Filosofie dějin

Křesťanství převzalo biblickou myšlenku zaslíbení, že se Izrael nemusí spokojit s tím, že pouze brání nevyhnutelnému úpadku, jako to dělaly ostatní lidské kultury, ale že se může na budoucnost dokonce těšit. Tuto původně izraelskou myšlenku zaslíbení křesťanství rozšířilo do určitější představy Božího plánu s lidstvem, které má očekávat druhý příchod Kristův a konec světa (dějiny spásy). Toto očekávání vyjadřuje pozdně středověká apokalyptika a eschatologie, jak je chápalo například ještě české husitství.

Když se středověká náboženská jednota vyčerpala a rozpadla, mnozí už tuto představu nepřijímali. Kromě toho měli před očima nápadné změny v lidském životě, v hospodářství, ve vědě atd., a hledali hlubší porozumění pro svoji současnost. Autoři jako Jean Bodin, Hugo Grotius a později Giambattista Vico se tedy snažili nahradit myšlenku dějin spásy úvahami o možném celkovém směřování a zaměření lidských dějin. V osvícenství 18. století se z ní stává myšlenka pokroku: lidstvo nejenže není v procesu úpadku, ale naopak se vyvíjí ke stále lepší a dokonalejší společnosti.

Vrcholnou filosofickou podobu dal tomuto úsilí G. W. F. Hegel: světové dějství je vývoj světového ducha, který si v člověku a v jeho reflexi uvědomuje sám sebe a dochází tak ke svému naplnění a ke „konci dějin“. V 19. století na to navázala celá řada myslitelů, kteří Hegela z různých stran kritizovali, nicméně chtěli jeho koncept nahradit lepším a úplnějším. Filosofie dějin 19. století byly většinou optimistické (například Auguste Comte, Karel Marx, Charles Darwin, Herbert Spencer) a spojovaly představu vývoje s více méně automatickým pokrokem.

Teprve po první světové válce se objevila v poraženém Německu filosofie dějin zásadně pesimistická (Oswald Spengler), kdežto v Británii se do těchto úvah pustili velmi erudovaní historici (Arnold Joseph Toynbee, Vere Gordon Childe, Robin George Collingwood a řada jiných). U nás se o filosofii českých, ale i světových dějin pokusil T. G. Masaryk,[1] o kritičtější filosofii dějin se pokoušel Emanuel Rádl[2] a soustavněji Jan Patočka.[3]

Totalitní hnutí 20. století různé dějinné koncepty vydatně propagandisticky využila: v nacismu to byla hlavně rasová teorie a sociální darwinismus, v komunismu Marxova a Engelsova filosofie dějin. Nejznámějším kritikem filosofie dějin byl anglický filosof Karl Raimund Popper, který přisoudil Hegelovi a jeho dějinné filosofii podstatný podíl viny na tomto zneužití.[4] Tato kritika je patrně jednostranná, ale hlavně neruší naléhavost otázky po „smyslu dějin“. O tom svědčí živá diskuse na toto téma a dílo autorů jako Eugen Rosenstock-Huessy, Eric Voegelin nebo Friedrich Heer.