AC Sparta Praha

Rudý sparťanský dres, verze pro sezonu 2000/01

Zpočátku sparťanští hráči nosili černé košile s vyšitým písmenem „S“ na hrudi. Pak 2 roky používali kombinaci v černé a bílé pruhované košili (později použila Sparta tento vzor jako rezervní v letech 1996–1997). V roce 1906 byl představitel klubu JUDr. Petřík v Anglii, kde viděl hru Arsenalu, který měl rudé dresy. Petřík se rozhodl vzít jednu sadu dresů s sebou do Prahy. Od té doby patří rudá barva na dres Sparty, i přesto, že červená je symbolem klubu. Kombinaci dotváří bílé trenýrky a černé štulpny. Dnes Sparta používá kombinaci barev rudé jako domácí a bílé pro venkovní dres.

Roky	Výrobce	Sponzor
19??–1990	Adidas	–
1990–1994		Opel
1994–1995	Lotto
1995–1999	Nike
1999–2006		Eurotel
2006–2013		Fortuna
2013–2015		–
2015		Blesk energie
2015–2016		Synot tip
2016–2017		–
2017–19		Sazka Bet
2019–2021		Tipsport[11]
2021–	Adidas	Tipsport

Historie fotbalové Sparty začala v roce 1891, kdy několik nadšenců založilo na pražských Maninách klub se jménem AC Praha. Pěstovala se zde mimo jiné i cyklistika, a když byla Vltava zamrzlá, tak i bruslení. Po dvou letech činnosti se však klub rozhádal a odešla z něj skupina odbojníků v čele s Karlem, Otou a Josefem Malečkovými. Ti založili Athletic Club Královské Vinohrady. Prvním předsedou byl Maxmilián Švagrovský, původem z Roudnice nad Labem. Vinohrady byly tehdy ještě samostatné bohaté město za hranicemi Prahy, a proto nový klub očekával od radnice štědrou podporu. Klub byl ustanoven 16. listopadu 1893 a tento den je považován za datum založení klubu. O pár týdnů později uspořádal nový klub bruslařskou exhibici, na které se objevil i Bohumil Rudl. Tomu se exhibice líbila a přivedl i své dva bratry Václava a Rudolfa. Ti hráli především fotbal a brzy přivedli celý fotbalový kroužek, který v té době působil na Letenské pláni.

Podpora vinohradské radnice byla nulová, a když jim nenabídla ani pozemek pro nový stadion, klub se rozhodl změnit působiště. To bylo schváleno na valné hromadě 9. srpna 1894 v kavárně Demínka. Během jednání povstal Vladimír Horejc a pronesl slavná slova: „Nechť se náš klub napříště zove AC Sparta!“ V celé Evropě byla tehdy antická kultura v módě, a tak byl návrh schválen s bouřlivým nadšením. Ale ani nový název nedokázal zajistit nový stadion. Sparťani tedy trénovali na vojenském cvičišti na Invalidovně a jako většina tehdejších klubů své zápasy hráli nejčastěji na Císařské louce. Právě tam se konal 29. března 1896 turnaj s názvem „Národní zápasy mužstev, kopaný míč cvičících“. Od tohoto turnaje se datují všechna slavná derby Sparty se Slavií. Na hřišti vyhrála Sparta první zápas 1:0, ale slavný rozhodčí a praotec českého sportu Josef Rössler-Ořovský po zápase sparťanský gól odvolal. Nebyla to svévole rozhodčího. Jeho rozhodnutí odpovídalo tehdejšímu výkladu pravidel, podle kterého museli dosaženou branku schválit kapitáni obou mužstev. Kvůli ochlazení vztahů se Slavií se další zápas konal až za jedenáct let a skončil výsledkem 2:2. Prvním střelcem Sparty v derby se stal autor obou gólů Karel Hradecký.

AC Sparta Praha 1908

Sparta byla tehdy velmi chudý klub a barvy dresů určovala spíše náhoda. První sparťanské dresy byly černé s bílým „S“ na prsou svetru. Klubu hrozil několikrát rozpad, a když chtěl novou výstroj, musel vzít zavděk i silně obnošenými červenočernými košilemi, které původně patřily smíchovskému ČFK, později je nosil vinohradský ČAFC, který v roce 1902 změnil barvy a své dresy přenechal chudým sparťanům. Po dvou letech získal klub ze zaniklého Unionu Praha dresy s červenými a bílými pruhy. V tomto týmu působil i střelec Jan Košek, kterého k nelibosti sparťanů přetáhla Slavie. Na podzim 1904 však ve Slavii došlo k rozkolu a do Sparty přišel nejen Košek, ale i slavné křídlo Jindřich Baumruk a Rudolf Krummer. Sparta se rázem stala nejlepším týmem v celém Rakousku-Uhersku, což potvrdila, když o Vánocích porazila First Viennu 7:2 a 7:0 a budapešťský BTK porazila 4:1. Největší senzací však bylo, když Sparta prohrála s vítězem anglické ligy, Newcastlem United jen 2:3. Bývalí slávisté se však vrátili zpět do sešívaného dresu a sláva Sparty vzala prozatím za své. První stadion získal klub v roce 1904 naproti holešovickému pivovaru, ale již za rok se stěhovali na Letnou do prostoru dnešního Národního technického muzea. V roce 1906 přivezl z Londýna pan Petřík, jeden ze zakladatelů klubu, sadu rudých svetrů. V té době takové dresy oblékal londýnský Arsenal[12] a Petřík je daroval sparťanům, aby hráli stejně dobře. Od té doby se rudé dresy staly pevným symbolem Sparty.

Na začátku století byla dominujícím českým klubem Slavia a i její druhý tým dokázal porážet domácí soupeře, včetně Sparty. Ta však krok za krokem také budovala silný tým. V roce 1910 získala několik skvělých hráčů včetně Václava Piláta, výborného technika a mistra nahrávek. Již 1. října 1911 porazila Sparta Slavii 3:1 a začala tím období dvojvládí pražských „S“. Na podzim 1913 získala záložníka ČAFC Karla Peška-Káďu a stala se českým suverénem. V roce 1912 se konalo první řádné mistrovství Českého fotbalového svazu. Sparťané vyhráli skupinu, v semifinále porazili Moravskou Slavii Brno a po finálové porážce Kolína získali svůj první mistrovský titul. Po vyhlášení Světové války narukovali do bojů i fotbalisté. Národní listy přinesly v první zářijové dny roku 1914 zprávu o úmrtí Václava Piláta. Byla však nepravdivá. Pilát byl sice zasažen střepinou a zůstal nehybně ležet na bitevním poli, procházející kaprál Štěpánovský, v civilu známý rozhodčí, však Piláta poznal a nechal odnést na ošetřovnu. Pilát dlouho zápasil o život, ale nakonec se zázračně uzdravil a brzy začal dokonce znovu hrát fotbal.

