Thun-Hohensteinové

Josef Osvald II. Thun-Hohenstein (1849–1913), starosta v Klášterci nad Ohří, člen Panské sněmovny, rytíř Řádu zlatého rouna

Na počátku klášterecké větve stál František Josef (1734–1800), kromě Klášterce držel Benešov nad Ploučnicí a Žehušice, které se spolu s kláštereckým zámkem staly hlavním sídlem rodu. Josef Matyáš (1794–1868) se věnoval pečlivě správě svého majetku, nechal také empírově přestavět zámek v Žehušicích a založil zde ojedinělou oboru bílých jelenů. Josef Matyáš patřil k výrazným osobnostem českého společenského života v první polovině 19. století, kromě aktivit na poli kultury a vědy se věnoval i politice a jeho pražský palác se stal jedním z proslulých center odporu proti vídeňskému centralismu; roku 1848 byl pak členem Národního výboru. O výborné znalosti českého jazyka svědčí u Josefa Matyáše fakt, že do němčiny přeložil Královédvorský rukopis. Členové dalších dvou generací, Josef Osvald I. (1817–1883) a Josef Osvald II. (1849–1913) se věnovali především správě majetku; v Klášterci byli oba navíc dlouhodobě vázáni funkcí starosty města. Jinak tomu bylo u mladších synů členů klášterecké větve, kteří neměli na starost rozsáhlé hospodářské celky a mohli se věnovat státní službě. Učinil tak například Quido (1823–1904), dlouholetý diplomat, či Maxmilián Theodor (1857–1950), c. k. generálmajor a nejvyšší lovčí císařského dvora. K rozšíření majetku klášterecké větve došlo na konci 19. století, kdy vymřela hraběcí větev rodu Salm-Reifferscheidt, jehož poslední dědička Johanna (1827–1892) byla provdána za Josefa Osvalda Thun-Hohensteina (1817–1883). Jejich syn Josef Osvald (1849–1913) zdědil Lipovou a Světlou nad Sázavou (obě panství zahrnovala přes 8 500 hektarů půdy), ale také rozšířil rodové jméno do podoby Thun-Hohenstein-Salm-Reifferscheidt (1897). Po otci zdědil Klášterec, Žehušice a Benešov nad Ploučnicí (celková výměra velkostatků přibližně 10 000 hektarů půdy), užíval také rodový palác v Thunovské ulici v Praze, který byl po zániku monarchie prodán Velké Británii a dodnes je sídlem velvyslanectví Spojeného království v České republice. Posledním majitelem českých statků byl z klášterecké větve Josef Osvald III. Thun-Hohenstein (1878–1942). Ten se po otcově smrti v letech 1913–1914 zbavil Žehušic a Světlé nad Sázavou, po provedené pozemkové reformě prodal i zbytek Lipové (1926) a zůstal mu jen Klášterec. Zemřel v průběhu druhé světové války, ale neměl děti a nevyjasněné majetkové poměry nebyly vyřešeny až do konce války, kdy byl Klášterec zkonfiskován.

Erb Thun-Hohensteinů nad hlavním vstupem děčínského zámku

Hrabě Bedřich Thun-Hohenstein, diplomat a dědičný člen Panské sněmovny

Děčínskou větev rodu založil Václav Josef Thun-Hohenstein (1737–1796), který sloužil v císařské armádě a dosáhl hodnosti c. k. polního maršála, v dobovém kontextu ale jeho vojenská kariéra nemá větší význam. Při dělení rodového majetku v roce 1785 kromě Děčína převzal Jílové a Šenštejn a hned poté přistoupil ke stavebním úpravám děčínského zámku. Sňatkem získal Chlumec u Chabařovic, jenž později dostala věnem jeho dcera Alžběta (1783–1860), provdaná hraběnka Westphalenová. Václav Josef měl jediného syna Františka Antonína (1786–1873), který patřil k předním osobnostem kulturního a společenského života v Čechách první poloviny 19. století. Kromě krátkodobé držby statků v okolí Prahy (Vysočany, Záběhlice) obohatil majetkový fond rodiny především o Peruc (1814) a Zdíkov v jižních Čechách (1846). Jeho nejstarší syn František Antonín Filip (1809–1870) se oženil se ženou nešlechtického původu, Magdalenou Königovou (1810–1899) a podle přísných fideikomisních zákonů tak nemohl převzít dědictví. Pro potomstvo z tohoto manželství byl vytvořen peněžní fideikomis, ale Františkovo vydědění se výrazně podepsalo i na společenském postavení jeho potomků až do 20. století, což je patrné především ve sňatkové politice. V této linii nicméně Thunové v roce 1911 zdědili po rodině Chotků velkostatek Nové Dvory se zámkem Kačina.

