Borussia Dortmund

Na pomezí 80. a 90. let německému fotbalu vládl bavorský Bayern Mnichov, zato v Dortmundu panovaly obavy z případného sestupu do druhé Bundesligy. Nový klubový prezident Gerd Niebaum zajistil finanční prostředky sponzorskou smlouvou s dortmundskou pojišťovací společností Die Continentale.[11] Obchodní ředitel Michael Meier se zasadil o příchod trenéra Ottmara Hitzfelda během letních měsíců roku 1991.[11] Začátek ročníku 1991/92 se nepovedl, Dortmund v Revierderby podlehl Schalke 2:5 a navíc v poháru nestačil na druholigový Hannover. Mužstvo se dočkalo několika změn – brankář Teddy de Beer byl nucen uvolnit místo 20letému Stefanu Klosovi a prosazovat se začala letní posila, švýcarský útočník Stéphane Chapuisat.[11] I díky jeho gólům se Dortmund zúčastnil vyrovnaného boje o titul, který svedl s Eintrachtem Frankfurt a Stuttgartem. Během posledního rozhodujícího kola hrála všechna tři mužstva venku, Dortmund v Duisburgu, Frankfurt v Rostocku a Stuttgart v Leverkusenu. Dortmund zvítězil gólem Chapuisata. Protože Stuttgart nakonec také vyhrál, putoval i přes bodovou rovnost titul do jeho rukou, a to díky lepší bilanci vstřelených a inkasovaných branek. Porážka Eintrachtu Dortmundu zajistila druhé místo a kvalifikaci do Poháru UEFA.[11]

V další sezóně skončila Borussia na čtvrtém místě (a následující sezónu rovněž), zažila ale úspěšnou jízdu evropskými poháry, což napomohlo klubové kase, neboť německé televizní stanice za přenosy zaplatily hodně peněz a dortmundský celek vydržel v evropských pohárech z německých mužstev nejdéle. Konečná částka měla činit 10 milionů £.[11] Borussia na své cestě do finále proti Juventusu vyřadila italský AS Řím a francouzský AJ Auxerre, finále evropského poháru pak hrála poprvé od roku 1966.[11] Juventus disponoval mimo jiné německými internacionály Kohlerem a Möllerem a jeho skvadra byla nad síly německého týmu. Turínský klub v Dortmundu zvítězil 3:1 a doma posléze 3:0.[11]

Hitzfeldův tým šel do sezóny 1994/95 s posilami v podobě německých reprezentantů jako byli Andreas Möller, Stefan Reuter, Karl-Heinz Riedle a Matthias Sammer. Všichni čtyři dorazili do Porýní z Itálie. Další posilou se stal brazilský obránce Júlio César. Soupeřem v německé lize byl tým Werderu Brémy, který čtyři kola před koncem disponoval tříbodovým náskokem na Borussii Dortmund, zasaženou zraněními Chapuisata a Riedleho.[pozn. 1] Dortmund náskok Werderu stáhl a k dobru měl lepší bilanci vstřelených a inkasovaných branek. Werder tak odjel do Mnichova s tím, že musí Bayern porazit a zároveň doufat v prohru Borussie doma proti HSV. Zatímco Werder proti Bayernu neuspěl a prohrál, Borussie díky gólu Möllera z přímého kopu a gólu 18letého Larse Rickena získala mistrovský titul a vůbec první od založení Bundesligy v roce 1962.[11]

Ve snaze o obhajobu si Dortmund zajistil služby dalšího německého reprezentanta, obránce Jürgena Kohlera z Juventusu. Tentokrát už byl soupeřem Bayern, jenž na Borussii tři kola před koncem ztrácel pouhé tři body. Hitzfeld se ocitl pod palbou kritiky po porážce 0:5 s Karlsruhe, vše ale bylo odčiněno ziskem titulu po remíze 0:0 venku s TSV 1860 München, na kterou Bayern už nedokázal odpovědět.[11]

Třetí titul v řadě Hitzfeldovi svěřenci nevybojovali a v sezóně 1996/97 skončili třetí, mistrem se zato stal Bayern. V rámci Ligy mistrů se Dortmund vypořádal s Auxerre ve čtvrtfinále a Manchesterem United v semifinále, aniž by jakýkoliv z těchto zápasů vyřazovacích bojů nevyhrál. Finálovým soupeřem byl obhajující Juventus vedený koučem Lippim, spoléhajícím na kvality Deschampse, Del Piera, Zidana, Vieriho anebo Bokšiće.[11] Hitzfeld nasadil Lamberta s úkolem hrát osobní obranu na Zidana a tato taktika se ukázala jako správná. Riedle poslal Borussii do vedení 2:0 ještě v prvním poločase, a i když ve druhém poločase snížil Del Piero, střídající Ricken zpečetil konečné vítězství 3:1.[11]