Během čtyř let války na tom byl český fotbal špatně. Ze všech týmů zbyly jen trosky a na nějakou vážnější soutěž nebylo v situaci, kdy se sestavy týmů měnily zápas od zápasu, ani pomyšlení. Mezi různými posilami Sparty se však objevil i jeden skvělý hráč – Antonín Janda, zvaný Očko. Přišel z Olympie Praha VII, přivedl i svého bratra a stal se pilířem týmu. Za války působil v týmu také brankář Vlasta Burian. Měl šanci stát se i reprezentačním brankářem, ale dal přednost divadelní a filmové kariéře. Nedostatek hráčů přivedl v roce 1915 Václava Rudla, prvního fotbalistu, který hrál v pravých kopačkách, objednaných z Anglie, na myšlenku založit první dorost v zemi. K jeho svěřencům patřili i Josef Maleček a Jiří Tožička, budoucí skvělí fotbalisté, ale především hokejisté. Václav Rudl se také zapsal jako první sparťanský kapitán a první trenér.

Válka však v roce 1918 skončila a ve Spartě se sešlo velmi kvalitní mužstvo, zvané proto „Železná Sparta“. Mezi největší překvapení patřil návrat ve válce těžce raněného Václava Piláta. Do branky se postavil vysoký František Peyr, povoláním zlatník. V obraně hráli Antonín Hojer a Miroslav Pospíšil. Hvězdnou zálohu, která neměla na pevninské Evropě obdoby, tvořili František Kolenatý, Antonín Fivébr a Káďa. Později nahradil Káďa ve středu hřiště svého učitele Fivébra a nalevo se dostal Antonín Perner. V útoku, který vedl Pilát, působil vpravo Josef Sedláček, zvaný Šmrdlous, a Janda-Očko, vlevo byli Josef „Boban“ Šroubek a Otto Škvajn, jinak též Mazal. Roku 1920 se v Antverpách konaly Olympijské hry a československá reprezentace se dostala až do finále, kde nastoupila proti domácím Belgičanům. Kapitán Káďa však své mužstvo na protest proti rozhodování sudího odvolal ze hřiště a reprezentace byla vyloučena z celého turnaje. Na olympiádě nastoupilo v československém týmu deset hráčů Sparty.

A.C. Sparta 1921 – Káďa, Mazal, Pilát, Perner, Peyr, Sedláček, Šroubek, Pospíšil, Červený, Kolenatý, Hoyer

Celostátní mistrovství v té době ještě neexistovalo, ale za vrcholnou soutěž se všeobecně považovala početná a mocná Středočeská župa a její vítěz byl uznáván jako domácí šampion. Sparta v této soutěži vítězila nepřetržitě od roku 1919 do roku 1923. Soutěž se hrála jednokolově. Sparta za tu dobu odehrála 59 zápasů a kromě jednoho všechny vyhrála, a to s vysokým skóre 235:46. Jediný prohraný zápas pochází ze druhého kola prvního ročníku, kdy Sparta nečekaně prohrála 1:2 s Unionem Žižkov. K tomuto vítězství se pak novináři a fanoušci vraceli ještě dlouhá léta. Hrdinové tohoto zápasu byli brankář Antonín Kaliba a skórující Jan Dvořáček. Oba hráči po nějaké době přestoupili do Sparty. V letech 1919 a 1922 se konal i turnaj mezi jednotlivými župními mistry o mistra republiky. Poprvé se hrálo ligovým systémem, ve kterém Sparta porazila všechny čtyři soupeře a s celkovým skóre 17:0 získala titul. Podruhé se hrálo vyřazovacím způsobem a Sparta byla nasazena až do finále, ve kterém přehrála Hradec Králové 7:0. Tituly z let 1912, 1919 a 1922 byly Českomoravským svazem uznány jako mistrovské až v roce 2002. Většina fotbalových znalců evropského fotbalu považovala za nejlepší týmy první poloviny 20. let Spartu, FC Barcelonu a 1. FC Nürnberg. V roce 1921, v prestižním turnaji o titul neoficiálního mistra kontinentu, sparťani přehráli oba soupeře na jejich půdě – Norimberk 2:1 a Barcelonu 3:2.

Konkurence doma i v zahraničí začala s popularizací fotbalu stoupat a domácí senzacechtiví novináři začali poté, kdy odešel Pilát, psát o rezavění železné Sparty. V zahraničí však mělo klubové jméno stále vynikající zvuk a Sparta byla v roce 1926 pozvána na americký zájezd. Mužstvo získalo vynikajícího střelce Josefa Silného, který jako první v Česku dosáhl sta vstřelených gólů. Klub však musel zaplatit Slavii tehdy ohromných 60 000 Kčs. Vrátil se i Janda-Očko, kterého si zaoceánští Češi vynutili kvůli skvělým ohlasům na jeho výkony na Pershingově olympiádě. Cestování do Ameriky a po ní bylo tehdy velmi únavné a po namáhavé cestě navíc čekal sparťany souboj většinou s anglickým či skotským profesionálním klubem. Přesto z dvanácti utkání sedm vyhráli a poražení byli jen dvakrát.

V roce 1924 fotbalový svaz stanovil pravidla pro profesionalizaci fotbalu. Mezi prvními 17 profesionálními kluby byla i Sparta. Fotbal se tak rozdělil do dvou proudů. Profesionální týmy vytvořily první a druhou ligu a ty zbylé dál hrály po jednotlivých župách o titul amatérského mistra. První ligový zápas odehrála Sparta 26. dubna 1926 s Vršovicemi (dnes Bohemians) a zvítězila 7:1, ale rozhodčí nakonec neuznal výsledek zápasu kvůli nevyhovujícímu terénu. To vyvolalo mnoho různých protestů a tahanic u zeleného stolu. Až po mnoha měsících byl po odehrání soutěže nařízen nový zápas, který Sparta opět vyhrála, ale jen 3:2. Původní výsledek by jí zajistil titul. Takto ale skončila o skóre na druhém místě. První ročník měl být původně dvoukolový, ale nakonec se odehrála jen jarní část, aby se mohlo na podzim začít s anglickým ligovým vzorem podzim – jaro. Ročník 1925–1926 už sparťané vyhráli a během první republiky získali dohromady šest titulů mistra republiky.

V letech 1923 až 1928 byl prezidentem fotbalového klubu AC Sparta Praha i jeden z mužů 28. října Jiří Stříbrný.

Spartě se však nedařilo jen na domácí půdě, ale i na té mezinárodní. Roku 1927 se hrál první ročník Středoevropského poháru. Byl to jakýsi předobraz pozdějších evropských soutěží. Účastníci sice pocházeli jen ze středoevropského regionu, ale ten byl spolu s Pyrenejským poloostrovem považován za nejsilnější fotbalovou část pevninské Evropy. Hned první ročník sparťané vyhráli. Hrál se dvoukolový systém známý z dnešních fotbalových pohárů s tím rozdílem, že v případě rovnosti skóre nerozhodovaly góly vstřelené na soupeřově hřišti, ale rozhodující zápas. V prvním kole těsně o skóre vyřadili vídeňskou Admiru, v semifinále dvakrát remizovali s budapešťskou Hungarií, ale rozhodující zápas se kvůli neoprávněnému startu budapešťského Kalmána Konráda nehrál, a Sparta postoupila do finále. Tam se střetla s vídeňským Rapidem, který v semifinále vyřadil Slavii. Finálový dvojzápas se rozhodl už v prvním utkání na Letné. Káďa vstřelil gól hned v 1. minutě a Sparta zvítězila 6:2. Rapid sice doma zvítězil, ale jen 2:1 a prvním držitelem prestižní trofeje se stala Sparta, která musela kvůli divokým scénám zklamaných domácích fanoušků rychle utéct do šaten.

