Ladislav Klíma

Narodil se v Domažlicích v rodině vyučeného mlynáře, který se však místo tohoto povolání živil jako úředník v advokátní kanceláři. Klíma, od mládí zaujatý filosofií, chodil až do roku 1895 na místní gymnázium, ale v lednu toho roku byl vyloučen za hanlivý výrok o habsburské monarchii („Ferdinand, panovník cizí, národu českému odlehlý, studený, zůstane u Čecha vlastence vždy nenáviděným, již proto, že prvním členem nynější panující dynastie na trůně českém.”) Přestoupil tedy na gymnázium do chorvatského Záhřebu, ale ani to nedokončil a roku 1904 odjel do Prahy, kde se usadil, vedl samotářský život a začal přispívat do časopisů, např. v letech 1919–21 do Tribuny a v roce 1925 do Práva lidu. Kritizoval pozitivismus a pohrdal univerzitním akademismem. Protože neměl občanské povolání, žil jednak z dědictví po příbuzných, jednak z drobných příspěvků od přátel, mezi něž patřil i básník Otokar Březina.

Jeho filosofie se zakládala na solipsismu a egodeismu (existuji jen já – snící Bůh) společně s voluntarismem (základem bytí je vůle) a ludibrionismem (se vším si hrát, všemu se smát). Ze světových filosofů byl ovlivněn zejména Georgem Berkeleym (subjektivní idealismus), Arthurem Schopenhauerem (pesimismus) a Friedrichem Nietzschem. Od promýšlení jejich myšlenek dospěl až k přesvědčení o absolutní bezcennosti logiky, což znamenalo absolutní primát osvobozeného subjektu, jenž se tak stává svrchovaným – všemohoucím božstvem. Toto božstvo není určováno žádnou pravdou, ale naopak samo určuje, co je a co není pravda. Tímto božským subjektem se pak cítil být sám Klíma. Myslet Boha a být Bohem, to je nejvlastnější centrum Klímovy filosofie. Stav, kdy se vciťuje do pozice Boha pojmenovává egodeismus nebo deoesence (tj. bohobytnosti). Svět pak vypadá jako nevinná hříčka jeho absolutní vůle, odtud pramení tzv. ludibrionismus, neb je známo, že si hraje (ludit) i Boží Moudrost na zemském okrsku (srov. v Bibli: Přísloví 8,31).[3] Někdy si Klíma dokazoval toto své Božství tím, že se uváděl do extatických stavů, v nichž prožíval pocit božské suverenity, jak píše Josef Zumr.[4]

Klíma psal filosofické stati i beletrii; ta však zůstala až do jeho smrti ve formě rukopisů, které autor vesměs ani nezamýšlel nikdy publikovat – dokonce tvrdil, že jejich částmi průběžně zatápěl v kamnech apod. Pozůstalost zdědila jeho družka Kamila Lososová, která se (podle názoru zejména Eriky Abramsové velmi neobratně) pokusila uspořádat a alespoň částečně dopsat prozaické práce, dochované vesměs jen v torzech.

Kromě edic nakladatele Pohořelého z letech 1939–1948 a nedostupných bibliofilií tiskaře Picky se o Klímu nikdo systematicky nezajímal. Renesanci zájmu čtenářů bylo dovoleno vzbudit až Zumrovu výboru Vteřiny věčnosti (1967). Dalších dvacet let se pak objevovala četná samizdatová a polosamizdatová vydání, vycházející hlavně z původní produkce Davida Součka, který pozůstalost po Lososové koupil a postupně v samizdatových strojopisech editoval. Z těchto samizdatů textově vycházela i raně popřevratová vydání Pražské imaginace a Lege artis. Důstojných sebraných spisů v kritickém vydání se Klíma dočkal až koncem 90. let v nakladatelství Torst přepečlivou redakcí francouzské bohemistky Eriky Abramsové (do roku 2017 vyšly čtyři svazky z plánovaných šesti).

Protože ve svém díle často používal hororové prvky zombií, strašidel a přízraků, je řada jeho knih řazena do literatury science fiction.[5]

Klíma byl opravdu nekonvenční postavou, a to nejen svými názory, ale i způsobem života. Podle svých slov jednou snědl zakousnutou myš, kterou sebral kočce. Chronický alkoholismus, se kterým poslední roky života bojoval (nakonec úspěšně), silný nikotinismus a především dlouhá léta hladu a živoření na okraji společnosti se podepsaly na vzniku tuberkulózy,[6] na niž ve 49 letech zemřel. Pohřben byl v Praze na Malvazinkách.[7]

Interpretovat jeho životní postoje je velmi obtížné. Klíma se jeví jakoby rozdvojen. Jedni ho kritizovali, že jeho filosofie je blasfemická a amorální (Vasil Kaprálek Škrach), Otokar Březina v něm viděl silného myslitele a beletristu. F. X. Šalda ho považoval za filosofa básníka a nejvolnější filosofickou osobnost, již jsme dosud měli. Josef Zumr to sumarizoval výrokem, že Klíma je variantou extrémního subjektivisty. Vrcholem jeho hodnocení je vyjádření prof. Zdeňka Neubaera, který napsal: