základy mnoha pozdějších věd, od anatomie a meteorologie až po lingvistiku, rétoriku a etiku. S Platónem a Aristotelem přichází i otázka kritiky poznání, rozlišování mezi pravým věděním a pouhým míněním, filosofie si vytváří odborné pojmy a snaží se o závaznou a důsledně argumentovanou řeč. Proto jsou jak Platónovy, tak Aristotelovy spisy dodnes živou inspirací i přísným měřítkem každé filosofické práce - i kdyby je měla odmítnout.

Tato trojice athénských myslitelů má tedy pro celou západní filosofii rozhodující význam. Anglický filosof Alfred North Whitehead napsal, že celá pozdější filosofie je jen souborem komentářů k Platónovi, nicméně ani střízlivé a věcné myšlenkové dědictví Aristotelovo se v evropských dějinách nikdy neztratilo a v některých obdobích dokonce převládalo. Obě jejich athénské školy - Akademie a Lyceum (Lykaion) - trvaly několik staletí a sloužily jako vzor pro tisíce škol v celé historii.

Vedle nich zde vznikly i další myšlenkové směry. O sofistech - současnících Sókratových - jsme se už zmínili; Sókratés jim vytýká mravní relativismus i to, že za výuku si nechávali zaplatit. Dobové vylíčení satirika Aristofana (ve hře Oblaka) ovšem líčí podobně i školu Sókratovu. Další významný směr, kynismus, založený Sókratovým žákem Antisthenem, představuje spíše jakýsi asketický a protestní životní styl s minimálními potřebami a na okraji bohaté společnosti.

• Sókratés - 469 - 399 př. n. l.
• Platón - 427 - 347 př. n. l.
• Aristotelés - 384 - 322 př. n. l.
• Sofisté – Prótagorás z Abdér, Gorgiás z Leontín
• Kynismus - Antisthenés, Díogenés ze Sinópé

Po pádu Athén vládli v Řecku makedonští králové a Alexandr Veliký vytvořil obrovskou říši, která zahrnovala celé východní Středomoří a sahala až do Indie. Po jeho smrti roku 323 př. n. l. se sice politicky rozpadla, zůstal však kulturně propojený prostor s řeckou dorozumívací řečí a novým střediskem vzdělanosti v Alexandrii. Tam působila řada vynikajících vědců, počínaje Eukleidem, ale filosofické školy měly praktičtější ráz a orientovaly se na rozvíjení athénského dědictví. Významnější myslitelé tohoto období se zabývali hlavně etikou, otázkami dobrého života ve společnosti a politikou.

Od 2. stol. př. n. l. se centrum říše přesouvalo do Říma a dorozumívacím jazykem se stávala latina. Latinští filosofové, zejména Cicero, Lucretius a Marcus Aurelius přetlumočili odkaz řeckých škol pro nové publikum, a to opět s výrazně praktickým a etickým zaměřením. Zajímají je hlavně otázky lidského štěstí, občanské ctnosti, politiky, vlády a práva. Ve 3. století našeho letopočtu vzniká novoplatonismus, který vzkvétal zejména ve východní, tj. řeckojazyčné části říše a který později zásadně ovlivnil křesťanské myšlení. Mimoto se rozvíjí hermetismus, vliv na filosofické nauky má také gnosticismus a manicheismus.

Chronologie helénistických a latinských filosofů (data jsou někde přibližná)

Mezi hlavní myšlenkové proudy tohoto období patří zejména:

• Stoicismus – Zénón z Kitia, Seneca, Epiktétos, Marcus Aurelius
• Epikureismus – Epikúros, Titus Lucretius Carus, Quintus Horatius Flaccus
• Skepticismus - Pyrrhón z Élidy
• Eklekticismus – Marcus Tullius Cicero, Filón Alexandrijský
• Novoplatonismus – Plótínos, Iamblichos, Proklos, Boëthius

Svatý Augustin, nejvýznamnější představitel latinské patristiky

Patristika, období církevních otců , tj. trvalých křesťanských autorit, je také období, kdy se v obranách (apologiích) a později na sněmech a ve sporech s heretiky zpřesňovalo křesťanské učení (dogma), zejména nauka o Trojici, o Božských osobách, o hříchu a vykoupení a o povaze církve. Zároveň se pozvolna odděluje západní (latinská) větev od východní řecké, která zpočátku dominovala. Období „stěhování národů“ znamená také doznívání patristiky, na západě v souvislosti s rozpadem západní říše, na východě s expanzí islámu.

Hlavními představiteli východní (řecké) patristiky jsou Irenaeus (Eirénaios), Kléméns Alexandrijský, Órigenés, Eusebios z Kaisareie, Athanasios, Basileios Veliký, Řehoř z Nazianzu, Řehoř z Nyssy, Jan Zlatoústý (Chrysostomos), Cyril Alexandrijský (Kyrillos) a Jan z Damašku.

