John Locke

Jak Locke píše v úvodu "Eseje o lidském rozumu": „Protože právě rozum povyšuje člověka nad všechny ostatní vnímající bytosti a dává mu nad nimi úplnou převahu a nadvládu, je jistě námětem, který si právě pro svou vznešenost zasluhuje, abychom se jím usilovně zabývali.“[1] Jeho záměrem tedy je „zkoumat původ, jistotu a rozsah lidského vědění spolu s předpoklady a stupni víry.“[1] Jako název pro to, co se v mysli nachází, volí Locke slovo „idea“. Tvrdí, že v mysli není nic jiného než právě ideje, které získáváme v průběhu života, žádné ideje tedy nejsou vrozené. Rozum pak slouží jako princip, který pořádá ideje, vytváří složené ideje, a koriguje chyby smyslů na základě intuice.

Jsou výchozím i konečným materiálem, takže vše, co máme v mysli, Locke nazývá idejemi; je pak jasné, že je několik typů idejí. S představou nějakých vrozených principů či idejí Locke polemizuje, ale nakonec dokazuje, že nic takového nemůže být: (1) první princip – první ideu bychom si museli uvědomovat, (2) obecný princip – je vyvozen teprve z pozorovaných jevů, (3) děti, slaboduší, divoši – nemají ideje jako ostatní, protože je nedostali ze vzdělání / ze zkušenosti. (4) rozmanitost – rozdílnost idejí u různých kultur, společenství, náboženství, apod.

Ideje získáváme z (a) vnějších smyslů, (b) z reflexe v průběhu života. To vyjadřuje Lockovo slavné „mysl je tabula rasa“, tedy že při narození je mysl dítěte jako nepopsaná tabule, do které se teprve skrze smysly otiskují jednoduché ideje. Pořádajícím rozumem (reflexí) pak vznikají ideje složitější. Vznik složitějších idejí se děje spojením jednodušších, kladením vedle sebe nebo abstrakcí.

Složené ideje tak mohou být mody, substancemi nebo vztahy. Mody jsou takové ideje, které své trvání nemají samy ze sebe, ale jsou závislé na substancích, jako je např. trojúhelník, vražda, počet, prostor. Substance jsou takové kombinace jednoduchých idejí, které reprezentují jednotlivé věci, udržují si samostatnou, nezávislou existenci. Substance Locke ještě dělí na jednotlivé, samotné, jako např. „člověk“, a na skupiny jednotlivých, jako např. „armáda lidí“. Vztahy spočívají „v uvažování o jedné ideji vzhledem ke druhé a srovnávání jedné ideje s druhou.“ [2]

Jak bylo řečeno, do mysli se dostávají základní, tedy jednoduché ideje jedině skrze smysly. Ideje však nejsou ve věcech, ale až v mysli. Ve věcech jsou kvality, které právě smysly převádějí na jednoduché ideje. Kvality dělí Locke ještě na primární, sekundární a dispozice k dynamické změně. Primární jsou ty, které mají všechny věci, tedy doslova i každá část nějaké věci, která je dostatečně veliká, aby byla vnímána. Jsou to kvality jako tuhost, rozlehlost, tvar, pohyblivost, atd. Sekundární (druhotné) kvality se pak ve věcech přímo nenacházejí, jsou ve věcech jako dispozice vyvolat v poznávajícím subjektu nějaký stav, jsou to doslova naše zážitky o věcech, tedy barva, chuť, zvuk apod. Poslední, třetí typ kvalit ve věcech je možnost změny, možnost působit na nás v dalším okamžiku jinak než v předchozím.

V prvním pojednání Locke polemicky rozebírá pojetí králů jakožto vládců nad jinými lidmi, jejichž autorita se odvozuje od Adama, tedy Bohem stvořeného prvního člověka. Vyvrací tuto domněnku, která byla zásadním argumentem pro legitimaci absolutní moci jako přirozeného zřízení lidské společnosti. V I. kapitole Druhého pojednání o vládě to shrnuje: 1) Adamovi nebyla od Boha dána autorita nad jeho dětmi ani panství nad světem, 2) i kdyby, jeho dědici by takové právo neměli, 3) neexistuje zákon (ani božský, ani přirozený), který by určil, kdo je pravým dědicem ve všech možných případech, 4) i kdyby, znalost nejstarší Adamovy linie byla ztracena. Locke tak ukazuje, že žádný vládce nemůže mít prospěch či autoritu z toho, že se odvolává na odkaz „Adamova osobního panství a otcovské autority“[3].