Sparta získala pohár podruhé v roce 1935. Z původního vítězného týmu zbyl pouze obránce Jaroslav Burgr, který debutoval v rudém dresu právě v pražském finále s Rapidem. Soutěž měla 16 účastníků, a Sparta tak musela k zisku poháru vyřadit 4 soupeře. V prvních dvou kolech si poradila s First Viennou i Fiorentinou, která v Praze dostala 7 gólů. V semifinále narazila na slavný Juventus. Doma zvítězila 2:0 a v Turíně prohrála 1:3, což k postupu nestačilo. Sparťané museli sehrát ještě rozhodující duel v Basileji. Ve slavném utkání vedla Sparta po poločase již 3:0. Italové sice 20 minut před koncem z penalty snížili, ale závěr patřil sparťanům, kteří dali dva góly a vítězstvím 5:1 postoupili do finále. Rozhodující gól dal střelou přes hlavu Raymond Braine, belgická hvězda Sparty, který za klub ve 281 zápasech vstřelil 300 branek. Ve finále na Spartu narazil budapešťský Ferencváros, kterému sparťané venku podlehli 1:2. Domácí zápas byl křtem pro nový Strahovský stadion, který byl vyprodán. Sparta byla v duelu lepší a díky dvěma gólům Brainea a trefě Faczinka zvítězila 3:0 a podruhé získala Středoevropský pohár. O rok později Sparta pohár téměř obhájila, ale ve finále doma překvapivě podlehla vídeňské Austrii, se kterou venku uhrála pouze bezbrankovou remízu. I tak se však Sparta zařadila se dvěma vítězstvími mezi nejlepší týmy předválečné historie Středoevropského poháru.

S výjimkou sezóny 1927/28, kdy titul vyhrála Viktoria Žižkov, skončila v lize Sparta vždy nejhůře druhá. Na začátku války však začal sparťanský kádr stárnout a výsledkem toho bylo až čtvrté místo v sezóně 1940/41. To však byl jen začátek déletrvající krize. Sparta zahájila další sezónu špatně a po podzimní části soutěže měla z jedenácti zápasů jen tři body a byla poslední. Vše navíc završila potupná porážka v derby se Slavií, kde Sparta prohrála 7:0. Bylo jasné, že k záchraně se musely udělat změny. Mužstva se ujal Vlasta Burian, který se stal nejen trenérem, ale také na oko zaměstnal několik hráčů ve svém divadle, čímž obešel nacistický zákaz profesionalismu ve fotbale. Tato praxe však byla v té době běžná u mnoha týmů. Burian pomáhal také shánět nové posily, které se později staly novými oporami. Nejzásadnější byla však pomoc od Slavie, která svému největšímu protivníkovi půjčila na jarní část svého kanonýra Vojtěcha Bradáče. Úvod do jarní části se však opět nepovedl a Sparta v dalším derby podlehla opět potupně 1:8. Nakonec se však začalo dařit a až v posledním kole se výhrou nad Zlínem definitivně zachránila. Nové posily se začínaly prosazovat v další sezóně, kdy Sparta opět hrála na vyšších pozicích a získala titul vicemistra za Slavií. Ta vyhrála čtvrtý titul v řadě. Ročník 1943/44 byl posledním hraným za války, jelikož sezóna 1944/45 se kvůli blížícím se frontám ani nerozehrála. Sparta vyhrála obě derby a v ostatních zápasech ztratila pouze 4 body a po dlouhé době opět získala titul. Po osvobození se většina hráčů týmu dostala i do reprezentace.

Po válce se fotbalový život rychle obnovil a zdálo se, že se vše vrací do starých kolejí – Sparta i Slavia byly stále nejlepšími týmy a čtyři tituly, které byly do přelomového roku 1948 k dispozici, si rozdělily půl na půl. Na dvou poválečných sparťanských se podíleli jednak veteráni Karel Kolský a Karel Senecký, ale hlavně nová generace – k jejím největším hvězdám patřili útočníci Jan Říha, Jaroslav Cejp a Josef Ludl. Trochu v jejich stínu stáli další ofenzivní hráči: Jiří Zmatlík, Václav Kokštejn či Jaroslav Vejvoda, budoucí trenérská legenda. Brankářem tehdejšího týmu byl Karel Horák, klíčovým hráčem obrany Jiří Zástěra, zálohu tvořili Ladislav Koubek, Josef Hronek a Rudolf Šmejkal.

V 50. letech obě pražská „S“ na dlouhou dobu ztratila své výsadní postavení v československém fotbale. Sparta sice nevyklidila pozice tolik jako Slavia, ale nové konkurenci čelila obtížně – v Bratislavě se zformovaly dvě nová silná mužstva Sokol NV (Slovan) a Červená hvezda, v Praze přibyl silný armádní tým ATK (ÚDA, Dukla), právě tyto celky v 50. letech získaly většinu mistrovských titulů. Sparta končila většinou druhá až třetí, přesto dvakrát dobyla ligový trůn – v letech 1952 a 1954. V těchto mistrovských týmech byli ještě „tři veteráni“ ze 40. let Karel Senecký, Vlastimil Preis a Ladislav Koubek, ale hlavně přišla nová generace – v bráně stál André Houška, pilířem obrany byl Miroslav Zuzánek, zálohu většinou tvořil Jiří Hejský, Zdeněk Procházka a Oldřich Menclík, v útoku nastupovali Josef Crha, Arnošt Pazdera, Jiří Pešek či Antonín Rýgr. Tým však neměl příliš možnost mezinárodního srovnání, jednak kvůli uzavřenosti tehdejšího režimu, a také kvůli tomu, že neexistovala celoevropská klubová soutěž – Středoevropský pohár se nepodařilo plnohodnotně resuscitovat a UEFA založila své poháry až ve 2. polovině 50. let. Tehdy však již výkonnost Sparty poklesla, na konci padesátých let přišla větší krize a poprvé v novodobé historii začal reálně hrozit sestup – v sezónách 1958/59 a 1959/60 skončila Sparta v lize desátá a dvanáctá (ve čtrnáctičlenné soutěži).