Oslava mistrovského titulu v ročníku 2010/11 (zleva doprava: Marco Stiepermann, Marcel Schmelzer, Mats Hummels a Kevin Großkreutz)

Fanoušci Dortmundu ve finále Ligy mistrů v ročníku 2012/13 na stadionu Wembley

V létě v roce 2008 převzal mužstvo nový kouč Jürgen Klopp a začal s revolucí v kádru. Dortmund nakoupil řadu německých fotbalistů z řad konkurence (Sven Bender, Kevin Großkreutz, Mats Hummels, Neven Subotić, Łukasz Piszczek) a také z Polska (Jakub Błaszczykowski a Robert Lewandowski) nebo z jiných částí světa (Lucas Barrios, Šindži Kagawa). Pod Kloppovou taktovkou se vestfálský tým stal rychlonohou ofenzivní hrozbou, agresivně pressující je-li bez balónu. Začátkem sezóny vyhráli Die Borussen Superpohár proti Bayernu 2:1 a v Bundeslize skončili na šestém místě a další rok pak na pátém.[12]

Ačkoli 2010/11 odstartovala domácí porážkou s Leverkusenem, po ní následovala série sedmi výher se skóre 20:4. Po domácí remíze s Hoffenheimem došlo na další sérii sedmi výher, před zimní pauzou pak Dortmund prohrál na Eintrachtu 0:1. Přesto z toho všeho bylo první místo a náskok s deseti body navíc oproti nejbližší konkurenci.[12] Mužstvo z Porýní nedokázalo nalézt formu z podzimní části, ale první místo si vzít nenechalo. Zisk Meisterschale se stal jistotou výhrou 2:0 dne 30. dubna 2011 na Westfalenstadionu proti Norimberku.

Na rozdíl od minulých let zahájila Borussia ligovou sezónu výhrou 3:1 nad Hamburkem, o což se zasloužili Mario Götze (1) a Kevin Großkreutz (2). Další kola ukázala trhliny, po šestém kole mělo BVB na kontě už šest porážek (Hoffenheim, Hertha a Hannover).[12] Tým se ale posléze zvedl a do konce sezóny již neprohrál. V sedmém kole otočili zápas venku na Mohuči Ivan Perišić a Łukasz Piszczek. Po porážce s Hannoverem odehrála Borussia 28 ligových zápasů, v nichž vsítila 73 gólů. Útok nově vedl polský forvard Robert Lewandowski namísto posazeného Barriose, ve středu pole působila nová posila İlkay Gündoğan. Ten měl doplnit zkušeného Sebastiana Kehla a defenzivního Svena Bendera.[12] Mistrovský titul byl zajištěn rekordním ziskem 81 bodů před Heynckesovým Bayernem. Bavorský klub obě ligová klání s Borussií prohrál 0:1, mohl to však odčinit ve finále národního poháru. Na Olympijském stadionu v Berlíně vyhrála Borussia 5:2, Lewandowski vstřelil hattrick a Borussia Dortmund oslavila double.[12]