Ve druhém pojednání pak Locke podává pozitivní teorii vlády. Tato teorie je postavena na dvou základních premisách, které byly v jeho době diskutovány: přirozený zákon a společenská smlouva. Locke tvrdí, že člověk se od přirozenosti nachází ve stavu dokonalé svobody a rovnosti. Specifika přirozeného stavu, přesněji jeho nevýhody, však lidi přiměly dobrovolně přestoupit ve stav jiný, kde společenskou smlouvou ustanovili pravidla, která ruší nevýhody přirozeného stavu.

Přirozený stav má přirozený zákon. V tomto stavu platí dokonalá svoboda činit cokoli se sebou či svým majetkem, co je v mezích přirozeného zákona. Platí také rovnost: lidé si jsou rovni, neboť všichni jsou tvorové téhož druhu. Pán všech lidí (Bůh) by musel pozitivním, jasným a zřejmým ustanovením přenést právo na panství a svrchovanost na někoho, což však neučinil. Protože jsou si všichni rovni, přirozený zákon zakazuje škodit druhému „v jeho životě, zdraví, svobodě nebo majetku.“[4] Pouze Bůh toto může a má vládu nad vším, právě z autority toho, že je stvořitelem všech lidí a světa. Přirozený zákon však opravňuje každého trestat přečiny proti němu, a to tak a v takovém rozsahu, aby pro příště zabránil jeho porušování, a učinil tak ze zločinu „nevýhodnou koupi“ pro toho, kdo porušil přirozený zákon. Tak má každý člověk právo být vykonavatelem přirozeného zákona. Dále má každý právo vymáhat náhradu škody, a to dle principu oko za oko, zub za zub. Protože však člověk má sklony ke zlomyslnosti, vášním a pomstě, je problematické, aby lidé byli soudci a vykonavatelé trestu ve své vlastní věci.

Majetkem někoho se věc stává ve chvíli, kdy člověk vynaloží nějakou práci, aby ji získal. Od tohoto okamžiku je tato věc vyňata ze světa, který patří všem rovným dílem, a dána do vlastnictví tomuto člověku. Nikdo však v přirozeném stavu nemá právo majetek střádat a spotřebovávat více, než kolik potřebuje pro svou obživu.

O společenské smlouvě se v 17. století diskutovalo a John Locke na ni postavil svou teorii vlády. Chtěl tak bojovat proti opačnému názoru např. Thomase Hobbese, podle něhož „všechna vláda na světě je toliko výtvorem síly a násilí.“[3] Locke totiž tvrdí, že člověk je v přirozeném stavu, ze kterého se vyvazuje jedině dobrovolnou domluvou o jakési „společné smlouvě“, která konec konců jen upravuje některé části přirozeného zákona. Zajímavá otázka však je, kdo je vládcem této společnosti? Lockovou odpovědí je, že moc zde má většina. Univerzální souhlas tak zakládá samu společnost, ale vládu nad ní dostatečně ustanovuje souhlas většiny. Jaký typ vlády to bude, není implicitně určeno, a tak se může jednat o vládu krále a jeho dědiců, skupiny oligarchů nebo demokratického shromáždění.

Společenská smlouva je zde, aby ochránila práva, majetek a svobodu lidí dané společnosti, protože ve stavu přirozeném je požívání práv nejisté. Jestliže mají všichni právo svobodně činit dle své vůle, stává se, že zasahují do práv druhých.

Oproti soudobým typům vlád Locke - podobně jako Aristotelés - rozlišuje moc otcovskou, politickou a despotickou. Odlišuje také vládu legitimní a nelegitimní. „Legitimní je taková, která, jak je jen možné, ochraňuje práva na život, svobodu, zdraví a vlastnictví všech občanů a která pronásleduje a trestá ty občany, kteří porušili práva ostatních, a hledí na veřejné dobro, i kdyby se činy směrem k tomuto cíli dostaly do střetu s právy jednotlivců. Takto činí něco, co nelze činit ve stavu přirozeném, tedy vytvoření nestranného soudu, který stanoví závažnost přečinu a vyhlásí trest poměrný přečinu.“[5]

Důležité je, že legitimní vláda ochraňuje především před porušováním přirozeného zákona. Přirozená práva nelze nikomu odejmout – byť legitimní vláda má právo je porušovat v zájmu společného dobra. Protože je však tato vláda složena z jednotlivých lidí, může přestat plnit tento účel, pro který byla vytvořena, takže začne cíleně popírat přirozená práva občanů. Tím přestane být vláda legitimní a dostává se do stavu přirozeného, resp. do stavu válečného s těmi jednotlivci, kterým byla cíleně porušena práva. A ve stavu válečném máme právo přivodit zánik toho, kdo nás do stavu válečného uvedl. Locke zde, možná částečně i pod vlivem dobových okolností, zavádí opět do své teorie možnost revoluce proti nelegitimní vládě.