Začátek 60. let byl nadále ve znamení krize, v sezóně 1961/62 Sparta znovu tak tak uhájila ligovou příslušnost, když skončila v lize jedenáctá, ale pak již přicházelo postupně zlepšení. Podíl na něm měl jistě trenér Karel Kolský, který pak zažil slavná léta na lavičce pražské Dukly, ale zlom nastal zejména s příchodem trenéra Václava Ježka, který později přivedl Československo k největšímu reprezentačnímu úspěchu v historii – zlatým medailím mistrů Evropy. V 60. letech ve Spartě zformoval tým silný i produkující atraktivní fotbal. Přinesl Spartě dva mistrovské tituly (1965, 1967). Ze staré gardy 50. let v týmu zůstal jako jediný Arnošt Pazdera, ale hlavní hvězdou byl pilíř zálohy Andrej Kvašňák, který si získal velkou popularitu i proto, že uměl tribuny pobavit. Svým zjevem i pojetím hry jakoby na Jandu-Očka navazoval nepřehlédnutelný Tadek Kraus. Bránu hájil mohutný Antonín Kramerius, jeho náhradníkem byl Pavel Kouba, otec budoucí brankářské legendy klubu Petra. Obranu vyztužil Jiří Tichý, který přišel z ČH Bratislava, pověstným brouskem byl Václav Migas. V záloze hru organizoval vedle Kvašňáka i Pavel Dyba či Josef Vojta. Mimořádnou sílu měl útok. Na křídlech běhali reprezentanti Václav Vrána a Tomáš Pospíchal (později i Bohumil Veselý), miláčkem tribun se stal mladý talent Josef Jurkanin, ale především útočná dvojice (Václav Mašek – Ivan Mráz (tzv. „MM kanonýři“) budila u soupeřů úctu, až hrůzu. Že měla mezinárodní parametry prokázala v evropských pohárech, do nichž se Sparta v 60. letech prvně podívala. Pohárová bilance Mráze s Maškem je úctyhodná – dodnes kralují klubovému žebříčku pohárových střelců – Mráz se 14 góly a Mašek se 13 (5 gólů Anderlechtu (!)) Mašek navíc vybojoval stříbro na MS v Chile roku 1962 (stejně jako Kvašňák, Tichý a Pospíchal). První start v evropských pohárech Sparta zažila v roce 1964, v Poháru vítězů pohárů vypadla ve druhém kole s West Ham United FC. Ale dva mistrovské tituly ji zaručily možnost dvakrát si zahrát i Pohár mistrů evropských zemí, v němž uspěla – dvakrát vybojovala účast ve čtvrtfinále. Byť v prvním případě, na jaře 1966 měla k postupu do semifinále opravdu blízko – doma porazila Partizan Bělehrad vysoko 4:1 a zdálo se, že postup jí nemůže uniknout. V Bělehradě však přišel neuvěřitelný kolaps, tým prohrál 0:5 a vypadl. Tato prohra se stala pověstnou a je dokonce opředena mnoha legendami, ba konspiračními teoriemi (například, že pořadatelé přimíchali Sparťanům do občerstvení uspávací prostředky). Sparta před bělehradským výbuchem vyřadila FC Lausanne-Sport a Górnik Zabrze, ve druhé sezóně v Poháru mistrů pak Skeid Oslo a RSC Anderlecht (ztroskotala na Realu Madrid).

Na začátku 70. let se Sparta začala sunout do ligového průměru a brzy přišla největší krize v její historii. Jedenácté místo v ročníku 1972/73 bylo varování, o dva roky později však krize dostoupila vrcholu a Sparta poprvé (a dosud naposledy) ve své historii sestoupila do 2. ligy (z 15. místa). Za rok se sice do nejvyšší soutěže vrátila, ale i poté hrála povětšinou na chvostu tabulky. Paradoxem však je, že právě v této krizové době zaznamenala Sparta možná největší mezinárodní úspěch své novodobé historie – v roce 1973 postoupila přes Standard Lutych, Ferencváros Budapešť a Schalke 04 až do semifinále druhého nejprestižnějšího evropského poháru – Poháru vítězů pohárů. V semifinále nestačila na AC Milán, ale sveřepé mezinárodní boje týmu, který šel doma od porážky k porážce, budily údiv, ohlas i úctu. V prvním semifinále Sparta nastoupila v sestavě Brabec – Tenner, F. Chovanec, Urban, Táborský – Bouška, Stránský, Mašek – B. Veselý, Kára (Hladík), J.Veselý. V odvetě Tennera nahradil Princ a J. Veselého Kára. Právě Vladimír Kára s Jaroslavem Bartoněm byli klíčovými střelci týmu – Bartoň dal dva góly Ferencvárosu i Schalke, Kára tři Lutychu a jeden Schalke. Právě v této éře se také zrodila pověst Sparty jako „pohárového týmu“, neboť se jí v pohárově hraných soutěžích dařilo i při ligové agonii – krom zmíněného semifinále se v této době Spartě podařilo proniknout třeba do 3. kola Veletržního poháru (přes Athletic Bilbao a Dundee United) či třikrát vyhrát Československý pohár (1972, 1976, 1980). K populárním hráčům té doby patřil třeba Milan Čermák a brankář Jan Poštulka.

V roce 1980 skončila Sparta v lize ještě desátá, ale již rok poté přišlo viditelné zlepšení a přesun do horní poloviny tabulky. Přišli noví hráči – například velmi populární Jaroslav „Bobby“ Pollák, Petr Slaný z Baníku, Josef Jarolím, Milan Vdovjak, Vlastimil Calta, Jan Berger či Jozef Chovanec. Definitivní zlom však přišel až s návratem Václava Ježka na lavičku. Ježek začal budovat nový tým. Kolem zkušených Bergra s Chovancem rozestavěl nadějné mladíky – Jana Stejskala do brány, Františka Straku a Julia Bielika do obrany, Ivana Haška a Michala Bílka do zálohy, Stanislava Grigu a Tomáše Skuhravého do útoku. Tým, který vybudoval (a který byl postupně doplňován jmény jako Ivan Čabala, Petr Vrabec či Václav Němeček), naprosto ovládl domácí scénu, jeho hegemonie se stala až absolutní. První titul v 80. letech Sparta vybojovala v sezóně 1983/84 a do konce dekády jí ligovou korunu dokázal uzmout jen jediný tým – TJ Vítkovice (v sezóně, kdy Spartou zmítaly vnitřní spory pod kontroverzním a náročným trenérem Jánem Zacharem). Zpočátku se Ježkovu „team-worku“ dařilo i na mezinárodní scéně, v letech 1983–1985 se Sparta probojovala do čtvrtfinále Poháru UEFA i Poháru mistrů. V prvém případě ztroskotala na Hajduku Split, ve druhém na tehdy famózním Juventusu Turín s Michelem Platinim v čele. V druhé polovině 80. let se však na tyto úspěchy navázat nepodařilo. Oč více Sparta dominovala doma, o to více se jí nedařilo v Evropě – potupnou byla především porážka 1:5 doma se Steauou Bukurešť v 1. kole Poháru mistrů roku 1988. Ač měl rumunský mistr tehdy úctyhodný tým s Gheorghem Hagim ve svých řadách, debakl se Steauou se stal symbolem pohárové mizérie těch let.

