Otto Gutfreund

Narodil se ve Dvoře Králové nad Labem jako čtvrtý z pěti dětí české židovské rodině Karla a Emilie Gutfreundových. Vyrůstal v harmonické rodině. Otec byl drobný podnikatel a milovník literatury, matka praktická žena, která vedla početnou domácnost. Otto studoval na místním gymnáziu, kde si jeho výtvarného nadání povšiml učitel kreslení. Na jeho podnět přestoupil v roce 1903 na Školu výtvarných umění v Bechyni.[3] Zpočátku se věnoval malbě porcelánu, ale brzy přešel do keramického ateliéru, kde se definitivně rozhodl pro sochařství.[4] V letech 1905–1909 studoval na Umělecko-průmyslové škole v Praze u profesora Drahoňovského. V roce 1909 Gutfreunda zaujala tvorba sochaře Antoina Bourdella u příležitosti jeho výstavy v Praze uspořádané SVU Mánes. S podporou svých přátel T.F.Šimona a Otakara Španiela získal otcův souhlas ke studiu ve Francii. [4] V listopadu 1909 přijel do Paříže, kde se zapsal do Bourdellových kurzů sochařství na akademii Grande Chaumière. Vedle Bourdella byl jeho vzorem  Auguste Rodin, ale Gutfreund chtěl jít vlastní cestou. [4] Zajímal se o  antiku a gotiku, za svůj vzor označil přírodu. V Paříži potkal Bohumila Kubištu, který mu poskytl impuls pro vyjádření svých myšlenek novou formou. [3] Bourdellův ateliér opustil v roce 1910. Gutfreundovy školní práce se nedochovaly. [4] S přítelem Antonínem Matějčkem cestoval do Anglie, Belgie, Nizozemska a vrátil se do Prahy.

V roce 1911–12 se stal členem Skupiny výtvarných umělců a aktivně se podílel na její činnosti, přispíval do jejího časopisu Umělecký měsíčník. Jeho díla z této doby, zejména řada volných figur, již vycházejí z nové koncepce kubismu ve spojení s expresionistickým vyjádřením duševních stavů a symbolickým obsahem. Příkladem jsou díla Úzkost, Don Quijote, Job. V roce 1912 se účastnil druhé výstavy Skupiny a představil tam významná díla: Hamleta, Harmonii, Koncert . V letech 1913 a 1914 používal principy analytického kubismu v sochařství. Podnětem mu byla Picassova kubistická socha Hlava ženy, kterou přivezl do Prahy Vincenc Kramář. [4] Obeslal třetí výstavu Skupiny díly: Viky, Hlava s kloboukem, Hamlet. Účastnil se výstav v galerii Der Sturm v Berlíně a čtvrté výstavy Skupiny v Praze.

Na jaře roku 1914 odjel do Paříže, kde se chtěl usadit natrvalo. Setkal se s Picassem, Grisem, Apollinairem a obchodníkem s uměleckými díly Kahnweilerem.

Bezprostředně po vyhlášení války se přihlásil do francouzské armády a byl zařazen do Cizinecké legie, kde sloužil v setnině Na zdar. Účastnil se bojů na Sommě, L'Artois a v Champagni. Po přijetí zákona zakazujícího občanům nepřátelských států bojovat na straně Francie, roku 1915 podepsal s několika rakousko-uherskými spolubojovníky žádost o včlenění do řádné francouzské armády. Tento požadavek byl v Cizinecké legii pokládán za porušení disciplíny a po demobilizaci byl Gutfreund společně s dalšími krajany roku 1916 v Lyonu uvězněn. Mezi roky 1916 a 1917 byl internován v táboře s přísným režimem Saint- Michel-de-Frigolet v departementu Bouches-du-Rhône. Koncem roku 1917 byl přesunut do civilního tábora v Blanzy, odkud byl definitivně propuštěn v lednu 1919. Po tříletém věznění se usadil v Paříži, kde se živil příležitostnými pracemi.[5][6] Na dva měsíce se vrátil do Prahy, aby přijal členství v Mánesu.