Děčín převzal mladší bratr Bedřich (1810–1881), který v letech 1847–1863 působil na mnoha místech v Evropě jako vyslanec. Jeho manželka Leopoldina, rozená hraběnka Lambergová (1825–1902) přinesla věnem panství Kvasice a Morkovice na Moravě, její další majetek – Zdounky – dostala v roce 1872 věnem dcera Marie Josefína (1850–1929), provdaná Thurn-Taxisová. Rodová kariéra vyvrcholila za jejich nejstaršího syna Františka Antonína (1847–1916), který byl rakouským předsedou vlády, dlouholetým místodržitelem Českého království a roku 1911 byl povýšen do knížecího stavu. Ze dvou manželství měl však jen jedinou dceru Annu (1903–1943), takže rozsáhlá česká panství po něm zdědil mladší bratr Jaroslav (1864–1929), taktéž významná osobnost své doby. Ten původně zdědil Kvasice na Moravě, kde byl starostou, byl také prezidentem Moravské kulturní rady a jako blízký příbuzný zavražděného následníka trůnu Františka Ferdinanda byl po roce 1914 poručníkem jeho dětí. V Kvasicích a Morkovicích na Kroměřížsku vlastnil přes 4 300 hektarů půdy spolu s průmyslovými provozy (Morkovice ale v roce 1911 prodal), po bratru Františkovi v roce 1916 zdědil knížecí titul a severočeské statky s hlavním sídlem v Děčíně. Posledním majitelem Děčína a dalších statků byl kníže František de Paula (1890–1973), nejstarší Jaroslavův syn, zatímco Kvasice získal mladší syn Arnošt (1905–1985, byl signatářem Národnostního prohlášení české a moravské šlechty v září 1939). Z děčínské větve se výrazně ve státních službách uplatnil ještě Bedřichův mladší bratr Leopold Lev (1811–1888), dlouholetý rakouský ministr školství. Z Arnoštovy kvasické odnože proslul jeho mladší syn Friedrich (* 1942) jako rakouský herec a režisér.

Zámek Choltice

Zakladatelem choltické větve byl c.k. komoří Jan Nepomuk Thun-Hohenstein (1742–1811), který převzal Choltice a menší statky v Rakousku v rámci dělení rodového majetku v roce 1785. Choltický zámek byl opravován po požáru v roce 1795, v další generaci pak Jan Nepomuk Thun-Hohenstein (1786–1861) přikoupil zámek Barchůvek (1844–1859), kde trávil své stáří poté, co správu majetku předal synu Theodorovi (1815–1881). Theodorovi mladší bratři sloužili v armádě a dosáhli vysokých hodností – Konstantin Ludvík (1821–1876) byl c.k. generálmajorem, František Josef (1826–1888) byl účastníkem výpravy arcivévody Maxmiliána do Mexika a později v rakousko-uherské armádě dosáhl hodnosti c.k. polního zbrojmistra.[2]

Choltický zámek byl upravován v letech 1880 a 1904, přičemž v roce 1883 byla započata i výstavba nedalekého menšího sídla ve Stojicích. Koncem 19. století měl velkostatek rozlohu přes 2 800 hektarů půdy. Další majitel Jan Nepomuk Thun-Hohenstein (1857–1921) proslul výstředním stylem života, z nějž se časem vyvinula psychická nemoc spojená i s alkoholismem. Jan Nepomuk zemřel v době, kdy se jej rodina snažila zbavit svéprávnosti, jelikož rodinu stále více zadlužoval a hýřil majetkem. Posledním majitelem Choltic byl jeho syn Leopold Marian (1888–1944). Leopold Marian se za první republiky angažoval ve státní správě a jako člen řady spolků, nakonec ale v roce 1940 vstoupil do NSDAP. Za druhé světové války se kvůli četným zdravotním problémům veřejného dění stranil. Zemřel v Praze v roce 1944.[3] Podobně jako v případě klášterecké větve byly Choltice zkonfiskovány v roce 1945 ještě před dokončením dědického řízení. Leopoldův syn Berchtold (* 1939) žije v Itálii, v rámci soudních sporů o majetek v Československu po roce 1989 dosáhl dílčích úspěchů, když získal mobiliář z choltického zámku.

