West Ham United FC

Klub byl založen roku 1895, o rok později se připojil k London League a v sezóně 1897/98 ji vyhrál ještě pod názvem Thames Iron Works. V roce 1900 se z Thames Iron Works přejmenoval na West Ham United. Svoje první představení v ligové soutěži se odehrálo v roce 1919. O 4 roky později (1923), kdy klub postoupil do nejvyšší soutěže se dostal také do finále FA Cupu ve Wembley. Po dlouhé době se klub připomněl vítězstvím FA Cupu v roce 1964 a o rok později vítězstvím v evropské soutěži Pohár vítězů pohárů. Další triumf v FA Cupu přišel v roce 1975.

Těžké období přišlo v roce 1978, kdy tým neminul pád do Second Division. V roce 1980 se klub stále topil ve druhé lize, ale Anglii šokoval výhrou ve finále FA Cupu proti Arsenalu poměrem 1:0. Klub se stále nořil ve druhé lize, ale vzestup se konal v roce 1993, kdy West Ham United postoupil do nejvyšší soutěže s názvem Premier League. To trvalo 10 let, když klub opět sestoupil. Rok 2005 se pro Kladiváře odvíjel dobře a v play-off Championship klub vybojoval výhru nad Prestonem 1:0 brankou Bobbyho Zamory.

West Ham United vstoupil do Western League v sezóně 1901[1] a působil v Southern Division 1. V roce 1907 byl West Ham korunován za šampiona divize Western League 1B, následně porazil šampiona 1A Fulham 1:0, čímž se staly celkovým šampiónem celé Western League.[1] Klub nadále hrával své zápasy na Memorial Grounds v Plaistow (financovaném Arnold Hills), ale v roce 1904 se přestěhoval na hřiště v oblasti Upton Park. První zápas West Hamu v jejich novém domově byl proti velkým rivalem Millwall FC, který přilákal desetitisícový dav. West Ham tento zápas vyhráli 3:0.[2]

V roce 1919 West Ham získali vstup do Football League Second Division, když jejich první zápas s Lincoln City skončil remízou 1:1. V roce 1923 postoupily do Division One, čímž se dostal i na vůbec první FA Cup. Finále se konalo na starém stadionu ve Wembley. Jejich oponenty byli Bolton Wanderers. Na zápas přišlo podívat odhadem 200 000 lidí a jeho výsledek byl 2:0 ve prospěch Boltonu. Tým zaznamenával v Division One smíšené úspěchy, ale svůj status si udržel deset let. Dalším úspěchem bylo semifinále FA Cupu, kde se tým dostal v roce 1933.[3]

V roce 1932 sestoupil West Ham do Division Two[4] a dlouholetý člen Syd King byl po 32 letech působení v klubu (jako manažer i a jako hráč v letech 1899 až 1903) odvolán. Po vypadnutí měl King psychické problémy. Na zasedání správní rady se objevil opilý a krátce poté spáchal sebevraždu.[5] Na jeho místo nastoupil jeho asistent manažera Charlie Paynter, který sám působil ve West Hamu na několika postech od roku 1897 a který v této funkci zůstal až do roku 1950 - celkem 480 zápasů. Klub strávil většinu následujících 30 let v této divizi, nejprve pod vedením Paynter a potom později pod vedením bývalého hráče Tedy Fentona. Fentonovi se podařilo dostat klub na nejvyšší úroveň až v roce 1958.[6][7][8]

V roce 1961 byl Ron Greenwood jmenován Fentonovým nástupcem a v 1964 West Ham zvítězili ve finále FA Cupu. Tým vedl mladý Bobby Moore. West Ham také vyhrál Evropský pohár vítězů pohárů.[9][10] Během mistrovství světa FIFA 1966 byly klíčovými členy vítězných turnajových turnajů v Anglii hráči West Hamu včetně kapitána Bobbyho Moora; Martin Peters (který skóroval ve finále); a Geoff Hurst, který vstřelil první a jediný hattrick ve finále mistrovství světa mužů.[9][10] Všichni tři hráči prošli přes mládežnický tým West Hamu.[11]

FA Cup vyhráli i v roce 1975 poražením Fulhamu, tentokrát 2:0. Tým Fulhamu měl bývalých anglických kapitánů Alana Mulleryho a legendu West Hamu Bobbyho Moora. Po náročném začátku sezóny 1974-75 se Greenwood přesunul "na horní patro", aby se stal generálním manažerem, a aniž by o tom informoval správní radu, jmenoval svého asistenta Johna Lyalem za manažera týmu.[12] Výsledkem byl okamžitý úspěch - tým vstřelil 20 gólů ve svých prvních čtyřech zápasech a vyhrál FA Cup. Stal se posledním týmem, který vyhrál FA Cup s čistě anglickou sestavou, ve zmíněném finále proti Fulham.[13] Lyall pak přivedl West Ham k dalšímu finále Evropského poháru vítězů pohárů v roce 1976, kde však prohrál zápas 4:2 s belgickým Anderlechtem.[14] Greenwoodové působení ve funkci generálního ředitele trvalo necelé tři roky.