V roce 1916 vytvořil v internačním táboře tři sochy z dřevěných prkének, z nichž se dochovaly Sedící žena a Truhlářské zátiší. [7]Odborná literatura se shoduje v názoru, že v těchto plastikách vrcholí kubistická fáze Gutfreundovy tvorby. O jeho výtvarné činnosti v dalších válečných letech není nic známo. [3]

V roce 1920 opustil Paříž a žil mezi Prahou a rodným Dvorem Králové. Následující rok se účastnil třetí výstavy skupiny Tvrdošíjní v Praze, Brně a Košicích. Jeho styl se od syntetického kubismu obrátil k realističtější poloze. Jednou z prvních prací nového stylu, označovaného jako sociální civilismus, je Autoportrét (Vlastní podobizna) z roku 1919, polychromovaná hlava z pálené hlíny. [3]

V letech 1921–1922 se Gutfreund zabýval především oficiálními velkými zakázkami – pomníkem Babičky Boženy Němcové pro Ratibořice a reliéfním vlysem Návrat legií pro průčelí budovy Legiobanky v Praze navržené architektem Gočárem. [8] Vytvořil plastiky čtyř ročních dob pro československé velvyslanectví ve Varšavě, které koloroval Emil Filla. Podílel se na návrhu pomníku Bedřicha Smetany, který však nebyl realizován. [4][9]

mince navržená Otto Gutfreundem

V roce 1924 se zúčastnil Výstavy Československého moderního umění v Paříži a příští rok byl také na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v československém pavilonu v Paříži. Portrétoval i prezidenta T.G. Masaryka a pro město Hradec Králové vytvořil v roce 1926 jeho sochu v životní velikosti, která stojí na zdejším Masarykově náměstí.[10] Gutfreund byl po hradecké soše požádán o další variantu prezidentova pomníku. Zatímco hradecká verze je pouze jediná, druhou verzi měli nebo mají na třech místech, v Poděbradech, Nitře a Kroměříži.[11] Na objednávku Památníku odboje vytvořil v letech 1924–1926 několik soch legionářů z různých front. Navrhl novou pětikorunovou minci.[5] Byl také autorem znaku Československé obce legionářské.[12]

V roce 1926 vyhrál konkurz na místo profesora na Umělecko-průmyslové škole v Praze a zúčastnil se výstavy Société Anonyme v New Yorku.

Dne 2. června 1927 tragicky utonul při koupání ve Vltavě u Střeleckého ostrova v Praze.[2][4] Pochován je na Vinohradském hřbitově.

Na jeho rodném domě v Tylově ulici 509 ve Dvoře Králové je umístěna pamětní deska s bustou.[13]

V dubnu 1926 se oženil s Miladou Podlipskou–Lindnerovou.[14] (Manželka, rozená Lindnerová byla dcera JUDr. Richarda a Anny Lindnerových.[15] Jednalo se o její druhé manželství, poprvé byla provdána za magistrátního koncipistu Václava Podlipského.[16]) Děti neměli.

• Jiří Šetlík: Otto Gutfreund – Cesta ke kubismu, 2013, 253 s., Gallery, Praha, ISBN 978-80-86990-20-0
• Josef Císařovský: Otto Gutfreund – SNKLU, Praha 1962
• Jiří Šetlík: Otto Gutfreund – Zázemí tvorby, Odeon, Praha 1989
• Jiří Šetlík a kolektiv: Otto Gutfreund, Národní galerie v Praze, 1995–1996
• Michal Novotný: Jistý pan G., Dauphin, Praha 2000

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Otto Gutfreund na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Otto Gutfreund
• Otto Gutfreund v informačním systému abART
• ČT 2012, dokument Otto Gutfreund: Kubistické poprsí
• Stránka na mestobechyne.cz
• you tube: socha Úzkost