Zámek Liblice, sídlo benátecké větve ve 20. století

Antonín Josef Thun-Hohenstein (1754–1840), nejmladší syn Jana Josefa (1711–1788), při rodovém dělení majetku v roce 1785 sice nezískal žádné panství, ale jeho starší bratr, pasovský biskup Leopold Thun-Hohenstein (1748–1826), mu v roce 1805 koupil západočeské Poběžovice. Antonínův syn Leopold (1797–1877) byl nejvyšším sudím Českého království, v roce 1864 sice prodal Poběžovice, ale mezitím sňatkem s Alžbětou Mladotovou ze Solopisk (1805–1876) získal panství Benátky nad Jizerou, kde došlo k úpravě zámeckého parku. Benátky prodal v roce 1886 Leopoldův syn Hugo (1826–1887), další syn Leopold Bohumil (1842–1898) ale sňatkem s hraběnkou Kristýnou z Valdštejna (1854–1937) získal velkostatek se zámkem Liblice (cca 2 000 hektarů půdy). Jejich prvorozený syn Leohard Eusebius Thun-Hohenstein (1876–1914) padl v bitvě u Limanowé v prvním roce první světové války, proto se dědicem Liblic stal další syn Kristián Thun-Hohenstein (1878–1970), jemuž byly v roce 1945 zkonfiskovány na základě Benešových dekretů.

Zámek Děčín

Zámek Kvasice

• Benátky nad Jizerou (1825–1879)
• Benešov nad Ploučnicí (1631–1927)
• Bynov (1628–1945)
• Děčín (1628–1932)
• Choltice (1623–1719, 1731–1945)
• Jílové u Děčína (1628–1945)
• Kačina (1911–1945)
• Klášterec nad Ohří (1623–1945)
• Kvasice (1855–1945)
• Liblice (1901–1945)
• Lipová (1891–1924)
• Miletín (1855–1881)
• Morkovice (1863–1911)
• Nové Dvory (1911–1945)
• Peruc (1814–1945)
• Poběžovice (1805–1864)
• Světlá nad Sázavou (1891–1914)
• Zdíkov (1846–1919)
• Žehušice (1661–1913)

Hrabě Guidobald Thun-Hohenstein (1616–1668), arcibiskup salcburský

Leopold Lev hrabě z Thun-Hohensteinu (1811–1888), rakouský ministr školství

Kníže Jaroslav Thun-Hohenstein (1864–1929)