Prostor po odchodu Šindžiho Kagawy vyplnil Marco Reus, se kterým Borussia Dortmund zahájila sezónu 2012/13 proti Bayernu Mnichov v německém superpoháru, prohrála však 1:2. Na úvodní výhru 2:1 proti Werderu Brémy v 1. kole tým nenavázal a v Norimberku pouze 1:1 remizoval. Ve 4. kole prohrál tým 2:3 v Hamburku a remíza 3:3 s Eintrachtem Frankfurt v 5. kole venku poodhalila defenzivní slabiny.[13] Los v Lize mistrů svedl tým do „skupiny smrti“, ve které se představili mistři dalších tří zemí – Real Madrid (Španělsko), Manchester City (Anglie) a AFC Ajax (Nizozemsko). Borussia ji zahájila dvěma remízami proti Ajaxu a City. V závěru října doma po třech letech prohrála 1:2 se Schalke, čemuž nepomohla ani řada zraněných vlastních hráčů.[14] Na Vestfálském stadionu se posléze odehrála výhra 2:1 nad Realem Madrid, na jeho půdě vytěžila Borussia jeden bod za remízu. První místo si Reus, Hummels a spol. zajistili výhrami proti Ajaxu a Manchesteru City.[13] V osmifinále vyřadili ukrajinský Šachtar Doněck, aby ve čtvrtfinále změřili síly se španělskou Málagou, dalším překvapením Ligy mistrů. Na stadionu La Rosaleda se odehrála remíza 0:0, doma naopak padlo pět gólů. Borussia prohrávala 1:2, ale v nastaveném čase otočila výsledek na konečných 3:2.[13] Semifinále nabídlo opětovný střet s Realem Madrid vedeným José Mourinhem, Borussia ale doma vyhrála 4:1 a venku vzdor prohře 0:2 postoupila. Mimořádně celoněmecké finále se stalo duelem Borussie s Bayernem,[12] který dominoval Bundeslize, vyhrál ji ziskem 91 bodů a s celkem z Porýní v průběhu sezóny ani v jednom ze čtyř zápasů neprohrál.[13] Superpohár už na začátku připadl Bayernu, ten přehrál Borussii také ve čtvrtfinále národního poháru (nakonec jej vyhrál), v lize získal titul na úkor Borussie. Té uštědřil ránu také odkupem talentovaného Maria Götzeho, který tak do finále pro údajné zranění nezasáhl.[13] Bayern svého soupeře ve Wembley porazil 2:1 a získal tím treble, v sezóně navíc odepřel BVB všechny možné trofeje.[13]

Trenér Jürgen Klopp vedl tým mezi roky 2008 až 2015

Duopol Bayernu a Borussie byl očekáván rovněž v sezóně 2013/14. V sezóně předchozí totiž obrat obou klubů utvářel celou třetinu obratu německé Bundesligy (Bayern 400 milionů eur, Borussia 250 milionů eur; Bundesliga jako taková celkově 2 miliardy eur).[15] Kloppův tým si po Götzeho odchodu zajistil jeho náhradu, arménského záložníka Henricha Mchitarjana. Střílení gólů mohl kromě Lewandowskiho nově obstarat také Pierre-Emerick Aubameyang.[16] Ligovou sezónu odstartovali Žlutočerní venku proti Augsburgu, kde zásluhou Aubameyanga (hattrick) vyhráli výsledkem 4:0.[17] Po pěti bundesligových výhrách tým v 6. kole poprvé zaváhal, neboť remizoval 1:1 v Norimberku.[18] Lewandowski táhl útok s 20 ligovými góly, jeho nechuť prodloužit smlouvu ale vyústila v jeho odchod v roli volného hráče – tedy zadarmo – právě do Bayernu Mnichov.[19] Klopp se držel rozestavení 4–2–3–1, to však bylo zasaženo odchodem Götzeho a zraněními stopera Hummelse a tvořivého záložníka Gündogana. Další zranění přinutili Kloppa s rozestaveními více experimentovat a odzkoušet nové hráče (Miloš Jojić, Oliver Kirch, …). Marco Reus se v průběhu času posunul doprostřed ofenzívní řady a Mchitarjan na křídlo.[19] Borussia Dortmund skončila v lize druhá za Bayernem Mnichov, nyní trénovaným Pepem Guardiolou. Sezónu skončila bez trofeje, ve finále domácího poháru opět podlehla Bayernu, v Lize mistrů dokráčela do čtvrtfinále, kde byla vyřazena pozdějším vítězem Realem Madrid.[19]

Sezóna 2014/15 se stala pro Kloppa poslední, Žlutočerní do ní vstoupili bez zraněného Reuse a s novými posilami do útoku: Cirem Immobilem a Adriánem Ramosem. Obrana neměla doznat žádných změn, v brance totiž nadále chytal Roman Weidenfeller, ve stoperské dvojici zase Mats Hummels a Neven Subotić, krajními beky nadále byli Marcel Schmelzer a Łukasz Piszczek.[20] Týmu se během podzimu nedařilo, v únoru dokonce spadl na poslední místo tabulky. Útočníci Immobile a Ramos se neprosadili a útočnou hrozbou se tak stával především Aubameyang. Hráčům jako Erik Durm nebo Kevin Kampl chyběla technická kvalita Götzeho nebo Kagawy, kterou tito doháněli atletičností, týmu se však tímto zhoršila kombinační hra. Odchodem fitness kouče Olivera Bartletta způsobil, že Borussia se nadále potýkala s mnoha zraněními, kterým dříve předcházela.[21] Na jaře se tým vzedmul a uzmul sedmé místo, navíc se Žlutočerným podařilo v semifinále domácího poháru vyřadit Bayern. Klopp se ale trofejí nerozloučil, jeho tým totiž nestačil ve finále na Wolfsburg a 1:3 prohrál.[22]

Další dvě sezóny vedl Borussii Thomas Tuchel.