Locke byl zastáncem individuální výchovy a výuky soukromým vychovatelem, jak to bylo běžné ve šlechtických rodinách. Zaměřuje se na výchovu mladíků z vyšší společenské vrstvy a vytváří systém tzv. výchovy gentlemana. Za základní složky výchovy považuje výchovu tělesnou, mravní a rozumovou.

• tělesná výchova - důraz klade na otužování, hygienu, správnou životosprávu, nosit by se mělo volné oblečení - odsuzuje šněrovačky, děti by měly mít dostatek pohybu na čerstvém vzduchu
• mravní výchova - důležitá je kázeň, disciplína a sebeovládání, důležitý je příklad dospělých, odsuzuje tělesné tresty - ty pouze v některých případech vzdorovitosti, na mravy špatně působí lenost
• rozumová výchova - vyšší vzdělání nepovažuje za důležité, člověk by se měl umět postarat hlavně o své záležitosti

Každý by se podle něj měl naučit nějakému řemeslu. Fyzickou práci bere Locke spíše jako doplněk k duševní činnosti. Chlapci z chudších rodin by měli navštěvovat školy pracovní, kde by se učili náboženství, mravům a manuální práci. Výchovou dívek se Locke nezabýval.

Na základě své teorie o vládě se ptá, pokud jsou ve společnosti soupeřící církve, která z nich by měla vládnout? Odpověď jistě zní, že ta „pravá“. Jenže dle Locke taková odpověď nic neříká, protože každá církev přece věří, že ona má správnou nauku, a není nikdo než Bůh, kdo by mohl posoudit správnost nauky jednotlivých církví. Hlavní argument pro náboženskou toleranci tak tkví v Lockově relativismu ohledně náboženských pravd.

Locke byl průkopníkem empirismu, jenž se neslučoval s tehdy oficiální filozofií katolické církve, tomismem.[6] Pro katolickou církev byl nepřijatelný též spis Rozumnost křesťanství; tímto spisem Locke způsobil velkou škodu nadpřirozenému (zjevenému) náboženství, „neboť v něm hlásal ... náboženství přirozené".[7] Papež Klement XII. vydal dne 19. června 1734 breve, kterým zařadil na Index zakázaných knih Lockův spis Esej o lidském rozumu („An essay concerning humane understanding"), a dekretem Svatého oficia ze dne 25. září 1737 byl na Index zařazen i spis Rozumnost křesťanství („The reasonableness of christianity as delivered in the Scriptures").[8]

• RÖD, Wolfgang. Novověká filosofie. II, Od Newtona po Rousseaua. Překlad Jindřich Karásek. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2004. 579 s. Dějiny filosofie; sv. 9. ISBN 80-7298-109-9. [Kapitola „John Locke" je na str. 33–83.]
• Filosofický slovník. Olomouc: FIN 1998. Heslo Locke, John, str. 240.
• LOCKE, John, Dopis o toleranci. Brno: Atlantis 2000
• LOCKE, John, Esej o lidském rozumu. Přel. Miloš Dokulil (pod pseud. Anna Dokulilová). Praha: Svoboda 1984. 407 s.
• LOCKE, John, Esej o lidském chápání. Přel. Miloš Dokulil. Praha: Oikumené 2012
• LOCKE, John, Dvě pojednání o vládě. Přel. Josef Král. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965. 278 s.
• LOCKE, John, O výchově: výbor z díla. Praha: SPN 1984
• LOCKE, John. Několik myšlenek o vychování. Překlad Rudolf Brejcha. Praha: Dědictví Komenského, 1906. 239 s. Dostupné online.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu John Locke na Wikimedia Commons
• Autor John Locke ve Wikizdrojích
• Encyklopedické heslo Locke v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Osoba John Locke ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je John Locke
• Galerie John Locke na Wikimedia Commons

(anglicky)

• Stanford encyclopedia of Philosophy, heslo John Locke
• The Digital Locke Project