• Zikmund z Thunu (1487-1569), císařský vyslanec u tridentského koncilu, autor historického pojednání o rodu Thunů
• Kryštof Šimon (1582–1635), dvořan a vojevůdce, v roce 1628 zakoupil panství Hohenstein a roku 1629 povýšen na hraběte
• Jan Zikmund (1594–1646), tajný rada, místodržící Českého království
• Guidobald (1616–1668), kardinál, předseda říšského sněmu 1662–1668
• Zikmund Alfons z Thunu (1621–1677), kníže-biskup brixenský a tridentský
• Václav (1629–1673), kníže-biskup v Pasově 1664–1673
• Michael Osvald (1631–1694), místodržící Českého království, barokní mecenáš
• Maxmilián (1638–1701), tajný rada, diplomat, dvorský maršálek salcburského arcibiskupství
• František Zikmund (1639–1702), c. k. polní maršál, admirál Maltézského řádu, diplomat
• Romedius Konstantin (1641–1700), tajný rada, místodržící Českého království
• Jan Arnošt (1643–1709), kníže-arcibiskup v Salcburku (1687–1709)
• Jakub Maxmilián (1681–1741), biskup v Gurku (1709–1741)
• Dominik Antonín (1686–1758), kníže-biskup v Tridentu (1730–1758)
• Jan František Josef (1686–1720), císařský komorník a místodržící Českého království
• Jan Josef František Antonín (1711–1788), c.k. tajný rada, komoří
• Josef Maria (1713–1761), kníže-biskup v Pasově (1761–1763)
• Petr Michael (1724–1800), kníže-biskup v Tridentu (1776–1800)
• František Jan Josef (1734-1801), mecenáš
• Tomáš (1737–1796), kníže-biskup v Pasově 1795–1796
• Václav Josef (1737–1796), c.k. polní podmaršál, zemský velitel v Čechách
• Marie Vilemína (1744–1800), mecenáška Beethovena a Mozarta
• Leopold (1748–1826), kníže-biskup v Pasově (1796–1826)
• Leopold Felix (1797–1877), nejvyšší sudí Českého království, poslanec českého zemského sněmu, člen panské sněmovny
• František Antonín (1809–1870), poslanec Českého zemského sněmu, mecenáš umění
• Bedřich František (1810–1881), diplomat, vyslanec v Turíně, Petrohradě, poslanec Českého zemského sněmu, člen Panské sněmovny
• Leopold Leo (1811–1888), rakouský ministr školství (1849–1860), člen Panské sněmovny
• Theodor (1815–1881), poslanec Říšské rady
• Josef Osvald I. (1817–1883), tajný rada, člen Panské sněmovny, starosta v Klášterci nad Ohří (1861–1876)
• Konstantin Ludvík (1821–1876), c. k. generálmajor, tajný rada
• Quido (1823–1904), člen Panské sněmovny, vyslanec v Haagu, Petrohradě
• František Josef (1826–1888), c. k. polní zbrojmistr, tajný rada
• Zikmund Ignác (1827–1897), c. k. tajný rada, komoří, místodržitel v Salcburku (1872–1897)
• Ladislav Felix Rudolf (1835–1887), poslanec českého zemského sněmu, člen Panské sněmovny
• Zdenko František (1842–1906), od roku 1891 ředitel Hypoteční banky Království českého
• František Antonín (1847–1916), rakouský předseda vlády (1898–1899), místodržitel v Čechách (1889–1896, 1911–1915), 1911 povýšen na knížete
• Josef Osvald II. (1849–1913), tajný rada, člen Panské sněmovny, starosta v Klášterci nad Ohří (1876–1913)
• Josef Filip (1856–1932), zemský prezident ve Slezsku (1898–1906)
• Maxmilián (1857–1950), tajný rada, c. k. generálmajor, nejvyšší lovčí císařského dvora
• Felix Leopold (1859–1941), c. k. polní podmaršál
• Jaroslav (1864–1929), tajný rada, poslanec českého zemského sněmu, člen Panské sněmovny, starosta v Kvasicích
• Josef Osvald III. (1878–1942), poslanec českého zemského sněmu, člen Panské sněmovny
• Friedrich von Thun (* 1942), rakouský herec
• Max von Thun (* 1977), rakouský herec
• Linda Dorothea von Thun und Hohenstein (* 1983)

Průčelí Kolovratského (Thunovského) paláce v Nerudově ulici v Praze

• Thunovský palác v Thunovské ulici čp. 180/III, v němž sídlí velvyslanectví Spojeného království.
• Palác v Nerudově ulici, později nazvaný Kolovratský palác, v současnosti sídlo velvyslanectví Italské republiky.
• Thunovský palác na Malé Straně ve Sněmovní ulici čp. 176/III, který si České stavy nechaly upravit pro zasedání Zemského sněmu. V paláci ve Sněmovní ulici sídlil za První republiky Senát Národního shromáždění, v současné době má v této budově sídlo Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky.
• Thunovský dům stojí v ulici U lužického semináře.
• Thunovský palác v Praze na Novém Městě čp. 36/II, který stál na nároží Jungmannova náměstí; byl zbořen roku 1922 a nahrazen stavbou paláce Adria.

V upraveném erbu byla dvě pole se zlatým břevnem, v modrém poli měli ještě další dvě s polovičním orlem a stříbrném břevnem v černém poli. Uprostřed v srdečním štítku nosili znak vymřelého rodu Caldes.