Trenér Dortmundu Lucien Favre trénuje mužstvo od roku 2018

V průběhu léta 2018 se mužstvo seznamovalo s novým trenérem, Švýcarem Lucienem Favrem. Na úvod bundesligové sezóny doma Borussia porazila Lipsko 4:1.[23] Favre během podzimu ladil formu mladého týmu, jenž svou rychlou hrou v rozestavení 4–2–3–1 navzdory předpokladům bojoval o Meisterschale, tedy mistrovský titul.[24] Na konci září v pátém kole doma Borussia porazila Norimberk 7:0 – gólově se prosadilo šest hráčů, jediný Marco Reus dvakrát.[25] Favre začal vkládat důvěru do 18letého křídelníka Jadona Sancha, který pod jeho vedením začal naplňovat potenciál. Nová akvizice, španělský útočník Paco Alcácer, se ujal role střídajícího žolíka a v sedmi podzimních zápasech, kdy vběhl na hřiště z lavičky, vstřelil 10 branek.[24] Dvěma z nich se přičinil k výhře 3:2 nad Bayernem Mnichov v listopadu. Přebytek mladých talentovaných fotbalistů přirozeně vedl k tomu, že někteří dostávali šancí poskrovnu – Mahmoud Dahoud nebo Maximilian Philipp oba platili za zklamání.[26] Jiní se své šance chopili – Thomas Delaney, Achraf Hakimi či Axel Witsel.[27] V polovině sezóny si Borussia vytvořila náskok osmi bodů na Bayern vedený novým trenérem Kovačem. První ligovou porážku Borussii uštědřila v prosinci Fortuna Düsseldorf, další jednu porážku měla na kontě v rámci Ligy mistrů.[27] Na jaře ale forma opadla, v dubnu Borussia prohrála v Mnichově 0:5, později pak ještě proti Schalke 2:4 doma. Naděje na titul opět ukončil sedmým titulem v řadě Bayern, v tabulce nakonec dva body před Borussií.[27]

Cesta talentovaného mládí nadále pokračovala i v sezóně 2019/20, kdy tým posílili křídelníci Julian Brandt a Thorgan Hazard.[28] Dorazil krajní obránce Nicolas Schulz, ze štace v Bayernu Mnichov se vrátil zkušený stoper Mats Hummels. Hostování Paca Alcácera z Barcelony se změnilo v trvalý přestup.[28] Pro některé fotbalisty naopak v mužstvu nezbylo místo, odešli proto Max Phillip, André Schürrle, Ömer Toprak nebo Šindži Kagawa, dokonán byl transfer Christiana Pulišiće.[28] Na úvod sezóny se Favreho svěřenci střetli s Bayernem o německý superpohár a po výhře 2:0 superpohár získali. A zatímco Bavoři se pod Kovačem trápili, trojice Borussia Dortmund, Borussia Mönchengladbach a RB Leipzig se bila o první příčku během podzimní (Hinrunde) části Bundesligy.[29] Vyhazov Kovače povýšil Hansiho Flicka do role trenéra a ten v listopadu demonstroval sílu Bayernu právě proti Borussii Dortmund, kterou Bavoři porazili 4:0. Ta do jara vkročila i s novou posilou v podobě norského útočníka Erlinga Haalanda. První tři jarní zápasy vsítila Borussie 15 gólů, záhy však fotbal zastavila pandemie covidu-19 a k fotbalu se svět vrátil až později.[29] Na konci května znovuzrozený Bayern Mnichov vyhrál 1:0 v Dortmundu a na tohoto soupeře dále navýšil původně čtyřbodový náskok. Flickův Bayern vybojoval treble, Borussia Dortmund skončila v lize druhá.[29]

Rivalem Dortmundu je bavorský Bayern Mnichov, historicky nejúspěšnější celek německého fotbalu. Oba celky se utkávají v souboji zvaném Der Klassiker.[4]