Po mistrovství světa v Itálii roku 1990, na němž Československo reprezentovalo devět Sparťanů (Stejskal, Straka, Hašek, Chovanec, Bílek, Skuhravý, Němeček, Bielik, Griga), se pilíře letenského mužstva rozprchly do světa – jednak proto, že šampionát byl pro československé barvy poměrně úspěšný, a také v důsledku změněných společenských podmínek. Zdálo se, že nadvládě Sparty v domácí soutěži je tak konec. Opak byl pravdou. Nakonec Sparta v 90. letech dominovala domácí lize více, než kdy předtím: za celou dekádu jí jen dvě mužstva odňala na jeden rok mistrovský titul – Slovan Bratislava a Slavia Praha. Důvodů bylo více. Na počátku 90. let sehrálo jistě klíčovou roli, že Sparta měla na lavičce Dušana Uhrina, který i z dosud nepříliš známých hráčů vytvořil mimořádný tým – podobně jako se mu to podařilo na mistrovství Evropy v Anglii roku 1996 s českou reprezentací, která tehdy získala nečekané stříbro. Jádro Sparty počátku 90. let vytvořili hráči, kteří nakoukli do prvního mužstva již v minulém desetiletí, ale v konkurenci slavných reprezentantů neměli moc šance – k takovým hráčům patřili tři obránci a jeden útočník: věrný Jiří Novotný (který se nakonec stal absolutním českým rekordmanem v počtu získaných titulů – 14 a všechny se Spartou), výborný exekutor trestných kopů Petr Vrabec, neúnavný pracant Michal Horňák a Horst Siegl, který se stal jedním z nejlepších kanonýrů, jakého Sparta kdy měla. Uhrin k nim doplnil nové objevy: brankáře Petra Koubu, záložníky Jiřího Němce, Martina Frýdka, Romana Vonáška či Lumíra Mistra, později se připojili i Zdeněk Svoboda či Tomáš Votava. A tým bez hvězd šlapal – k překvapení mnohých i na evropské scéně. Po létech půstu Sparta zaznamenala výrazné úspěchy: v sezóně 1991/92 prožila své nejúspěšnější tažení Pohárem mistrů evropských zemí v historii. Vyřadila skotský Glasgow Rangers i obhájce trofeje Olympique de Marseille s Jean-Pierrem Papinem a ve skupině se pak prala o přímý postup do finále s FC Barcelona, Dynamem Kyjev a Benficou Lisabon. Barcelonu i Kyjev doma porazila, s Benficou dvakrát remizovala, ale ani to nestačilo – ze skupiny postupoval jen vítěz (v tomto případě Barcelona, nakonec celkový vítěz), šlo o zvláštní model soutěže, který se již nikdy později neopakoval. Posléze byl tento ročník prohlášen za nultý ročník tzv. Ligy mistrů, poprvé byl totiž v Poháru mistrů užit princip skupin. I v další sezóně Sparta v Evropě uspěla, postoupila v Poháru vítězů pohárů přes obhájce trofeje Werder Brémy až do čtvrtfinále, kde ovšem vypadla s AC Parma.

Pavel Nedvěd – sparťanská osobnost poloviny 90. let

Devadesátá léta byla charakteristická také tím, že nastala mnohem větší fluktuace hráčů než bývalo v minulosti obvyklé, mužstvo se obměňovalo rychle, zejména výborní hráči nevydrželi dlouho. Přesto přicházeli a často šlo o legendy – patřil k nim zejména Pavel Nedvěd, budoucí nejlepší fotbalista kontinentu. Se Spartou získal v polovině 90. let tři tituly. Více v rudém dresu pobyli gólman Jaromír Blažek a útočník Vratislav Lokvenc, který vytvořil se Sieglem jednu z nejnebezpečnějších útočných dvojic sparťanské historie, která připomínala dvojici Mráz–Mašek – i bilancí v evropských pohárech. Siegl vyrovnal v počtu vstřelených evropských branek Maška (13), Lokvenc si připsal 11 gólů. V polovině 90. let se na Letné objevila i další legenda – Jan Koller. Tehdy byl ovšem nezkušeným začátečníkem a ze Sparty odešel zakrátko jako neperspektivní – až později se z něj vyklubal nejlepší střelec v dějinách české reprezentace (55 branek) a jeho vyhazov je tak zřejmě největší chybou v dějinách sparťanského managementu. Nedvědova Sparta poloviny 90. let sice nadále sbírala domácí tituly, v Evropě už se jí ovšem tolik nedařilo. I proto, že výjimeční hráči jako Nedvěd rychle odcházeli do zahraničních klubů.

Přesto se stále dařilo mužstvo doplňovat mimořádnými fotbalisty – na konci 90. let se začala rodit nová Sparta, přišly nové opory, mezi nimiž nejtalentovanější byl bezpochyby Tomáš Rosický, který podobně jako Nedvěd stihl na Letné oslavit tři tituly, než odešel do Borussie Dortmund jako nejdražší český hráč všech dob. „Fotbalový Mozart“ již tehdy ve Spartě kouzlil, ale taktovku ještě drželi jiní – v obraně Ostraváci Tomáš Řepka a René Bolf, a také Milan Fukal či Vladimír Labant. V záloze pak Jiří Jarošík, Josef Obajdin, Martin Hašek, Miroslav Baranek a Libor Sionko. Právě toto mužstvo se jako první český celek podívalo do základní skupiny Ligy mistrů (1997/98) a jako první český celek z ní i postoupilo (1999/00) – pod vedením trenéra Ivana Haška prošlo ze skupiny s Girondins Bordeaux, Spartakem Moskva a Willem II Tilburg a v osmifinálové skupině skončilo třetí za FC Barcelona, FC Porto a před Herthou Berlín.

Tomáš Řepka v předkole Ligy mistrů s Lech Poznań roku 2010

Zatímco v 90. letech Sparta na domácí scéně jednoznačně dominovala, v nultých létech se to změnilo. Úspěchy v lize sice přicházely, ale Spartě se nikdy nepodařilo titul obhájit. Dvakrát jí v dekádě přehrál Slovan Liberec, jednou Baník Ostrava a dvakrát Slavia Praha. Sparta si v nultém desetiletí připsala 5 mistrovských titulů (2001, 2003, 2005, 2007, 2010), což se po dvaceti letech hegemonie jevilo jako ústup ze slávy. Důvody byly zřejmé – zatímco v 90. letech nejlepší čeští hráči Spartou aspoň prošli, byť krátce, ekonomická pozice domácí ligy se v nultých letech zhoršila natolik, že výborní hráči začali odcházet do zahraničí již po pár úspěšných ligových zápasech, někdy i z dorosteneckých kategorií. Nezbývalo než jít alternativními cestami – dávat větší šanci talentovaným odchovancům, hledat velmi mladé talenty, motivovat hráče středních kvalit a dát prostor veteránům, kteří se vraceli do české ligy dosloužit po úspěšných kariérách v zahraničí. Občas tato kombinace zafungovala. K mladým objevům bezpochyby patřili například Zdeněk Grygera, Tomáš Hübschman či Tomáš Sivok. Některé mimořádné talenty se neprosadily tolik, jak se čekalo, ale pro Spartu v tomto období udělali mnoho – k takovým patřili například Tomáš Jun či Lukáš Zelenka, mistři Evropy do 21 let z roku 2002. Někteří průměrní hráči dokázali pod dobrým vedením zazářit a prožít svou hvězdnou chvilku – k takovým lze počítat například Marka Kincla či Jana Holendu. K navrátivším se legendám pak především a hlavně vicemistra Evropy Karla Poborského, českého rekordmana v počtu reprezentačních startů. O podobný comeback se pokusil Pavel Horváth. Stabilitu vnesl mezi tři tyče znovu Jaromír Blažek, do zadních řad další navrátilec Tomáš Řepka, pomohl i návrat Libora Sionka.

