Věra Janoušková

Věra Janoušková (25. června 1922, Úbislavice – 10. srpna 2010, Praha) byla česká sochařka, kolážistka, malířka a grafička.

Věra Janoušková
Věra Janoušková
foto Karel Kuklík, 60. léta
Rodné jménoHavlová
Narození25. června 1922
Úbislavice
Československo Československo
Úmrtí10. srpna 2010 (ve věku 88 let)
Praha
Česko Česko
VzděláníVysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze
Alma materVysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze
Povolánísochařka, kolážistka, malířka, grafička
PříbuzníVladimír Janoušek, sochař, malíř
Mecenášizakladatelka Nadace Věry a Vladimíra Janouškových
Webová stránkawww.artlist.cz/vera-janouskova-1194/
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Věra Janoušková (roz. Havlová) se narodila v rodině venkovského kantora jako nejmladší ze tří sester. Na doporučení učitelky, která objevila její kreslířský talent, se přihlásila ke zkouškám na UPŠ v Praze na obor malba a přestože napoprvé neuspěla, atmosféra školy ovlivnila její rozhodnutí věnovat se výtvarnému umění. Po roční praxi v Odborné škole kamenicko-sochařské v blízkých Hořicích, kde navštěvovala kurzy výtvarné teorie a měla možnost kreslit a modelovat (prof. Plichta) byla v roce 1942 přijata na UPŠ do sochařského ateliéru prof. Karla Dvořáka.

Po válce v roce 1945 přechází do ateliéru prof. Josefa Wagnera, kde se jejími spolužáky stávají Eva Kmentová, Olbram Zoubek, Miloslav Chlupáč, Zdeněk Palcr, Vladimír Janoušek, Eugenie Jungová, Antonín Brejník a Vítězslav Jungbauer. UPŠ nahrazovala za války uzavřenou Akademii výtvarných umění a proto v roce 1945 získala statut vysoké školy (VŠUP). Jako profesoři zde vyučují mj. Nebeský, Filla, Tichý, Kaplický, Bauch, Lauda, ve škole i na poválečných pražských výstavách mají studenti možnost seznámit se s moderním evropským uměním. Janoušková vstřebává nejrůznější vlivy od strukturální abstrakce po pop art, nejbližší jejímu cítění je ale sochařská tvorba Gutfreunda, Picassa a Dubuffeta.

Po absolvování studia v roce 1948 se Věra Havlová provdala za Vladimíra Janouška a spolu s ním odjela na roční stipendijní pobyt v Akademii výtvarných umění v Sofii. Následují cesty za antickým uměním do Řecka (1958), do Rumunska, Itálie, Egypta a pobyty v Paříži (1959/60). Na přelomu 50. a 60. let se společenská atmosféra poněkud uvolňuje. V roce 1960 je zakládající členkou tvůrčí skupiny UB 12 a vystavuje sochy na společné výstavě. Její první samostatná výstava v roce 1962 (kterou tehdejší režim celkem třikrát hrozil zavřít) vzbudila zájem teoretiků – Chalupeckého, Šetlíka, Lamače.

Po velmi plodném období 60. let, kdy manželé Janouškovi prezentují své dílo doma i v zahraničí, je okupace v srpnu 1968 následovaná dvěma dekádami tvrdé „normalizace“ pro oba pohromou. Příležitosti vystavovat jsou vzácné a konají se pouze v neoficiálních prostorách nebo daleko mimo Prahu, veřejné zakázky neexistují, kontakty se zahraničím jsou přerušeny. O emigraci Janouškovi neuvažují, vždy převáží silná vazba k zemi a přátelské prostředí unvnitř společenství výtvarníků podobně zahnaných do nedobrovolné izolace. V 80. letech se Věra Janoušková podílí na vzniku neoficiálního sborníku „Šedá cihla“ (vyd. Jazzová sekce, ed. Karel Srp) a stává se členkou Nové skupiny výtvarníků. Janouškovi pracují střídavě v ateliérech v Praze-Košířích a ve Vidonicích u Pecky.V roce 1986 umírá Vladimír Janoušek a Věra prožívá dlouhou osobní krizi, tvoří hlavně koláže a ojediněle sochy se silným existenciálním akcentem.