Pro západní (latinskou) patristiku je to Justin Mučedník, Tertullianus, Ambrosius (Ambrož), Hieronymus (Jeroným), sv. Augustin, Boëthius, Lev I. Veliký, Beda Ctihodný (Venerabilis), Isidor ze Sevilly, Řehoř Veliký (Gregorius) a Jan Scotus Eriugena, který už představuje přechod ke scholastice. Nejoriginálnějšími mysliteli byli Svatý Augustin, Pseudo-Dionysios Areopagita a Boëthius, všichni ovlivnění novoplatonismem.

Scholastika čili „školská filosofie“ souvisí se vznikem škol a univerzit ve vrcholném středověku, s potřebou vyučovat a diskutovat. Opírá se o autoritu Bible a velkých starověkých filosofů, i když je také kritizuje. Cílem není originalita ani výmluvnost, nýbrž jasnost a určitost stanovisek. Scholastika si vyvinula vlastní metodu disputace (diskuse), jež se na anglických a amerických univerzitách dodnes pěstuje. Vrcholná i tzv druhá scholastika podstatně ovlivnila celou novověkou filosofii až do I. Kanta.

Chronologie středověkých filosofů

• Raná scholastika: Anselm z Canterbury, Pierre Abélard, Bernard z Clairvaux, Chartreská škola
• Islámská filosofie: Alkindus, Al-Fárábí, Avicenna, Averroes
• židovská filosofie: Maimonides (Moše ben Maimon)
• Vrcholná scholastika: Siger z Brabantu, Albert Veliký, Tomáš Akvinský, Bonaventura, Roger Bacon
• Pozdní scholastika: Mistr Eckhart, Jan Duns Scotus, William Ockham, Jean Buridan.
• Druhá scholastika 16. století: Domingo de Soto, Thomas Cajetan, Francisco Suárez.

Renesanční filosofie a raný humanismus znamená jednak zápas o osvobození jednotlivce, živý zájem o přírodu a svět, ale také životní nejistoty a těžké spory. V novém světě bez společně uznávané autority platí nakonec pouze moc, ať už v podobě politické (Niccolò Machiavelli, Thomas Hobbes), nebo jako vědění a ovládání přírodních sil (Francis Bacon). Proti tomu stojí humanismus Erasma Rotterdamského, který se své teologické přátele marně snažil přesvědčit o potřebě tolerance.

Chronologie raně novověkých filosofů

• Mikuláš Kusánský, Mikuláš Koperník, Giordano Bruno
• Reformace církve, jak si ji představoval ještě Jan Hus, se nezdařila a reformátoři 16. století se nakonec postavili proti římskému papeži. První z nich, Martin Luther, filosofii odmítal, ale už jeho přítel Philipp Melanchthon ji rehabilitoval. K velkým teologům reformace pařil také Ulrich Zwingli a Jan Kalvín.
• Náboženské rozštěpení a následující občanské a náboženské války 16.-17. století silně otřásly věrohodností křesťanství a velcí filosofové musí jistoty poznání i opory pro lidské jednání hledat jinde. René Descartes našel nepochybný základ poznání v sebejistotě myslícího subjektu, Thomas Hobbes se snažil najít pevný základ pro autoritu panovníka, který jediný může zaručit mír. O racionální řešení lidských i společenských problémů své doby se snažili i Baruch Spinoza, John Locke a George Berkeley.
• Jiní filosofové se naopak vraceli k náboženskému základu myšlení, jako Blaise Pascal, Jan Amos Komenský nebo Gottfried Wilhelm Leibniz. V anglickém Cambridge vznikla vlivná škola platónismu, z níž vyšel také Isaac Newton.

Chronologie 18./19. století

Když se absolutistickým panovníkům nakonec podařilo občanské války potlačit, zdálo se, že na rozum se lze spolehnout a zbývá jen vymýtit staré pověry a neoprávněné výsady a lidská společnost se bude rozvíjet v míru a prosperitě. To je filosofický i politický program osvícenství, racionalistického myšlenkového proudu, který se plně rozvinul během 18. století. Kant jej charakterizoval slavnou větou: „Neboj se užívat svého rozumu.“

• Charles Louis Montesquieu
• Voltaire
• Jean-Jacques Rousseau,
• David Hume.
• Nejvýznamnější z nich, Immanuel Kant, si ovšem už také uvědomil úskalí osvícenského optimismu, podobně jako Johann Gottfried Herder nebo Johann Wolfgang Goethe.

Chronologie 19. století

• Na Kanta navázali velcí filosofové německého idealismu: Johann Gottlieb Fichte, Friedrich Wilhelm Joseph von Schelling, Georg Wilhelm Friedrich Hegel a později Ludwig Feuerbach.
• V Anglii i ve Francii se osvícenská víra v rozum, vědu a pokrok ještě radikalizovala v díle mužů, jako byl Jeremy Bentham, Auguste Comte, Herbert Spencer, John Stuart Mill.
• Naproti tomu romantismus navázal na Herderovu kritiku osvícenského racionalismu a zdůraznil význam umění, tradic a národní svébytnosti: Friedrich Wilhelm Joseph von Schelling, Friedrich Schlegel.
• Na Hegelův racionalismus reagovali v Německu kritičtí až pesimističtí filosofové jako Arthur Schopenhauer, Friedrich Nietzsche a později Oswald Spengler, jedinečnost osamělého člověka zdůraznil Søren Kierkegaard a z jiného hlediska i Ladislav Klíma.
• Dialektický materialismus sice vzešel z filosofie, chápal se však spíše jako nástroj politické změny: Karl Marx, Friedrich Engels, Vladimír Iljič Lenin.