Sparta první poloviny prvého desetiletí nového století dvakrát postoupila ze základní skupiny Ligy mistrů. Poprvé pod vedením trenéra Jaroslava Hřebíka, který šel spíše „uhrinovskou“ cestou bez velkých hvězd, podruhé pod vedením Jiřího Kotrby, který postavil mužstvo kolem matadorů Poborského, Sionka a Zelenky. Hřebíkova Sparta ztroskotala v osmifinálové skupině na Realu Madrid a Panathinaikosu Athény, Kotrbova v osmifinále nestačila na AC Milán.

V polovině nultých let však přišel kvalitativní zlom. Neustálé rozprodeje hráčů už nebylo vedení schopno kompenzovat dostatečně kvalitními náhradníky a Sparta vyklidila v Evropě pozice. Ještě dvakrát si zahrála základní skupinu Ligy mistrů (2004/05, 2005/06), ale bylo zjevné, že již není schopná konkurovat – v obou případech skončila na posledním čtvrtém místě skupiny. Od roku 2005 bušila na brány Ligy mistrů marně (neprošla přes Arsenal FC a dvakrát přes Panathinaikos Atény), ba ani v Poháru UEFA nebyla schopná postupovat. Na konci desetiletí proto přišel do Sparty trenér a manažer v jedné osobě Jozef Chovanec, který se rozhodl začít budovat nové mužstvo, které by rostlo postupnými kroky – šanci dostali noví muži: Juraj Kucka, Miroslav Slepička, Jiří Kladrubský, Kamil Vacek, Václav Kadlec, objevily se populární zahraniční posily Wilfried Bony (11 branek v evropských pohárech) či Léonard Kweuke. Prvním znakem úspěšné práce byl ročník 2010/11, kdy se Spartě poprvé podařilo postoupit ze základní skupiny Evropské ligy, jež vznikla z Poháru UEFA podobně jako v minulosti Liga mistrů z Poháru mistrů. Zatímco o rok dříve v prvním ročníku Evropské ligy mladé sparťanské mužstvo přes nadějné výsledky ještě vyhořelo v klíčovém zápase o postup s FC Kodaň, tentokrát za sebou nechalo FC Lausanne-Sport i US Palermo, byť přes FC Liverpool se letenským nakonec do osmifinále probojovat nepodařilo. V dalším roce se však Sparta do základní skupiny Evropské ligy neprobojovala a Jozef Chovanec musel velitelský můstek v zimě 2011 opustit.

V sezóně 2012/13 se Sparta úspěšně kvalifikovala do Evropské ligy přes týmy Admiry Wacker a nizozemského Feyenoordu. V základní skupině byla nalosována k Olympique Lyon, izraelskému Hapoelu Kirjat Šmona a finalistovi předešlého ročníku Athleticu Bilbao. Mužstvu okolo zkušených hráčů jako Marka Matějovského nebo Jiřího Jarošíka doplněnému o mladé talentované hráče jako Václav Kadlec nebo Ladislav Krejčí se podařilo postoupit do vyřazovací fáze, kde narazilo na londýnskou Chelsea. Po výsledcích 0:1 doma a 1:1 venku se muselo s touto soutěží rozloučit. Sparta zároveň bojovala pod vedením trenéra Vítězslava Lavičky o titul v domácí lize až do posledního kola, ten však získala silná Viktoria Plzeň.

V sezóně 2013/14 se ACS opět kvalifikovala do Evropské ligy, zde ale vypadla již ve druhém předkole s málo známým švédským týmem BK Häcken. V Gambrinus lize během podzimní části dominovala, nepoznala hořkost porážky a před druhou Plzní si vypracovala pětibodový náskok. Nakonec získala po čtyřech letech mistrovský titul. Klíčovými oporami mistrovského mužstva byli Josef Hušbauer, David Lafata, Pavel Kadeřábek, Bořek Dočkal, Costa Nhamoinesu, Marek Matějovský, Tomáš Vaclík či Ladislav Krejčí. V sezoně získala nakonec double, když opanovala i Pohár České pošty 2013/14.[13]

Během jarní části sezony 2014/15 byl Vítězslav Lavička kvůli špatným výsledkům i výkonům týmu v lize i pohárových soutěžích odvolán. Nahradil jej Zdeněk Ščasný, který se na pozici hlavního trenéra Sparty vrátil po šestnácti letech.[14] Ščasný převzal tým na druhé příčce ligové tabulky, na které také sezonu zakončil a zajistil tak kvalifikaci do Ligy mistrů UEFA. Ve třetím předkole Ligy mistrů však Sparta nestačila na PFK CSKA Moskva a po zbytek sezóny hrála Evropskou ligu.

V české lize Sparta skončila v ročníku 2015/16 opět druhá, významného úspěchu však dosáhla na evropské scéně. V Evropské lize dokázala postoupit ze skupiny do jarní vyřazovací části, v ní nejprve vyřadila FK Krasnodar, v osmifinále poté SS Lazio a vypadla až ve čtvrtfinále, když nestačila na španělský Villarreal. Byl to největší úspěch českého klubu v evropských pohárech od roku 2002, kdy do stejné fáze Poháru UEFA postoupil Slovan Liberec.[15]

Sezona 2016/17 ale nezačala dobře. Sparta málem nepostoupila do základní skupiny EL. Ve 4. předkole si z 1. zápasu proti SønderjyskE odvezla remízu 0:0. V domácí odvetě prohrávala 0:2 a musela zápas otáčet. V závěru zápasu Jakub Brabec otočil na 3:2 a zajistil Spartě postup. V základní skupině EL ale přišla porážka od anglického Southamptonu 0:3 a v lize porážka od Slavie 0:2 a Zdeněk Ščasný se rozhodl skončit.

Po odchodu Ščasného Sparta musela ještě před začátkem základních skupin Evropské ligy najít nového trenéra. To se nepovedlo a tak na lavičku usedl trenér juniorky David Holoubek. Holoubek ale neměl licenci UEFA Pro, která je pro trénování prvoligového týmu potřebná a tak mohl trénovat pouze po omezenou dobu. První Holoubkovou zkouškou bylo sestavit základní jedenáctku pro zápas se slavným Interem, protože mužstvo decimovala četná zranění. V jednu dobu bylo na marodce až 12 hráčů. Holoubek vytvořil experimentální sestavu složenou z části z původních hráčů, z části z náhradníků a zbytek doplnil juniory, které ze svého nedávného působení znal. Zápas skončil senzací, Sparta na Letné porazila Inter Milán 3:1. Dvěma góly se na vítězství podílel Václav Kadlec. Před posledním zápasem EL, který Sparta hrála na stadionu Interu, musel Holoubek kvůli licenci skončit. Odtrénoval 14 zápasů, z toho 10 vítězně, 2 skončily remízou a 2 porážkou. Na lavičku byl dosazen dosavadní asistent Zdeněk Svoboda, který měl mužstvo vést pouze do zimní přestávky. Svobodovi se nepodařilo navázat na Holoubkovy úspěch. Sparta s Interem prohrála 1:2. I přes 2 porážky Sparta postoupila do jarní vyřazovací fázi.