Po roce 1989 může být dílo obou manželů opět představeno širší veřejnosti. Věra Janoušková získává pevné místo v kontextu moderního českého sochařství, konají se souborné výstavy jejích soch i koláží (NG, GHMP, Mánes, Museum Kampa, Litoměřice, Karlovy Vary), znovu vystavuje v zahraničí (Evropa, USA, Asie), je jí uděleno čestné občanství Nové Paky, stává se členkou obnovené Umělecké besedy (1990). V roce 2004 zakládá Nadaci Věry a Vladimíra Janouškových a vkládá do ní značnou část výtvarného díla obou sochařů.

Věra Janoušková zemřela 10. srpna 2010 v Praze ve věku 88 let.

Dílo
Tři unavené hlavy na sudu (1966), plech a osinkocement, výška 106 cm

Jedna z prvních prací Věry Janouškové, důležitá v kontextu jejího pozdějšího díla, byla figurální tapisérie „Odysseus“(1948), šitá z útržků látky na staré dece. Zdrojem inspirace bylo antické umění i rozměrné látkové koláže Rogera Bissiéra, vystavené na přehlídce francouzského moderního umění v Praze roku 1947. „Odysseus“ a následující „Autoportrét se sochou“ a „Pierot a Kolombína“ předznamenávají pozdější barevné papírové koláže i sochy-koláže sestavené z barevných smaltů.

Stejně silné a podnětné bylo seznámení s tvorbou Picassa, Giacomettiho a Dubuffeta, vlámských expresionistů (Permeke, de Smet), M. Mariniho a Fritze Wotruby. Raná sochařská tvorba Věry Janouškové v první polovině 60. let je pozoruhodná úsilím o hledání tvaru a výrazu, experimentováním s různými materiály a jejich vzájemnou kombinací, zdůrazňuje někdy objem, jindy vertikalitu, povrch je výrazně strukturován nebo je asambláží nalezených předmětů, často hraje významnou roli barevnost. Janoušková postupně opouští modelování a sochy spíše skládá z jednotlivých prvků. Jinou linií tvorby jsou čisté a téměř bílé nefigurální motivy vytvořené z osinkocementu, některé určené jako plastiky do veřejného prostoru.

Počínaje rokem 1963 upoutala Janouškovou výrazná barevnost smaltovaného plechu a menší fragmenty zprvu komponovala jako součást povrchu plošných závěsných figur ze sádry nebo osinkocementu. Krátce nato se naučila řezat plech plamenem a svařovat a vytváří série barevných figur sešívaných jako prostorové koláže pomocí svářečského drátu z částí použitých a odhozených smaltovaných předmětů.

Nejznámější a nejvíce oceňovaná figurální tvorba Věry Janouškové je reflexí její tíživé sociální situace a osobních emocí v 70. a 80. letech, kdy ve vynucené izolaci bez možnosti vystavovat žila velká část její generace. I když samotné sochy charakterizuje nahodilost a hravost, improvizace s použitým materiálem a často určitá nedokončenost ponechávající prostor pro fantazii, vždy se jedná o tvorbu vážnou a autorka rozhodně odmítala, že by vědomě tvořila věci groteskní nebo humorné.

Zcela originální a důležitou součástí tvorby Věry Janouškové od 70. let až do roku 2010 jsou její figurální papírové koláže. Již od počátku při jejich tvorbě využívá kombinace nejrůznějších postupů včetně frotáže, propalování, trhání a kresby, útržky papírů vrství nebo muchlá až do tvaru nízkého reliéfu. Jako materiál jí slouží papíry stržené z plakátovacích ploch, barevné časopisy, staré střihy i průhledný hedvábný papír. Charakterizuje je výrazná barevnost stejně jako smaltové sochy, ale v osobní krizi po smrti manžela tvoří jen pochmurné jednobarevné koláže – stíny a k někdejší barevnosti se opět vrací až. v 90. letech. Tehdy vzniklo také několik osinkocementových figurálních plastik s povrchem pokrytým papírovou koláží a kresbou.

Věra Janoušková vytvořila také množství sochařských kreseb a známá je i její tvorba grafická.