Porýnské derby – Revierderby – proti Schalke 04 začalo v první půlce 20. století, vůbec první vzájemné utkání se odehrálo 3. května 1925, vítězem se výsledkem 4:2 stalo Schalke.[30] Fotbalisté Borussie Dortmund svého soupeře nedokázali porazit následujících 18 let.[3] Na intenzitě derby nabralo v roce 1947, když se Dortmund stal šampiónem Vestfálska.[31] Oba kluby vycházející z průmyslových regionů byly roku 1963 mezi zakládajícími členy Bundesligy.[3] Přestože je v Německu opodstatněně nazýváno „matkou všech derby“ si oba kluby dokázaly vypomoct.[3] Borussia se v 70. letech dostala do finančních problémů a Schalke přijalo nabídku sehrát vzájemné utkání, přičemž vybrané peníze zůstaly právě Borussii. V roce 2001 Schalke naopak pozvalo hráče Borussie na zahajovací utkání v novém stadionu.[3] Na podzim roku 2008 prohrávali hráči Borussie proti Schalke 0:3, ale dvěma góly se dokázali vrátit do utkání, dva protihráči mezitím obdrželi červené karty. V závěru pak Borussie z penalty srovnala na konečných 3:3.[3] Na jaře 2017 se odehrálo 150. derby a dopadlo nerozhodně 1:1. Za Dortmund se prosadil Aubameyang, za Schalke pak Thilo Kehrer.[32] V sezóně 2017/18 se hráči Borussie dostali do vedení již 4:0 po 25 minutách, ale soupeř se vzchopil a vyrovnal ve druhém poločase na 4:4. Mezi fotbalisty, kteří v kariéře hráli za oba kluby, patří například brankář Jens Lehmann,[3] Stan Libuda, Steffen Freund, Ingo Anderbrugge nebo Andreas Möller.

V roce 1996 nazpíval Karel Gott ve spolupráci s bývalým hráčem Borussie Norbertem Dickelem klubovou píseň Schwarz-Gelb wie Biene Maja na hudbu úvodní znělky animovaného seriálu Včelka Mája. Píseň zazněla před utkáním s SK Slavia Praha 2. října 2019 k uctění Gottovy památky.[33]

• Fußballmeisterschaft / Bundesliga (8×)[37]
  • 1955/56, 1956/57, 1962/63, 1994/95, 1995/96, 2001/02, 2010/11, 2011/12
• DFB-Pokal (4×)
  • 1964/65, 1988/89, 2011/12, 2016/17[38]
• DFL-Supercup (6×)
  • 1989, 1995, 1996, 2013[39], 2014, 2019
• Fußball-Oberliga West (6×)
  • 1946/47, 1947/48, 1948/49, 1952/53, 1955/56, 1956/57

• Liga mistrů UEFA (1×)
  • 1996/97
• Pohár vítězů pohárů (1×)
  • 1965/66
• Interkontinentální pohár (1×)
  • 1997

Aktuální k datu: 14. srpna 2020[40]

Číslo Pozice Hráč 1 B Roman Bürki 2 O Dan-Axel Zagadou 5 O Achraf Hakimi (hostování z Realu Madrid) 6 Z Thomas Delaney 7 Z Jadon Sancho 8 Z Mahmoud Dahoud 9 Ú Erling Braut Håland 10 Z Mario Götze 11 Ú Marco Reus (kapitán) 13 O Raphaël Guerreiro 14 O Nico Schulz 15 O Mats Hummels 16 O Manuel Akanji

Číslo Pozice Hráč 18 O Leonardo Balerdi 19 Z Julian Brandt 22 Z Jude Bellingham 23 Z Thorgan Hazard 25 B Luca Unbehaun 26 O Łukasz Piszczek 27 Z Emre Can 28 Z Axel Witsel 29 O Marcel Schmelzer 32 Z Giovanni Reyna 35 B Marwin Hitz 37 Z Tobias Raschl 40 B Eric Oelschlägel

• Patrik Berger (1995–1996)
• Jan Koller (2001–2006)
• Tomáš Rosický (2001–2006)

• Friedhelm Konietzka (1958–1965)
• Manfred Burgsmüller (1976–1983)
• Andreas Möller (1988–1990, 1994–2000)
• Matthias Sammer (1993–1999)
• Sebastian Kehl (2002–2015)
• Stéphane Chapuisat (1991–1999)
• Robert Lewandowski (2010–2014)

Stručný přehled

Zdroj:[42][43]

