Pierre Teilhard de Chardin

Pierre Teilhard de Chardin se narodil jako čtvrtý ze sedmi dětí zámožné a zbožné rodiny na venkovském sídle Sarcenat blízko Clermont-Ferrand, na úpatí hory Puy de Dôme. Od dětství jej přitahovala příroda, kameny a „hmota“, v níž cítil cosi víc než jen hmotnou rozlehlost. Po maturitě na jezuitském gymnáziu vstoupil roku 1899 do noviciátu v Aix-en-Provence, v roce 1901 však musel s ostatními jezuity opustit Francii a pokračoval ve studiu na britském ostrově Jersey. V letech 1905–1908 učil fyziku a chemii na jezuitské koleji v Káhiře v Egyptě, v letech 1908–1912 studoval teologii v Hastingsu ve Velké Británii a v roce 1911 byl vysvěcen na kněze. V této době se setkal s dílem francouzského filosofa Henri Bergsona, jehož dílo o „Tvořivém vývoji“, jak později napsal, „katalyzovalo jeho myšlenky“. V letech 1912–1914 studoval geologii a pracoval v paleontologickém oddělení Přírodovědného musea v Paříži, kde se zabýval třetihorními savci a rekonstrukcí Neandertálce.

V srpnu 1914 byl mobilizován a sloužil jako nosič raněných čtyři roky na frontě; za statečnost dostal vysoká francouzská vyznamenání, Médaille militaire a Légion d'honneur (Řád čestné legie). Dva z jeho bratří za války padli. Z této doby pochází zajímavá korespondence o zážitcích z války a několik prvních esejů. O dovolené v květnu 1918 složil slavné řádové sliby a po válce pokračoval ve studiu přírodních věd na pařížské Sorbonně. Přednášel geologii na Katolickém institutu v Paříži a 1922 obhájil doktorát na téma „Stratigrafie třetihorních savců“.

V roce 1923 navštívil s P. E. Licentem poprvé Čínu. Dva jeho eseje o interpretaci dědičného hříchu tehdy vyvolaly nesouhlas jeho představených a Vatikánu, takže musel přestat přednášet a věnovat se jen své geologické a paleontologické práci. V letech 1926–1945 žil převážně v Číně, podílel se na objevu „člověka čínského“, sinantropa, procestoval celou jihovýchodní Asii, vytvořil první geologickou mapu Číny a navštívil paleontologická naleziště v Severní Africe, na Jávě, v Jižní Africe a jinde. Úzce spolupracoval s čínskými, britskými a americkými kolegy, s nimž vypracoval první přehled o počátcích člověka. Za krátkého pobytu ve Francii a v Belgii 1927–1928 se seznámil s básníkem Paulem Valérym a publikoval řadu esejů. Roku 1935 procestoval s americkou expedicí Indii a Kašmír a v roce 1937 dostal na kongresu ve Filadelfii Mendelovu medaili za zásluhy o paleontologii člověka.

Pierre Teilhard de Chardin (1955)

Válka jej zastihla opět v Číně, v roce 1946 se vrátil do Francie, cestoval a přednášel a roku 1950 byl zvolen členem Akademie. Ač byl v té době ve Francii už velmi známou osobou, odpor jeho představených a Vatikánu se nepodařilo – k Teilhardovu velkému zklamání – překonat, Teilhard se však jejich zákazu podřídil. Roku 1951 přijal nabídku americké vědecké nadace a přesídlil do New Yorku, kde v jezuitské koleji při kostele sv. Ignáce na Park Avenue žil a pracoval a na Velikonoční neděli roku 1955 zemřel. Je pohřben na řádovém hřbitově v St. Andrews-on-the-Hudson, Poughkeepsie, NY.

Teilhardovo myšlení je bytostně celkové a nelze je oddělit od jeho vnitřního náboženského života. Na druhé straně je ovšem také velmi ukázněné ve svých projevech: dokáže pečlivě rozlišovat rovinu vědeckého bádání a diskuse od nábožensko-filosofických úvah o celku života a vesmíru a od intimní zbožnosti, modlitby a mystiky. Z jeho bohaté korespondence, vzpomínek a deníků vyplývá, že je od dětství neseno jedním celkovým náhledem, v němž se spojuje neživý vesmír, příroda, člověk a lidstvo jako fáze či roviny jedné obrovité události. Teilhard se ovšem necítí jako pouhý vnější a nestranný pozorovatel, jak by odpovídalo povaze moderní vědy, nýbrž zřetelně ví i cítí, že je sám její součástí, že toto velkolepé dějství prochází jeho nitrem a životem, a že za jeho pokračování a konečný úspěch dokonce sám nese jistou míru odpovědnosti.

