Zdeněk Palcr

Za války byl totálně nasazen a pracoval jako dělník, navštěvoval večerní krzy na Obchodní akademii v Brně.

Roku 1945 se Zdeněk Palcr nejprve neúspěšně ucházel o studium na AVU a poté začal studovat na VŠUP v ateliéru profesora Josefa Wagnera. Jeho spolužáky byli Eva Kmentová, Olbram Zoubek, Věra a Vladimír Janouškovi, Alina Szapocznikow, Miloslav Chlupáč, Vladimír Preclík a Zdena Fibichová. Nejstarší a všemi respektovaný Miloslav Chlupáč inicioval založení studentského spolku Volné sdružení veselých umělců, který vystavil své práce roku 1946. Školní rok 1948–49 strávil Zdeněk Palcr na stáži u prof. Lazarova v sofijské Akademii.

Po úspěšném ukončení studia musel Palcr absolvovat v letech 1950–52 základní vojenskou službu a poté spolu s prof. Wagnerem a svými spolužáky Podhrázským a Chlupáčem pracoval dva roky na Slovensku při restaurování sgrafit na zámku Fričovce. Zde se také seznámil se Zuzanou Kurucovou, která se za něj provdala.

Následující roky (1955–56) pracoval jako restaurátor na jihu Čech společně se Stanislavem Podhrázským a Mikulášem Medkem. Roku 1957 se stal členem tvůrčí skupiny Máj 57 a vystavoval na všech jejích skupinových výstavách až do roku 1964.

V roce 1960 vystavil sochy společně s kresbami S. Podhrázského v Alšově síni UB, ale svou první samostatnou výstavu měl až v roce 1970 v Nové síni. Roku 1964 pracoval na sochařském symposiu v St. Margarethen v Rakousku a zúčastnil se rovněž dvou sympozií ve Vyšných Ružbachoch na Slovensku (1966, 1967). V letech 1969–72 byl členem výboru sekce malířů, sochařů a grafiků SČVU a kurátorem několika výstav. Byl vybrán pro světovou výstavu Expo v Montrealu (1967) a roku 1970 byl pozván do Ósaky, aby zde realizoval spolu s arch. Rudišem rozměrný reliéf (60 x 4,5 m) z litého betonu v Československém výstavním pavilonu.

Od roku 1974 pracoval jako restaurátor sgrafit zámku v Litomyšli spolu se Stanislavem Podhrázským, Olbramem Zoubkem a Václavem Boštíkem. Jeho vlastní dílo vznikalo pouze za zimní přestávky v restaurátorské práci. Věnoval se návrhům filmových plakátů a sochařské tvorbě v malém ateliéru na Letné v průjezdu domu zvaného „Molochov“ v bývalém krámku.[1] Od roku 1971 postupně přestavěl stodolu ve Zdibech a zřídil zde svůj druhý ateliér. V sedmdesátých letech podnikl cesty do Paříže (1977) a do Polska (1978). Ve spolupráci s architektem Rudišem vytvořil v 80. letech reliéfní stěnu v Brně-Lesné (1982) a pískovcovou sochu pro sídliště v Brně-Líšni (1988). Své ateliérové práce odmítal vystavovat a zúčastnil se pouze jediné výstavy v Městském muzeu v Litomyšli (Boštík, Palcr, Podhrázský, Zoubek, 1986). Roku 1996 potvrdil ochotu uskutečnit retrospektivní výstavu svého díla v Městské knihovně v Praze, plánovanou na rok 1997 k jeho sedmdesátinám. Retrospektivní výstava se nakonec uskutečnila roku 1997 v SGVU v Náchodě a následujícího roku byla přenesena do SGVU v Litoměřicích a Muzea v Litomyšli. Těchto výstav se sochař nedožil, neboť 12. července 1996 v Praze zemřel. Pohřben byl na Motolském hřbitově[2].

Zdeněk Palcr - Sedící, 1959, bronz

bronzová stéla bez názvu

Zdeněk Palcr přišel studovat na VŠUP s vlastní představou o soše a přestože si profesora Wagnera vážil, jeho lyrická abstrakce mu byla cizí, stejně jako oblost nebo měkkost sochy.[3]. Inspiraci hledal u Oty Gutfreunda a v 50. letech ho zkoumání stavby, kompozice a tělesnosti Gutfreundových soch zaujalo natolik, že vytvořil několik volných variací na jeho díla. Podobně ho inspirovaly plastiky pařížských sochařů Henri Laurense, Raymonda Duchampa-Villona, Alexandera Archipenka, Constant Permekeho nebo Charlese Despiau (Hlava, 1955). Kromě kompaktní stavby sochy v řádu kubizujícího tvarosloví bylo jeho snahou do povrchu promítnout neklid a expresivní prvek v podobě šrafů, vrypů nebo hrubší modelace. Podle Kapusty [4] byla základní charakteristikou Palcrových ženských figur – stojících, ležících, sedících i portrétů – plnost a vyváženost tělesných objemů rozvržených v ploše, zřetelná obrysovost, harmonie proporčních vztahů, ozřejmování se části v rámci soudržného lineárního, kubizujícího sochařského celku. (Sedící žena (mramor) 1962, GHMP)