Výstavy (výběr)

Samostatné

Společné

Díla ve veřejném prostoru
  • 1969 – Sloup, Praha 4[2]
  • 1980 – Krystal, Praha 11, Háje, odstraněno 2010[3]

Zastoupení ve sbírkách

Odkazy

Reference
  1. GENERATION ONE : První generace české postmoderny [online]. Smetanova Litomyšl, o.p.s., 2017-06-16 [cit. 2017-06-26]. Dostupné online.
  2. Sloup, Věra Janoušková, 1969, osinkocement, Novodvorská, Praha 4 na stránkách Vetřelci a volavky
  3. Krystal Věra Janoušková, 1980 (odstraněno 2010), nerezový leštěný plech, Mejstříkova, Háje, Praha 11 na stránkách Vetřelci a volavky

Literatura
  • 1960 – Adriena Šimotová, Pastely a tempery, Věra Janoušková, Sochy (kat. Šetlík J., 12s.)
  • 1962 – Tvůrčí skupina UB 12 (kat. Šetlík J., 16s.)
  • 1964 – UB 12 (kat. Zemina J., 6s.)
  • 1965 – La transfiguration de l'art tcheque (kat. Philippe J., 16s.)
  • 1965 – Věra Janoušková, (kat..Chalupecký J., 12s).
  • 1966 – Aktuální tendence českého umění (kat. Míčko M., 162s.)
  • 1967 – Mostra d'arte contemporanea Cecoslovacca (kat. Cherchi LCS, Zemina J., 60s.)
  • 1967 – Věra Janoušková – Sochy (kat. Vachtová L., 22s.)
  • 1969 – Socha a město (kat. Moulis J. a kol., 114s.)
  • 1970 – Tschechische Skulptur des 20. Jahrhunderts (kat. Kotalík JT., Procházka V., 84s.)
  • 1979 – L'art aujourd´hui en Tchecoslovaquie (Bénamou G, 190s., fr.)
  • 1982 – Věra Janoušková, (kat Zemina J., 20s)
  • 1990 – Nová skupina (kat Hlaváček J. a kol., 84s.) ISBN 80-900051-9-5
  • 1991 – Tradition und Avantgarde in Prag (kat. Gruša J. a kol., 220s.)
  • 1992 – Minisalon (kat. Skalník J., 220s., angl., čes.)
  • 1992 – Věra Janoušková: Sochy a koláže z let 1960/1992 (kat. NG, Erben V., 36s.)
  • 1993 – Nová figurace (kat. Petrová E., 104s.)
  • 1995 – Věra Janoušková: Osinky, smalty, koláže (kat. Zemina J., 64s.) ISBN 80-85014-23-8
  • 1996 – Umění zastaveného času (Beran Z. a kol., 268s., č, angl.) ISBN 80-7056-050-9
  • 1997 – Česká koláž (Dryje F. a kol., 165s.) ISBN 80-86010-04-X
  • 1997 – Poselství jiného výrazu (Nešlehová M., 286s., č.,angl.) ISBN 80-902481-0-1
  • 1998 – Věra Janoušková, Gal. Aspekt, (kat. Chalupecký J. a kol., 40s.)
  • 2001 – Věra Janoušková: Retrospektiva (kat. Chlupáč M. a kol., 92 s.)
  • 2001 – Věra Janoušková: Já to dělám takhle (Zemina J.,162s.,č., angl.) ISBN 80-7215-162-2
  • 2004 – Věra Janoušková, Vladimír Janoušek: Výběr z díla (Čechová O. a kol., kat. 80s.), ZČG v Plzni, ISBN 80-86415-27-9
  • 2004 – Šedesátá /The Sixties (Juříková M., Železný V., 414s.,č.,angl.) ISBN 80-239-3406-6
  • 2005 – České ateliéry (Brozman D. a kol., 519s., č.,angl., ed. ART cz) ISBN 80-239-5528-4
  • 2006 – UB 12, Studie, rozhovory, dokumenty (Slavická M., Šetlík J., 337s.) ISBN 80-86990-07-9
  • 2010 – Česká koláž (Machalický J., 254s. ed. Gallery s. r. o.)
  • 2011 – Věra Janoušková: Intuice a řád (kat. Machalický J., Šašek J., 6s.)

Související články

Externí odkazy

‎

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.