Řehoř z Nyssy

Řehoř pocházel ze zámožné a vzdělané rodiny rétora a žil ve stínu svého nejstaršího bratra Basileia, zakladatele basiliánského mnišství, významného teologa a církevního reformátora. Společně snad studovali na athénské Akademii, kde se seznámili s Řehořem z Nazianzu, po návratu žili jako mniši a kolem roku 362 vstoupili na vyzvání tehdejšího biskupa Eusebia z Kaisareje do velkého teologického sporu s ariánstvím, jež zastával také císař Valens. Když se Basilios po smrti Eusebiově stal biskupem v Caesareji, dostali se všichni tři do sporů s císařem, byli pronásledováni a také Řehoř se musel nějakou dobu skrývat. Po smrti Valensově se stal biskupem v Sebaste, byl vlivným kazatelem a na Prvním konstantinopolském koncilu (Konstantinopol 381) jedním z vedoucích teologů a účastnil se ještě synody roku 394. Brzy potom patrně zemřel.[1]

De virginitate

Mezi třemi kappadockými Otci, kteří prosadili definitivní podobu křesťanského dogmatu o Boží Trojici, je Řehoř patrně filosoficky nejhlubší.[2] Někdy bývá také označován za prvního křesťanského filosofa.[3] Jeho první spisy se týkají mnišského života, askeze a poutnictví či alegorického výkladu Mojžíšova života, brzy ale začíná psát o Trojici. Proti zjednodušujícímu učení Ariovu, který Ježíše Krista pokládal za stvořeného – a tedy zřetelně nižšího – poloboha, Řehoř pomohl formulovat paradoxní učení o „dvojí podstatě“ Krista, zároveň Boha i člověka. Rozlišil na jedné straně společnou podstatu (řecky úsia) a na druhé straně tři osoby (řecky hypostasis), podobně jako později na západě Augustin.[1]

Řehořovo myšlení je silně ovlivněno Platónem, ovšem v podobě, kterou mu dal Plótínos a Filón Alexandrijský. Ideje nejsou samostatné, nýbrž jsou to Boží myšlenky, záměry a cíle, k nimž se má Stvoření vypracovat. Člověk je tedy především nehotový a jeho úkolem je stávat se tím, čím jej Bůh chce mít, totiž „obrazem Božím“. Tyto myšlenky Řehoř zpracoval velmi podrobně, zejména ve spise O stvoření člověka (De hominis opificio), kde rozvíjí i srovnání lidského těla s jinými živočichy z tohoto hlediska.[2]

Jednotlivá lidská duše na rozdíl od pohanského platonismu není božská. Dle J. Daniélou můžeme u duše rozlišit aspekt stability, v níž je obrazem božského, a aspekt pohybu, tj. propasti mezi tím, co má duše z transcendentního Boha, a mezi tím, čím ve své individuaci skutečně jest.[4] Důrazem na změnu a cestu oproti nehybnosti podnikl Řehoř další krok od tradičního platonismu: můžeme se neustále přibližovat Bohu a Dobru a zároveň vědět, že jej nikdy plně nedosáhneme (tuto „nekonečnou cestu“ vystihuje pojem epektasis). Bůh není pochopitelný a popsatelný racionálně, nýbrž pouze mysticky.