Na počátku 60. let se Palcrovo pojetí sochy vyvíjí ke zploštění objemu, geometrizaci tvaru a monumentalizaci. Prvky tělesnosti figury a její atributy ustupují a nakonec mizí až ke konečnému tvaru abstraktní stély. Pohyb je někdy naznačen zvlněním (Stojící torzo, 1965), tělesné znaky jsou postupně redukovány a nahrazeny geometrickým narušením plochy v podobě válce nebo římsy (Stojící figura II, 1966), až nakonec zcela opuštěny a figura zůstává volně naznačena jen v obrysu ploché stély – monolitu s horizontální základnou (Stojící figura, 1976). Palcrovy sochy nepřestaly být figurální, ale při určení pro frontální pohled se jejich hlavní účinek soustředil na působení proporcí, obrysu a modelaci povrchu, který měl být nositelem významů (určitost/neurčitost, uvolnění/utužení, vláčnost/pevnost)[5]. Pro sochaře byl důležitý princip stání nebo vztyčení figury, ztělesnění hmotnosti, vztah k základu (svázanost se zemí v původním i přeneseném smyslu), uzavřenost vlastního prostoru sochy. Sochy, kde převažoval nějaký vedlejší význam jako opření o něco, podepření, vzepření něčemu, později zničil.

Palcr byl intelektuál, který o sochařství hluboce přemýšlel a sochu považoval za „ztělesněnou přítomnost duchovního světa“ [6]. Během 80. let, podporován i diskusemi s filosofem Petrem Rezkem, si vytvořil nekompromisní názor na to co je a není sochou a vymezoval se vůči pracím svých kolegů, kteří se zabývali objekty a instalacemi.

Pro něj samotného měl stále složitější filosofický náhled na vlastní tvorbu tragický důsledek v tvůrčím znejistění, které mu bránilo rozhodnout o definitivním vzhledu svých soch. Uzavřenost vůči okolí a chybějící reflexe jeho tvorby ze strany publika a kritiků jeho situaci komplikovala. Ve svém ateliéru ponechával z tohoto důvodu od konce 70. let všechny sochy v sádře a některé znovu upravoval a přepracovával, aniž by byl schopen celý proces ukončit alespoň patinací, jestliže odlití do bronzu nebylo z finančních důvodů proveditelné. Ze stejného důvodu odmítal (s jedinou výjimkou v roce 1986) od roku 1970 vystavovat.

Sochařova tvorba z 80. a 90. let zůstala téměř neznámá a posledním zveřejněným svědectvím, které je ale spíše uměleckým fotografickým dokumentem o vztahu světla a bílých sádrových monumentů v sochařově ateliéru, jsou fotografie Jana Svobody z roku 1975. V rozhovoru, který roku 1990 vedl s Karlem Srpem, hovoří o návratu k objemu a modelaci postavy jako o budování celku ze sestavy reliéfů a rozvíjení plastičnosti objemu z plochy. Přestože v abstrakci tvaru dospěl do stadia, kdy už pro něj bylo zdánlivě obtížné vrátit se zpět k figuře, jeho poslední realizace v Brně (Sedící žena, 1988) takové východisko naznačuje.

Koncem 90. let se podařilo inventarizovat a dokumentovat sochy uskladněné v sochařově ateliéru a alespoň zčásti je časově zařadit. Palcr dokončil patinací několik bust, kde tvar ploché stély určené pro frontální pohled, oživuje drobnými naznačenými detaily úst nebo ruky. Přestože sochař záměrně odmítal modelaci v hlíně a svá díla tvořil nanášením sádry na kovovou kostru, jeho poslední nedokončené figurální studie opouštějí kubistická východiska a vracejí se k oblým tvarům.
Kromě sochařské tvorby se Zdeněk Palcr od 60. let zajímal o film a je autorem oceňovaných filmových plakátů.

Realizace

Zdeněk Palcr, Sedící žena (1988), Brno

• 1958/60 Plastika (vápenec), Společenský dům Praha
• 1967 Plastika (vápenec), Čs. pavilon Expo Montreal
• 1967 Plastika (vápenec), hotel Juventus, Praha, (nezvěstné)
• 1968 Plastika (travertin), budova Chemapolu, Praha (zničeno)
• 1970 Reliéfní stěna – Ruka, 4,5 x 60 m (litý beton), Čs pavilon Expo 70, Ósaka
• 1970 Dvojice, Dendrologická zahrada Průhonice
• 1982 Reliéfní stěna (beton), TJ Tesla, Brno-Lesná
• 1988 Sedící žena (pískovec), sídliště Brno-Líšeň

Sochařská sympozia

Zdeněk Palcr, Vyšné Ružbachy, 1967

• 1964 St Margarethen
• 1966, 1967 Vyšné Ružbachy