Homér

Již ve starověku o životě této postavy nebylo známo nic určitého. Jako Homérovo rodiště se uvádělo mnoho míst (Athény, Pylos, Kolofón, Argos), nejčastěji město Smyrna na maloasijském pobřeží nebo ostrov Chios. Legendu o Homérově životě zaznamenal v 5. století př. n. l. Hérodotos. Narodil se prý jako nemanželské dítě u řeky Meles nedaleko Smyrny a jeho původní jméno bylo Melésigenés (narozený u Melesu). Zemřel údajně na ostrově Íos. Většina pramenů se shoduje, že se jeho matka jmenovala Kreitheis, údaje o otci se rozcházejí. Všechna starověká vyobrazení jsou idealistická a neopírají se o skutečnost, na základě domnělého významu jeho jména jej představují většinou jako slepého starce. Pokud se vůbec jedná o historickou osobu, potom působil mezi léty 1200 až 700 př. n. l. Obvykle se ovšem uvádí počátek osmého století jako nejzazší hranice jeho života. Dřívější datum udává jen několik badatelů. Přes množství údajů, ovšem často si protiřečících, není dodnes jasné, zda osoba tohoto jména skutečně žila. Proti obvyklé představě Homéra jako slepého a chudého putujícího pěvce mluví důkladná znalost horní aristokratické vrstvy jeho děl, kterou takový putující básník nemohl mít.

Slepý Homér se nechává vést. Obraz namaloval roku 1874 francouzský malíř William-Adolphe Bouguereau

Homér je obecně známý především jako autor dvou eposů stojících na počátku řecké a evropské literatury, Iliady a Odysseje. Skutečné autorství těchto děl je však sporné. Jistý se zdá původ eposů v řecké Malé Asii. Potvrzuje to jazyková analýza díla, podle níž jsou obě básně sepsány v iónském dialektu řečtiny. Ilias a Odyssea jsou první písemné doklady řeckých dějin a jimi podle klasického mínění začínají evropské kulturní a duchovní dějiny.

Homérská otázka je literárněvědný spor o osobu Homéra a původ obou Homérových eposů. Jde přitom o problém, zda Homér (pokud skutečně žil) je opravdu autorem obou eposů – což je ovšem filologicky nepravděpodobné, neboť mezi Iliadou a Odysseou leží jazykově přibližně 50 let – nebo zda je pod jménem Homér shrnuto víc různých básníků, kteří sepsali starší, ústně tradovanou látku. Spor vychází ze skutečnosti, že v eposech se vyskytují místa s porušením časové linie, navzájem si odporující nebo s jinými nedostatky.

O osobu Homéra a původ jeho děl rozpoutal spor roku 1795 německý klasický filolog Friedrich August Wolf spisem Prolegomena ad Homerum. Podle něj je více neznámých básníků původci menších zpěvů, z nichž v Peisistratově době jeden básník složil celé dílo. Po něm se vytvořila konzervativní škola, která připouštěla víceméně volnou absorpci předchozích existujících zpěvů při tvorbě Iliady a Odysseje i existenci závažných interpolací (vpisů do textu), ale připisovala hlavní úsilí při tvorbě děl geniálnímu básníkovi působícímu v předhistorické době. Další významnou osobou sporu byl Gottfried Hermann, který předpokládal, že dva neznámí básníci, zpívající o hněvu Achillově a návratu Odyssea získali v rané době takovou slávu, že zatlačili do pozadí ostatní příběhy vyprávějící o Tróji a jejich příběhy byly rozhojněny dalšími generacemi rhapsódů. Některé části Iliady se mu nicméně zdály starší než báseň o hněvu Achilově. Různí další autoři se v Iliadě a Odysseji pokoušeli najít jednotlivé původní písně nebo původní jádro, vždy se však od sebe odlišovali. Homérská otázka dodnes zůstává nerozřešena, blízké pravdě se zdá jen to, že každý epos má jiného autora, že Odyssea má autora jednoho, že Odyssea je mladší než Iliada. Nepochybné je, že eposy mají kořeny (třeba některé obraty) už v době blízké událostem, které popisují.[2]

Homérské eposy se u Řeků těšily ohromné úctě. Byly považovány za nejvyšší poezii a přednášely se o největších slavnostech. Ve školním vyučování se užívaly jako vzor. Řekům, politicky rozděleným, také pomáhaly vytvářet společné řecké vědomí. Homérská témata byla všudypřítomná v antické řecké literatuře a hojně zastoupená i v pozdější literatuře evropské. Mnohé obraty a okřídlená slova pocházejí z Homérových eposů (dokonce i samo spojení „okřídlená slova“). Ilias a Odyssea byly tak dokonalými díly svého žánru, že srovnatelná epická díla již v řecké literatuře nevznikla a pozdější básníci (Kallimachos z Kyrény) se snažili epické básnictví oživit pomocí odlišných přístupů.