Chronologie 19./20. století

• Filosofie života a evoluce: Henri Bergson, Wilhelm Dilthey, Hans Driesch, Emanuel Rádl, Pierre Teilhard de Chardin
• Americký pragmatismus: Charles Sanders Peirce, William James, John Dewey
• Fenomenologie: Edmund Husserl, Martin Heidegger, Hans-Georg Gadamer, Ludwig Landgrebe, Maurice Merleau-Ponty, Eugen Fink, Jan Patočka, Paul Ricoeur,

Chronologie 20. století

• Existencialismus: Jean-Paul Sartre, Albert Camus, Karl Jaspers, Romano Guardini
• Personalismus: Maurice Blondel, Max Scheler, Gabriel Marcel, Jean Lacroix, Jacques Maritain
• Filosofie jazyka: Ferdinand de Saussure, Ludwig Wittgenstein, Noam Chomsky, Umberto Eco
• Analytická filosofie: Gottlob Frege, George Edward Moore, Bertrand Russell, Rudolf Carnap, John Searle, W. V. Quine
• Frankfurtská škola (neomarxismus, kritická teorie): Max Horkheimer, Jürgen Habermas, Erich Fromm, Walter Benjamin, Theodor W. Adorno, Herbert Marcuse a další.
• Filosofie vědy: Gaston Bachelard, Alexandre Koyré, Karl Popper, Paul Karl Feyerabend, Thomas Kuhn, Gregory Bateson
• Postmoderní filosofie: Jean Baudrillard, Jean-François Lyotard, Jacques Derrida, Gianni Vattimo

• Hegel, G. W. F., Dějiny filosofie. Praha 1961
• Kratochvíl, Z., Filosofie mezi mýtem a vědou. Od Homéra po Descarta. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1789-5
• Letz, J.: Kresťanská filozofia 20. storočia a jej perspektívy. Trnava : Tipy Universitatis Tyrnaviensis, 2006 / 2009, I/III.
• McGreal, I. P., Velké postavy západního myšlení. Praha 1999
• OJZERMAN, Teodor Il'jič. Hlavní filosofické směry : teoretická analýza historicko-filosofického procesu. Přeložil Jarmila Oborská. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1975. 348 s. (Filosofie a současnost).
• Petříček, M., Úvod do (současné) filosofie. Praha 1997
• Rádl, E., Dějiny filosofie I/II. Praha 1999
• Sobotka – Znoj – Moural: Dějiny novověké filosofie. Praha 1994
• Störig, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie. 5. vyd. Praha: Zvon, 1996.
• Tretera, I.: Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. Praha 1999. ISBN 80-7185-243-0
• Weischedel, W., Zadní schodiště filosofie. Praha 1995
• Velká řada dějin filosofie v nakladatelství Oikúmené
• Dějiny filosofie (původním názvem: Istorija filosofii I). Redakce : Georgij Alexandrov, Bernard Bychovskij, Pavel Judin, Mark Mitin; překlad : Milena Kirschnerová, Věra Kleslová, Hana Malínská, Marie Rottová a Zora Rozehnalová; Překlad revidoval a předmluvou opatřil Jindřich Zelený. 1., autorisované vyd. Svazek I (Filosofie antické a feudální společnosti). Praha: Svoboda, 1950. (česky) obrázek.
• Dějiny filosofie (původním názvem: Istorija filosofii II). Redakce : Georgij Alexandrov, Bernard Bychovskij, Pavel Judin, Mark Mitin; překlad : Hana Malínská a Jaroslav Vlček. 1., autorizované vyd. Svazek II ("Filosofie XV.—XVIII. století"). Praha: Svoboda, 1952. 2 svazky (518 s.). (česky) obrázek.
• Dějiny filosofie I-V. Za redakce M.A. Dynnika, Marka Mitina, Michaila Iovčuka, Teodora Ojzermana aj. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1959–1963. 5 svazků. (česky) obrázek.

• Filosofie
• Filosofie dějin

• Obrázky, zvuky či videa k tématu dějiny západní filozofie na Wikimedia Commons
• Stanford Encyclopedia of Philosophy - en
• Internet Encyclopedia of Philosophy - en
• Karl Vorländer – Geschichte der Philosophie (1902) - de
• Victor Cousin, Histoire générale de la philosophie - fr
• Slovník českých filosofů na stránkách FF MUNI

Texty ke stažení

• Klasická literatura - en
• Gallica, knihovna el. textů - fr
• Antika – en, gr, la
• Antika, patristika, středověk – en, la
• Bibliotheca Classica Selecta – fr, la, gr
• Latinské texty - la
• Bibliotheca virtualis, středověk – en, fr, la, it
• Portál patristiky - en
• Tomáš Akv, Summa theologica – cs, en, la
• Středověk - en
• Immanuel Kant - de
• Politická filosofie - en
• Wikisource - fr