Romano Guardini

Po dvou semestrech studia chemie v Tübingenu a třech semestrech ekonomie v Mnichově a Berlíně se Romano Guardini rozhodl stát se katolickým knězem. Spolu se svým přítelem Karlem Neundörferem začal již v této době vytvářet vlastní nauku o rozporu. Svá teologická studia absolvoval ve Freiburgu im Breisgau a Tübingen. Roku 1910 byl vysvěcen v Mohuči na kněze a nakrátko působil v pastoraci. Poté se vrátil do Freiburgu, kde promoval u Engelberta Krebse; doktorský titul získal roku 1915 prací o Bonaventurovi, o sedm let později v Bonnu habilitoval opět prací o Bonaventurovi; během této doby pastoračně působil mezi studenty.

Roku 1923 získal katedru filozofie náboženství a křesťanského světového názoru v Berlíně, kde zůstal až do roku 1939, kdy musel kvůli nacistické vládě odejít. Po roce 1945 přednášel opět v Berlíně, od roku 1948 v Mnichově. Toto své učitelské působení zakončil roku 1962. Zbytek svého života byl dosti nemocný a neúčastnil se tak ani práce v liturgické komisi Druhého vatikánského koncilu.

Guardiniho osoba je spjata s hnutím mládeže po 1. světové válce. Práce v prostředí mladých studentů dala vzejít Guardiniho originálnímu znovuobjevení smyslu pro znamení a symboly, které měly dalekosáhlý vliv na vývoj katolické liturgiky a liturgie ve 20. století. Obnova katolické liturgie a její centralita kolem slavení eucharistie je z velké části právě spojena s Guardiniho osobou.

V meziválečném období Guardini studuje klíčové osobnosti filozofie náboženství a evropské kultury; Guardini je autorem interpretací, v nichž se snaží vyložit významná díla evropských myslitelů (např. Fjodor Michailovič Dostojevskij, Dante Alighieri, Platón, Augustinus, Kierkegaard, Rainer Maria Rilke).

Především se však Guardini řadí k nejvýznamnějším představitelům katolictví 20. století, především v oblastech liturgie, filozofie náboženství, pedagogiky a ekumenismu.

Od roku 1970 se uděluje cena („za vynikající zásluhy o interpretaci naší doby“), která nese jméno Romana Guardiniho. Mezi významné držitele patří např. fyzik a nositel Nobelovy ceny Werner Heisenberg, německý prezident Weizsäcker, teologové Karl Rahner a Hans Urs von Balthasar, skladatelé Carl Orff a Krzysztof Penderecki, polský ministr zahraničí Bartoszewski, vídeňský kardinál Franz König. V roce 2010 obdržel cenu prof. Tomáš Halík, jako vůbec první Čech v historii.

• Vom Geist der Liturgie (1918)
• Die Lehre des heiligen Bonaventura über die Erlösung (1921)
• Briefe über Selbstbildung (1921–1922; Matthias-Grünewald-Verlag in Mainz, 1930). 315 S.
• Vom Sinn der Kirche (1922)
• Der Gegensatz, Versuche zu einer Philosophie des Lebendig-Konkreten (1925)
• Der Ausgangspunkt der Denkbewegung Søren Kierkegaards (1927) ISBN 3-7867-1073-2
• Das Gute, das Gewissen und die Sammlung (1929)
• Der Mensch und der Glaube, Versuch über die religiöse Existenz in Dostojewskis großen Romanen (1933)
• Die Bekehrung des hl. Augustinus (1935)
• Christliches Bewusstsein, Versuche über Pascal (1935)
• Die Engel in Dantes Göttlicher Komödie (1937)
• Der Herr, Betrachtungen über die Person und das Leben Jesu Christi (1937)
• Hölderlin, Weltbild und Frömmigkeit (1939)
• Zu Rainer Maria Rilkes Deutung des Daseins (1941)
• Der Tod des Sokrates (1943)
• Freiheit, Gnade, Schicksal (1948)
• Das Ende der Neuzeit (1950)
• Die Macht (1951)
• Religion und Offenbarung (1958)
• Unterscheidung des Christlichen, Ges. Studien 1923–63
• Tugenden, Meditationen und Gestalten des sittlichen Lebens (1963)
• Stationen und Rückblicke (1965)
• Sorge um den Menschen, 2 Bände (1962–66)
• Liturgie und liturgische Bildung (1966)