V roce 1978 West Ham znovu sestoupili do Division Two, ale Lyall zůstal jako manažer a vedl tým k finálovému vítězství v FA Cupu proti Arsenalu v roce 1980, což byla jejich poslední velká trofej. Do finále se dostali když porazili v semifinále Everton. The Hammers vyhráli těsným skóre 1:0, když gól vstřelil v 13. min. Trevor Brooking.[15] Je to pozoruhodné, protože od té doby žádný tým mimo nejvyšší ligy nezískal tuto trofej. West Ham se v roce 1981 znovu vrátili do Division One a další tři sezóny se umístili v top desítce první divize. V sezóně 1985-86 klub dosáhl vůbec nejvyšší - třetí místo v lize; zásluhu na tom měla skupina hráčů známá jako The Boys of 86. V roce 1989 však opět sestoupili, což mělo za následek Lyallovo vyhození.[16] Lyall tak opustil West Ham po 34 letech.[17]

West Ham se vrátili do nejvyšší soutěže v sezóně 1990/91, tentokrát pod vedením bývalého hráče jménem Billy Bonds. Sezóna v nejvyšší soutěži jim však vůbec nevyšla a na její konci se vrátili zpět do nižší soutěže. [18] Výkony jako na houpačce pokračovaly a hned další sezóny byly West Ham zpět poté co obsadili druhé místo v Division 2.[19][20]

V roce 1999 West Ham skončil pátý, což je jejich nejvyšší pozice v elitě od roku 1986.[21] Získali také vítězství v Intertoto Cupu když porazili francouzský klub Metz, aby se kvalifikovali do Poháru UEFA 1999-2000.[21] Výsledky se však začaly zhoršovat a po sérii špatných investic byl tehdejší manažer Redknapp propuštěn.[22] Spolu s ním odešli i velké hvězdy - jeho asistent Frank Lampard, což nevyhnutelně znamenalo prodej jeho syna Franka Lamparda mladšího. když v létě 2001 nastoupil do Chelsea za 11 milionů £.[23] Po kolísavých výkonech následující roky se West Ham vrátili zpět do Premier League v roce 2005.

Po návratu do nejvyšší divize skončil West Ham na devátém místě.[24] Vrcholem sezóny 2005-06 však bylo finále FA Cupu, kde po nerozhodném výsledku 3:3 s Liverpoolem se zápas rozhodl až v penaltovém rozstřelu. West Ham prohrál rozstřel, ale přesto získal vstupenku do Poháru UEFA, protože Liverpool se již kvalifikoval do Ligy mistrů.

Kontrakty s hráči Mascherano a Tevez byly vyšetřovány samotnou Premier League kvůli podezření z machinací podrobností o přestupech z úředních záznamů. Klub byl uznán vinným a v dubnu 2007 byl pokutován částkou 5,5 milionu £.[25] West Ham se vyhnul odpočtu bodů, a toto se nakonec stalo kritickým při jejich setrvání v nejvyšší soutěži na konci sezóny 2006-07. West Ham unikl sestupu tím, že vyhrál sedm ze svých posledních devíti zápasů, včetně výhry 1:0 nad Arsenalem (Za Arsenal také nastoupil Tomáš Rosický)[26], a v poslední den sezóny šokující porazil nově korunovaného mistra ligy Manchester United 1:0.[27] Gól sezóny vstřelil Argentinec Carlos Tévez v 45. minutě, díky čemuž West Ham obsadili 15. místo.[28]

V sezóně 2007-08 zůstal West Ham stabilně v horní polovině ligové tabulky. V posledním zápase sezóny na hřišti Boleyn Ground zaznamenal West Ham remízu 2:2 proti Aston Ville[29], čímž si zajistil desátou příčku a tříbodový náskok před Tottenham Hotspur. Ve srovnání se sezónou 2006-07 to bylo vylepšení o pět míst, a co je nejdůležitější, West Hamu v této sezóně nehrozila reálná hrozba vypadnutí.

