Nebílovy (zámek)

Hrabě Adam Jindřich ze Steinau byl významný válečník 2. poloviny 17. století, který vtiskl zámku jeho dnešní podobu. V lednu 1705 zakoupil panství Nebílovy, Chlumčany a Žinkovy. V roce 1706 začal podle plánů rakouského císařského architekta Johanna Lukase von Hildebrandta stavět v Nebílovech zámek, ve kterém se rozhodl strávit své stáří. Stavbu provedl plzeňský architekt a stavitel Jakub Auguston mladší. Dokončení stavby se však Adam Jindřich už nedožil, protože zemřel 31. října 1712 a 4. listopadu byl pochován v kostele svatého Jakuba Většího v nedaleké vesnici Prusíny.

Panství zdědila jeho dcera Marie Terezie, provdaná za Františka Václava z Vrtby, která je prodala rodu Černínů.

Stavbu zámku před rokem 1720 dokončila Antonie Černínová z Chudenic v podobě dvou křídel ve tvaru podkov propojených po stranách arkádovými chodbami s plochými terasami s balustrádami. V předním, menším křídle s hodinovou věží jsou situovány obytné místnosti, v zadním, větším křídle pak místnosti reprezentační včetně velkého tanečního sálu a kaple sv. Antonína. Na východní straně navazoval hospodářský dvůr. Ze západu přiléhala zahrada s fontánou a se třemi pavilonky v ohradní zdi.

Jan Vojtěch Černín provedl v letech 1785 až 1789 rekonstrukci a opravu zámku, v zadním traktu přestavěl kapli i hlavní sál. Během oprav veškeré interiéry vymaloval Antonín Tuvora. Malby se z větší části dochovaly dodnes a jsou předmětem postupného restaurování. Po smrti bezdětného Jana Vojtěcha v roce 1816 celé panství včetně zámku zdědil jeho prasynovec Kristián Valdštejn-Vartemberk.

Zrekonstruované přední křídlo zámku s hodinovou věží

Novými majiteli se stali Valdštejnové, kteří ale zámek neobývali. Centrum panství bylo ve Šťáhlavech, a tak zámek chátral. Sloužil k hospodářským účelům, interiéry chátraly a spojovací arkádová křídla zcela zanikla. V roce 1919 byl areál zabrán v rámci pozemkové reformy a v roce 1924 rozdělen mezi členy sadařského družstva a místní obyvatele.

V roce 1967 získal zámek československý stát a od roku 1968 byly prováděny záchranné práce. V roce 1992 byl zámek předán obci Nebílovy. Poprvé v historii byl zpřístupněn veřejnosti v roce 1998, avšak opět v rukou státu a ve správě Památkového ústavu v Plzni.

V 70. a 80 letech 20. století probíhalo převážně odstraňování vážných statických poruch. Koncem 80. let byla vyměněna střešní krytina předního křídla, venkovní a vnitřní omítky. K omezení výrazné vlhkosti v objektu napomáhá postupná obnova rozsáhlého, rozvětveného odvodňovacího systému z počátku 18. století. Systém nebyl po desetiletí udržován a je nefunkční. Kanály jsou zaneseny sedimentem a klenby mnohdy poničené průjezdem těžké techniky, která dříve areálem jezdila. Doposud byla zprůchodněna alespoň hlavní kanalizační trasa odvodňující nádvoří, bývalé stáje a část zahrady.

Zámek Nebílovy – neopravená část

Záchrana zámku začala v roce 1967 transferem rozsáhlé nástropní malby v tanečním sále[3] (asi 180 m²). Ta byla rozřezána na více než 600 dílů, s tenkou vrstvou omítky stropu sejmuta a dočasně uložena do doby, než bude obnovena v té době již shnilá, rozpadající se dřevěná klenba sálu. Až na jaře 2008 byla díky grantu z finančního mechanismu EU/Norsko malba zrevidována, probíhá zpevňování sejmutých dílků a byla vytvořena mapa, podle které budou jednotlivé díly navráceny a umístěny zpět na klenutí.

V roce 2013 bylo náročné několikaleté restaurování freskové výzdoby tanečního sálu dokončeno. V roce 2014 (2014-09-23) se v sále konalo vyhlášení výsledků prvního ročníku Ceny Národního památkového ústavu Patrimonium pro futuro. Restaurování sálu bylo plzeňským pracovištěm Národního památkového ústavu nominováno na udělení této ceny. Restaurátorská akce byla také oceněna mimořádnou cenou generální ředitelky Národního památkového ústavu.

• HOJDA, Zdeněk. Zámek pro benátského generála na penzi. Dějiny a současnost. Roč. 2016, čís. 2, s. 28–29. ISSN 0418-5129.

• Seznam zámků v Plzeňském kraji

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Nebílovy na Wikimedia Commons
• Oficiální stránky
• Romantický zámek Nebílovy pořad Českého rozhlasu