V zimní pauze pokračovalo hledání trenéra. Ani toto hledání nebylo úspěšné a trenérem se stal generální manažer Tomáš Požár. Po úspěšné přípravě, ve které Sparta porazila slavný Zenit Petrohrad 2:0, přišla ledová sprcha od ruského Rostovu 0:4. Zopakování evropské cesty do čtvrtfinále bylo nemožné. Odveta skončila remízou 1:1. Požárovo vedení nebylo úspěšné, což po ligové porážce s Boleslaví vedlo k jeho odvolání. Hledání trenéra tedy pokračovalo.

Pro posledních 10 zápasů se trenérem stal Petr Rada. Z 10 zápasů Sparta prohrála jediný (0:1 s Jihlavou). Remizovala s úhlavním rivalem Slavií 1:1 a porazila Plzeň 2:0. Radovi ale smlouva prodloužena nebyla a po sezoně tak skončil.

Vedení nehledalo nového trenéra v Česku. Výsledkem hledání byl Ital Andrea Stramaccioni. Po jeho příchodu začaly velké změny v kádru. Odešli Ondřej Mazuch, Mario Holek, Matěj Hybš, Tiémoko Konaté, Aleš Čermák, Marek Štěch, Petr Jiráček, Daniel Holzer a další. Nové posily byly pouze cizinci – Vukadin Vukadinović a Srđan Plavšić (Srbsko), Eldar Ćivić (Bosna a Hercegovina), Lukáš Štetina a Martin Dúbravka (Slovensko), Marc Janko (Rakousko), Tal Ben Chajim (Izrael), Semih Kaya (Turecko), Georges Mandjeck (Kamerun) a Rio Mavuba (Francie). Posily stály celkem 267,3 milionu korun.[16] Sparta nerozjela sezonu dobře. V prvním ostrém zápase (3. předkolo Evropské ligy) prohrála na hřišti CZ Bělehrad 0:2 a poté, co v domácí odvetě prohrála 0:1, z Evropské ligy vypadla. V domácím poháru se Spartě také nedařilo. Už v osmifinále vypadla s Ostravou. V lize se také Spartě nedařilo podle představ. Po podzimní části byla na 5. místě tabulky s 18 bodovou ztrátou na suverénní Plzeň. Během zimní přestávky přišly další posily. Rumuni Nicolae Stanciu z Anderlechtu a Florin Niță z FCSB, Gaboňan Guélor Kanga z Crvene Zvezdy a na hostování přišel Mihajlo Ristić z Krasnodaru. Sparta s novými posilami vstoupila do jarní části dobře, když porazila Liberec 2:0. V dalších utkáních ale přišly remízy se Slováckem (1:1) a s Brnem (1:1). Další den italská média psala o odvolání trenéra Stramaccioniho[17]. Andrea Stramaccioni byl oficiálně odvolán 6. března 2018[18].

Pár hodin po odvolání Stramaccioniho bylo oznámeno, že novým trenérem Sparty se stal Pavel Hapal[19]. V prvním utkání pod Hapalem Sparta remizovala s Karvinou 1:1. Dalším Hapalovým utkáním bylo derby se Slavií, ve kterém po poločase Sparta vedla 3:0, vedení ale neudržela a zápas skončil 3:3. Sezonu Sparta zakončila na 5. místě a dostala se do 2. předkola Evropské ligy. V letní přípravě se Spartě nedařilo, ze sedmi zápasů dokázala vyhrát dva. Začátek ligy Spartě vyšel dobře, porazila nováčka z Opavy 2:0, vstup do Evropské ligy ale nevyšel a Sparta senzačně prohrála se srbským Spartakem Subotica 0:2[20], což se stalo osudným trenéru Hapalovi, který byl po utkání odvolán[21]. Hlavním trenérem byl dočasně jmenován Zdeněk Ščasný. Pod staronovým koučem Ščasným Sparta uspěla v lize v Jablonci, v zápase, ve kterém Sparta vytvořila nový klubový a ligový rekord – nejmenší počet hráčů české národnosti v základní sestavě – 1[22][pozn. 1]. V odvetě 2. předkola dokonce porazila Suboticu, ale pouze 2:1 a to na postup nestačilo. Sparta podruhé v řadě skončila v evropských pohárech na prvním soupeři. Během utkání (když Sparta po penaltě inkasovala) vniklo na hřiště několik fanoušků z „kotle“ a zápas musel být na několik minut přerušen, fanoušky uklidňoval i kapitán Josef Šural[23]. Tito fanoušci byli obviněni z výtržnictví a hledá je policie[24]. Ze strany Sparty jim hrozí zákaz vstupu na stadion a peněžní pokuty[25]. V lize Sparta prohrála až v 10. kole s Plzní. Následovaly další dvě venkovní prohry a Sparta klesla na 5. místo. V pohárovém utkání proti diviznímu Slavoji Polná do hry zasáhl a v závěru skóroval 16letý talent Adam Hložek. Hložek nastoupil i v ligovém utkání s Karvinou a stal se nejmladším hráčem Sparty, který kdy zasáhl do ligového utkání[26]. Sparta byla v polovině základní části na 3. místě se ztrátou 5 bodů na druhou Plzeň a 7 bodů na vedoucí Slavii. Následovala další nezvládnutá utkání (remíza s Jabloncem, prohry se Slováckem a s Teplicemi) a ztráta na vedoucí Slavii se zvětšila na propastných 15 bodů[27].

Dne 17. prosince 2018 na pozici sportovního ředitele skončil Zdeněk Ščasný, kterému zůstala pozice trenéra. Novým sportovním ředitelem se stal Tomáš Rosický[28]. Během zimní přestávky odešlo z týmu několik hráčů, mj. kapitán Josef Šural a i zástupce kapitána Nicolae Stanciu; kapitánskou pásku tak získal Martin Frýdek. V únoru 2019 se do týmu po dvou letech vrátil reprezentační kapitán Bořek Dočkal[29]. Dne 9. března 2019 se 16letý Adam Hložek postaral o historický zápis, když v 10. minutě utkání proti Plzni vstřelil gól a stal se nejmladším ligovým střelcem[30]. V pondělí 29. dubna 2019 se na Letné začala šířit smutná zpráva – při autonehodě v Turecku tragicky zemřel Josef Šural. Za Spartu odehrál 80 zápasů, ve kterých vstřelil 25 gólů. V podzimní části sezony 2018/19 nastupoval jako kapitán[31]. Následující utkání byla věnována právě jemu. Ve 3. kole nadstavby Sparta inkasovala od Plzně čtyři góly (0:4), což je nejtěžší porážka Sparty v samostatné české lize[32]. Následující kolo bylo provázeno protesty fanoušků proti vedení klubu[33]. Sparta zakončila ročník 2018/19 na 3. místě v lize se ztrátou 17 bodů na mistrovskou Slavii; v poháru se dostala do semifinále; v Evropské lize vypadla už ve 2. předkole. Tým před sezonou 2019/20 převzal Václav Jílek[34]. Jílkovo angažmá ale nezačalo dobře, v prvním utkání se Slováckem Sparta prohrála 0:2 a zahajovala tak ročník na posledním místě[35]. Spartě se nezdařilo ani v Evropě, ve třetím předkole neprošla přes Trabzonspor, a potřetí v řadě vypadla hned na prvním soupeři. Do zimní přestávky pak Sparta šla na 4. místě se ztrátou propastných 21 bodů na vedoucí Slavii. První jarní utkání skončilo porážkou s Libercem 0:2 a následovalo propuštění trenéra Jílka[36].