Alan Curbishley rezignoval na post manažera klubu 3. září 2008.[30] Jeho nástupcem se stal bývalý útočník Chelsea Gianfranco Zola, který se 11. září 2008 stal prvním klubovým manažerem pochádzaji z mimo Spojené království.[31] V sezóně 2008-09 skončil West Ham na devátém místě, což je vylepšení o jedno místo. Zola zůstal v týmu do 11. května 2011.[32]

3. června 2010 podepsal s týmem čtyřletý kontrakt Avram Grant. Forma West Hamu byla však nadále špatná, protože tým se zřídka nacházel mimo pásma sestupu[33] a čtvrtfinálová výhra v Ligovém poháru 4:0[34] nad Manchesterem United byla v slabé sezóně jediným z mála jasných bodů.[35] Forma West Hamu v Premier League však naštěstí neovlivnila jejich formu ve dvou domácích pohárech. Kladiváři se dostali do semifinále Ligového poháru, když je s výsledkem 3:1[36] vyřadili koneční vítězové Birmingham City a čtvrtfinále poháru FA skončilo jejich porážkou 2:1[37] v Stoke City.[38][39]

15. května 2011 bylo v zápase s Wigan Athletic na stadionu DW potvrzeno vypadnutí West Hamu do Championship. Průběh zápasu byl dramatický, když West Ham v prvním poločase už v 26. minutě vedli brankami Demba Ba 0:2. Wigan se však dostal zpět do zápasu a gólem Charlese N'Zogbia v 90. minutě zvítězil 3:2.[40] Po prohře West Ham propustil manažera Avrama Granta[41] a 1. června 2011 byl jako jeho náhradník jmenovaný Sam Allardyce.[42]

V sezóně 2011-12 skončil klub v Championship s 86 body třetí, čímž se dostal do play-off kde v semifinále porazili Cardiff City s celkovým skóre 5:0.[43][44] Ve finále proti Blackpoolu ve Wembley 19. května 2012 si West Ham zajistil postup do Premier League vítězstvím 2:1 díky gólu hráče jménem Ricardo Jorge Vaz Té 88. minutě.[45][46]

West Ham při svém návratu do Premier League podepsal kontrakt na dobu neurčitou s bývalými hráči James Colllinso a George McCartney také si "pronajal" Matta Jarvise a Andyho Carrolla.[47][48][49] Svůj první zápas v sezóně vyhráli 18. srpna 2012 1:0 proti Aston Ville díky gólu Kevina Nolana.[50] Vrcholem první poloviny sezóny bylo domácí vítězství 3:1 proti úřadujícímu mistrovi Evropy Chelsea z 1. prosince 2012.[51] V letech 2013-14 skončil West Ham na 13. místě v Premier League.[52] Také se dostali do semifinále Ligového poháru a celkově prohráli 9:0 s pozdějšími vítězi Manchester City.[53]

V sezóně 2014-15 končil West Ham v Premier League na 12. místě, co bylo jedno místo vyšší než v předchozí sezóně. V letech 2014 - 2015 se West Ham staly vítězem Fair Play v Premier League a kvalifikovali se do Evropské ligy 2015.

9. června 2015 byl bývalý hráč West Hamu Slaven Bilić jmenován do funkce manažera s tříletým kontraktem.[54] Ve čtvrtém Bilićovom zápase na čele týmu zvítězil na Anfield poprvé za 52 let, když zvítězil nad Liverpoolem 0:3, střelci byli Manuel Lanzini, Mark Noble a Diafra Sakho.[55] Na konci sezóny skončil West Ham v Premier League na 7. místě. Tým tak překonal ve své klubové éře Premier League hned několik rekordů, například nejvyšší počet bodů (62), nejvyšší počet gólů v sezóně (65), nejméně prohraných zápasů v sezóně (8) a nejnižší počet porážek na cizím trávníku (5).[56] Tato sezóna byla také poslední sezónou na hřišti Boleyn Ground a končí se tak 112leté působení na tomto stadionu.

• FA Cup (3×)
  • 1963/64, 1974/75, 1979/80
• Community Shield (1×)
  • 1964

• Pohár vítězů pohárů (1×)
  • 1964/65

• Obrázky, zvuky či videa k tématu West Ham United FC na Wikimedia Commons

• Oficiální stránky (anglicky)