• 1987–1998: Fußball-Oberliga Westfalen
• 1998–2000: Fußball-Regionalliga West/Südwest
• 2000–2001: Fußball-Regionalliga Nord
• 2001–2002: Fußball-Oberliga Westfalen
• 2002–2005: Fußball-Regionalliga Nord
• 2005–2006: Fußball-Oberliga Westfalen
• 2006–2008: Fußball-Regionalliga Nord
• 2008–2009: Fußball-Regionalliga West
• 2009–2010: 3. Fußball-Liga
• 2010–2012: Fußball-Regionalliga West
• 2012–2015: 3. Fußball-Liga
• 2015– : Fußball-Regionalliga West

Jednotlivé ročníky

Zdroj:[42][43]

Legenda: Z - zápasy, V - výhry, R - remízy, P - porážky, VG - vstřelené góly, OG - obdržené góly, +/- - rozdíl skóre, B - body, červené podbarvení - sestup, zelené podbarvení - postup, fialové podbarvení - reorganizace, změna skupiny či soutěže

Německo (1987 –)
Sezóny	Liga	Úroveň	Z	V	R	P	VG	OG	B	+/-	Pozice
1987/88	Fußball-Oberliga Westfalen	3	30	8	10	12	41	48	-7	26	10.
1988/89	Fußball-Oberliga Westfalen	3	30	11	10	9	50	44	+6	32	4.
1989/90	Fußball-Oberliga Westfalen	3	30	9	9	12	35	43	-8	27	10.
1990/91	Fußball-Oberliga Westfalen	3	30	11	12	7	41	29	+12	34	4.
1991/92	Fußball-Oberliga Westfalen	3	30	10	6	14	55	55	0	29	10.
1992/93	Fußball-Oberliga Westfalen	3	34	15	11	8	59	42	+17	41	4.
1993/94	Fußball-Oberliga Westfalen	3	30	10	9	11	46	43	+3	29	8.
1994/95	Fußball-Oberliga Westfalen	4	28	18	7	3	71	28	+43	43	2.
1995/96	Fußball-Oberliga Westfalen	4	28	16	5	7	69	42	+27	53	4.
1996/97	Fußball-Oberliga Westfalen	4	30	17	3	10	66	47	+19	54	3.
1997/98	Fußball-Oberliga Westfalen	4	28	20	5	3	86	34	+52	65	1.
1998/99	Fußball-Regionalliga West/Südwest	3	32	8	9	15	46	57	-11	33	14.
1999/00	Fußball-Regionalliga West/Südwest	3	36	12	13	11	42	40	+2	49	10.
2000/01	Fußball-Regionalliga Nord	3	36	6	12	18	36	55	-19	30	18.
2001/02	Fußball-Oberliga Westfalen	4	34	24	6	4	91	34	+57	78	1.
2002/03	Fußball-Regionalliga Nord	3	34	13	12	9	57	51	+6	51	5.
2003/04	Fußball-Regionalliga Nord	3	34	12	7	15	43	47	-4	43	10.
2004/05	Fußball-Regionalliga Nord	3	36	10	10	16	57	64	-7	40	15.
2005/06	Fußball-Oberliga Westfalen	4	34	24	7	3	79	25	+54	79	1.
2006/07	Fußball-Regionalliga Nord	3	36	14	6	16	42	47	-5	48	14.
2007/08	Fußball-Regionalliga Nord	3	36	12	12	12	35	37	-2	48	13.
2008/09	Fußball-Regionalliga West	4	34	21	5	8	86	49	+37	68	1.
2009/10	3. Fußball-Liga	3	38	11	6	21	43	58	-15	39	18.
2010/11	Fußball-Regionalliga West	4	34	15	7	12	56	47	+9	52	6.
2011/12	Fußball-Regionalliga West	4	36	24	5	7	84	39	+45	77	1.
2012/13	3. Fußball-Liga	3	38	9	14	15	39	58	-19	41	16.
2013/14	3. Fußball-Liga	3	38	12	10	16	47	55	-8	46	14.
2014/15	3. Fußball-Liga	3	38	8	15	15	41	51	-10	39	18.
2015/16	Fußball-Regionalliga West	4	36	17	9	10	57	36	+21	60	4.
2016/17	Fußball-Regionalliga West	4	36	16	15	3	54	25	+29	63	2.
2017/18	Fußball-Regionalliga West	4	34	15	10	9	55	46	+9	55	4.
2018/19	Fußball-Regionalliga West	4	34

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Borussia Dortmund na Wikimedia Commons
• Oficiální stránky
• (anglicky) Borussia Dortmund Archivováno 1. 6. 2020 na Wayback Machine na Weltfussballarchiv.com
• (anglicky) Borussia Dortmund na stránkách UEFA