Novým trenérem se stal Václav Kotal[36].

Zdroj:[73]

Pozn.: V závorce u daného ročníkového maxima je uveden přemožitel daného klubu, není–li v závorce uvedeno jinak.

• 1965/66 – čtvrtfinále (FK Partizan)
• 1967/68 – čtvrtfinále (Real Madrid)
• 1984/85 – čtvrtfinále (Juventus FC)
• 1985/86 – 1. kolo (FC Barcelona)
• 1987/88 – 2. kolo (RSC Anderlecht)
• 1988/89 – 1. kolo (Steaua București)
• 1989/90 – 2. kolo (CSKA Sofia)
• 1990/91 – 1. kolo (Spartak Moskva)
• 1991/92 – 2. místo v semifinálové skupině B (sdílené 3.–4. místo v PMEZ)
• 1993/94 – 2. kolo (RSC Anderlecht)
• 1994/95 – předkolo (IFK Göteborg)
• 1997/98 – základní skupina A (3. místo: Borussia Dortmund, Parma, Galatasaray SK)
• 1998/99 – předkolo (Dynamo Kyjev)
• 1999/00 – základní skupina G (vítěz: Bordeaux, Willem II, Spartak Moskva), osmifinálová skupina A (3. místo: Barcelona, Porto, Hertha BSC)
• 2000/01 – základní skupina B (4. místo: Arsenal FC, SS Lazio, FK Šachtar Doněck)
• 2001/02 – základní skupina H (2. místo: Bayern Mnichov, Feyenoord, Spartak Moskva), osmifinálová skupina C (3. místo: Real Madrid, Panathinaikos, Porto)
• 2002/03 – 3. předkolo (Racing Genk)
• 2003/04 – základní skupina G (2. místo: Chelsea, SS Lazio, Beşiktaş JK), osmifinále (AC Milán)
• 2004/05 – základní skupina D (4. místo: Manchester United, Olympique Lyon, Fenerbahçe SK)
• 2005/06 – základní skupina B (4. místo: Arsenal FC, Ajax, Thun)
• 2007/08 – 3. předkolo (Arsenal FC)
• 2008/09 – 3. předkolo (Panathinaikos)
• 2009/10 – 3. předkolo (Panathinaikos)
• 2010/11 – 4. předkolo (MŠK Žilina)
• 2014/15 – 3. předkolo (Malmö FF)
• 2015/16 – 3. předkolo (PFK CSKA Moskva)
• 2016/17 – 3. předkolo (Steaua Bukurešť)

Zdroj:[73]

Pozn.: V závorce u daného ročníkového maxima je uveden přemožitel daného klubu, není–li v závorce uvedeno jinak.

• 1981/82 – 1. kolo (Neuchâtel Xamax)
• 1983/84 – čtvrtfinále (HNK Hajduk Split)
• 1986/87 – 1. kolo (Vitória SC)
• 1995/96 – 3. kolo (AC Milán)
• 1998/99 – 1. kolo (Real Sociedad)
• 2002/03 – 2. kolo (Denizlispor)
• 2006/07 – základní skupina F (4. místo)
• 2007/08 – základní skupina E (4. místo)
• 2008/09 – 1. kolo (GNK Dinamo Zagreb)
• 2009/10 – základní skupina K (3. místo)
• 2010/11 – základní skupina F (2. místo), 2. kolo (Liverpool FC)
• 2011/12 – 4. předkolo (FC Vaslui)
• 2012/13 – základní skupina I (2. místo), 2. kolo (Chelsea FC)
• 2013/14 – 2. předkolo (BK Häcken)
• 2014/15 – základní skupina I (3. místo)
• 2015/16 – základní skupina K (2. místo), čtvrtfinále (Villarreal CF)
• 2016/17 – základní skupina K (1. místo), 1. kolo (FK Rostov)
• 2017/18 – 3. předkolo (FK Crvena zvezda)
• 2018/19 – 2. předkolo (FK Spartak Subotica)
• 2019/20 – 3. předkolo (Trabzonspor)

Zdroj:[39]

Pozn.: V závorce u daného ročníkového maxima je uveden přemožitel daného klubu, není–li v závorce uvedeno jinak.

• 1927 – finále, vítěz (poražený finalista SK Rapid Wien)
• 1929 – čtvrtfinále (Újpest FC)
• 1930 – finále (SK Rapid Wien)
• 1931 – semifinále (Wiener AC)
• 1932 – čtvrtfinále (AGC Bologna)
• 1933 – semifinále (AS Ambrosiana Inter)
• 1934 – čtvrtfinále (SK Admira Wien)
• 1935 – finále, vítěz (poražený finalista Ferencvárosi TC)
• 1936 – finále (FK Austria Wien)
• 1937 – osmifinále (SK Admira Wien)
• 1938 – osmifinále (Genova 1893 FBC)
• 1939 – čtvrtfinále (Ferencvárosi TC)

Zdroj:[73]

Pozn.: V závorce u daného ročníkového maxima je uveden přemožitel daného klubu, není–li v závorce uvedeno jinak.

• 1966/67 – 1. kolo (FC Bologna)
• 1969/70 – 1. kolo (Inter Milán)
• 1970/71 – 3. kolo (Leeds United AFC)

Zdroj:[73]

Pozn.: V závorce u daného ročníkového maxima je uveden přemožitel daného klubu, není–li v závorce uvedeno jinak.

• 1964/65 – 2. kolo (West Ham United FC)
• 1972/73 – semifinále (AC Milán)
• 1976/77 – 1. kolo (MTK Budapešť)
• 1980/81 – 2. kolo (PFK Slavia Sofia)
• 1992/93 – čtvrtfinále (Parma FC)
• 1996/97 – 2. kolo (ACF Fiorentina)

• AC Sparta Praha (ženy) – oddíl ženského fotbalu
• AC Sparta Praha „B“ – rezervní tým

• Obrázky, zvuky či videa k tématu AC Sparta Praha na Wikimedia Commons
• Galerie AC Sparta Praha na Wikimedia Commons
• www.sparta.cz – Oficiální stránky Sparty (česky)
• Sparta Forever – Stránky sparťanských fanoušků (česky)
• Klubové rekordy (česky)
• Sparťanky – Neoficiální stránky sparťanských fotbalistek (česky)
• E-Sparta Neoficiální web AC Sparta Praha fotbal (česky)
• Sparta Praha v evropských fotbalových pohárech (anglicky)