Kynismus

Kynismus (novým pravopisem kynizmus; z řec. kyón - pes) byla v antickém Řecku filosofická škola, kterou ve 4. století př. n. l. založil Antisthenés (žák Sókratův), a která trvala takřka 1000 let. Přívrženci směru (kynikové) opovrhovali konvencemi běžného života i vymoženostmi civilizace, upřednostňovali skromnost a jednoduchost, snažili se vystačit si s minimem věcí.

Dnešní výrazy cynik a cynismus jsou od kynismu odvozeny, ale jejich význam je poněkud jiný.

Charakteristika

Na světě je tolik věcí, které nepotřebuji!
 Tento výrok vyřkl Sókratés na tržišti, kde byl pestrý výběr zboží.
Lze ho považovat za hlavní motto Kynismu.

Kynikové vycházeli ze Sókratova požadavku skromnosti a střídmosti. Zdůrazňovali, že skutečné štěstí nespočívá ve vnějších věcech jako je materiální luxus nebo politická moc, nezávisí na náhodných a pomíjivých věcech. A protože na nich nezávisí, mohou ho dosáhnout všichni. A také, když je člověk jednou dosáhne, nelze je ztratit. Kynikové se snažili co nejvíce eliminovat nadbytečné materiální potřeby a kulturu ve jménu návratu k přírodě.

Hlavní představitelé

Zakladatel kynického učení Antisthenés byl synem otrokyně. Jako neplnoprávný občan se cítil být vyřazen ze společnosti, a proto se jeho filozofie zaměřuje proti otrokářskému systému a celkové politické struktuře Řecka. Za jediný správně řízený stát považuje vesmír a všechny ostatní státy odmítá. K tomuto jedinému státu náleží pouze jediný bůh, který však do něj nijak nezasahuje. Antisthenés ovšem neusiluje o svržení politického systému převratem, ale nabádá k osobní sebevýstavbě každého jednotlivého člověka. Za hlavní ctnosti považuje střídmost, soběstačnost a izolaci od společnosti, všechno kromě dosažení ctnosti jsou věci lhostejné. Prohlašuje, že neexistuje nějaké obecné dobro a zlo, ale pouze skutky, které pomáhají či brání dosáhnout ctnosti.

Nejznámějším představitelem kynických ctností byl Antisthenův žák Díogenés ze Sinópé (asi 412 – 323 př. n. l.), jehož rodina byla za penězokazectví vyhoštěna ze Sinópé a jenž se pak v Athénách připojil ke kynické škole. Dovedl do důsledků kynické myšlenky a rozhodl se žít podle nich. Opovrhoval vším majetkem, vlastnil pouze misku z vydlabané dýně, ale i tu zahanbeně zahodil, když viděl, že pes se dokáže napít i bez ní. Od Antisthena se odlišuje tím, že se vůbec nesnaží vytvořit nějaký filozofický systém, ani neshání žádné žáky či popularitu, zabývá se kritikou společnosti a etikou. Všechny filozofické systémy se snažil vyvracet a negovat. Zemřel ve vysokém věku v Korintu.

Dalšími pokračovateli kynické filozofie byli Diogenův žák a nerozlučný společník Kratés z Théb se svou ženou Hipparchií a jejím bratrem Métroklem.

Ve 3. století př. n. l. kynickou filozofii dále rozvíjeli Bión z Borysthenu a Menippos z Gadar, kteří přejali též některé myšlenky od hedoniků (jimiž ovšem Diogenés pohrdal) a naproti potírání slastí a krás života spíše usilují o přizpůsobení se všem životním situacím. V následujících stoletích kynické škola dále pokračuje, ale postupně ztrácí na významu.

Kynická filozofie ovlivnila především stoicismus, částečný vliv zřejmě měla i na poustevnictví a střídmý klášterní život. Významná je také kynická energická rétorika a pohotová argumentace, jejíž styl je možné pozorovat u Cicerona a zprostředkovaně také u křesťanských myslitelů jako např. Tertuliána nebo Řehoře z Nyssy.

Odkazy

Literatura

  • BONDY, Egon. Antická filozofie. Praha: 1994.
  • DIOGENÉS LAERTIOS. Životy, názory a výroky proslulých filozofů. Praha: 1995.
  • Filosofie doby hellenistické. V Praze: Nákladem Společnosti přátel antické kultury, 1938. 161 s. cnb000749169. [Stať „Kynikové" je na str. 149–161; autor Josef Král.]
  • KALAŠ, Andrej. Vplyv cynizmu na stoicizmus. Filozofia. Roč. 57 (2002), čís. 6, s. 405–430. Dostupné online. (slovensky)
  • MACHOVEC, Dušan. Dějiny antické filozofie. Praha:1993.
  • RIST, John M. Stoická filosofie. Praha: 1998. ISBN 80-86005-73-9. [Viz kapitolu „Kynismus a stoicismus" na str. 62–89.]
  • STÖRIG, Hans Joachim. Malé dějiny filozofie. Praha: 1993.
  • TRETERA, Ivo. Dějiny filozofie – Nástin dějin evropského myšlení. Praha: 2003. ISBN 80-86284-30-1.

Související články

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.