Toto velmi neobvyklé vidění světa a člověka, vesmíru a evoluce poměrně brzy narazilo na pochybnosti a odpor Teilhardových řádových představených i Vatikánu. Nešlo tolik o představu evoluce jako takové, ale o její teologické důsledky. Katolické ortodoxii, opřené o dávné autority, vadilo především to, že v evolučním pohledu vědy přirozeně nevystupuje první lidský pár, který podle učení apoštola Pavla a Augustina z Hippo svou neposlušností zavinil zásadní „pád“ člověka, který se pak v celém lidstvu dědí jako prvotní či dědičný hřích. Pavel, Augustin a po nich celé křesťanství pak založilo svůj výklad vykoupení v Ježíši Kristu právě na tom, že toto dědičné prokletí lidstva svou obětí odčinil. Zároveň tato nauka soudí, že novozákonním zjevením vykoupení v Kristu je dovršeno Boží zjevení určené všem lidem a že v náboženských dějinách lidstva (dějinách spásy) nezbývá než čekat na druhý příchod Kristův na konci věků. Pro nějaký další vývoj tu tedy nebylo místo.

První zákazy představených se týkaly Teilhardova vysokoškolského působení v Paříži (1925), později i teologických a filosofických publikací. Roku 1947 se tyto zákazy opakovaly a římská Kongregace sv. Oficia je poměrně ostře zopakovala ještě v roce 1962, tedy sedm let po jeho smrti. Po zveřejnění Teilhardových spisů (1955–1962) a v průběhu II. vatikánského koncilu (1962–1965), jehož se zúčastnila i řada Teilhardových přívrženců, se objevila stanoviska daleko příznivější, nicméně římské Oficium se pokusilo tento vývoj zabrzdit svým prohlášením ještě v roce 1981. Pozitivního hodnocení své teologie z nejvyšších míst římskokatolické církve se Teilhard dočkal až od Josepha Ratzingera, pozdějšího papeže Benedikta XVI.[3]

Teilhard tyto zákazy striktně dodržoval, dlouho se však snažil své představené i vatikánské úřady přesvědčit, že jeho pojetí nejen v ničem křesťanskou a katolickou nauku neruší, ale že naopak odstraňuje dvě podstatné slabiny tradičního křesťanství v dnešní době. Předně to, že úloha Ježíše Krista se v něm omezuje jen na jakousi nápravu předchozího pochybení, ale hlavně to, že tradiční představa Boha Stvořitele je v očích současného člověka vlastně primitivní a neodpovídá Boží velikosti. Teilhard si totiž dobře uvědomil, že tradiční perspektiva dobrého osobního života a naděje na věčné spasení, která kdysi věřící tak silně oslovovala, vypadá v očích vzdělaného člověka současnosti jako poněkud sobecká (jak to vyjádřil například F. M. Dostojevský ve „Velkém inkvizitorovi“) a pro lidstvo jako celek málo inspirativní (například ve srovnání s úkoly lidstva, jak je vyjádřil Immanuel Kant). Odtud pak plyne pro křesťanské náboženství smutný důsledek, že i jeho představa Boha pouze jako odměňujícího a trestajícího soudce nedosahuje ani naši lidskou představu skutečné velikosti (jak to mnohokrát vyjádřil například Friedrich Nietzsche).

Z Teilhardova rozsáhlého díla vycházely za jeho života jen vědecké práce a několik roztroušených esejů. Ostatní spisy kolovaly pouze v opisech a kopiích. Sebrané spisy, jež neobsahují publikace vědecké, začaly vycházet krátce po jeho smrti a do roku 1976 vyšlo třináct svazků:

• Le Phénomène Humain (Lidstvo jako fenomén, v českém překladu Vesmír a lidstvo)
• L'Apparition de l'Homme (Objevení člověka)
• La Vision du Passé, (Vize minulosti)
• Le Milieu Divin (Božské prostředí)
• L'Avenir de l'Homme (Budoucnost člověka)
• L'Énergie Humaine (Lidská energie)
• L'Activation de l'Énergie (Aktivace energie)
• La Place de l'Homme dans la Nature (Místo člověka v přírodě)
• Science et Christ (Věda a Kristus)
• Comment je crois (Jak věřím),
• Les Directions de l'Avenir (Směry budoucnosti)
• Écrits du Temps de la Guerre (Zápisky z válečné doby)
• Le Cœur de la Matière (Srdce hmoty).

Česky vyšlo:

• Místo člověka v přírodě – Svoboda, Praha 1967 a 1993
• Chuť žít – Vyšehrad, Praha 1970
• Vesmír a lidstvo – Vyšehrad, Praha 1990
• Jak věřím – Vyšehrad, Praha 1997
• Slova víry – Velehrad, Olomouc 2001
• Úvahy o štěstí a lásce – Refugium, Olomouc 2005
• Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919 – Malvern, Praha 2021