Jaroslav Thun-Hohenstein

Erb Thun-Hohensteinů

Patřil k děčínské větvi starobylého rodu Thun-Hohensteinů, narodil se na zámku v Děčíně jako nejmladší potomek diplomata Bedřicha Thun-Hohensteina (1810–1881) a jeho manželky Leopoldiny, rozené hraběnky Lambergové (1825–1902). Absolvoval gymnázium v Praze, poté pokračoval ve studiu na právnické fakultě Univerzity Karlovy, titulu doktora práv dosáhl v roce 1890.[2] Hlásil se k českému státoprávnímu programu a národnosti.[6] Šlo o jeden z výrazných případů generačního posunu, kdy se příslušník české šlechty přiklonil na rozdíl od svých předků k českému (federalistickému) politickému táboru.[7] V roce 1889 byl jmenován c. k. komořím, po studiích krátce sloužil v armádě, u 13. dragounského pluku v Krakově strávil jeden rok a poté byl v hodnosti poručíka převeden do zálohy. Ve veřejném životě se začal angažovat v rámci spolků na Děčínsku, ještě před dokončením univerzitních studií vstoupil i do politiky. V zemských volbách roku 1889 byl zvolen na Český zemský sněm za velkostatkářskou kurii (svěřenecké velkostatky). Mandát obhájil i v zemských volbách roku 1895[2] a zemských volbách roku 1901.[8] Na Českém zemském sněmu zasedal za Stranu konzervativního velkostatku.[2][6] Na mandát rezignoval v roce 1902, kdy převzal správu dědictví po matce na Moravě.[9] V Památníku českých starostů na Moravě z roku 1909 je uváděn jako c. k. komoří, velkostatkář, říšský a zemský poslanec, od roku 1900 starosta Kvasic, místopředseda starostenského sboru kroměřížského, místopředseda okresní školní rady a okresního silničního výboru a předseda agrární banky moravské.[10]

Zámek Kvasice, sídlo Jaroslava Thun-Hohensteina v letech 1902–1916

Po přestěhování na Moravu se stal poslancem Moravského zemského sněmu. V zemských volbách roku 1906 sem byl zvolen za kurii velkostatkářskou, v I. sboru.[11] Na počátku 20. století se zapojil i do celostátní politiky. Ve volbách do Říšské rady roku 1907 se stal poslancem Říšské rady (celostátní zákonodárný sbor) za český obvod Morava 14. Usedl do poslanecké frakce Český katolicko-národní klub (širší aliance českých klerikálních subjektů).[12][13] Šlo o dlouhodobější tendenci moravské historické šlechty spolupracovat s katolickým politickým táborem.[14] V rámci finančního odboru Moravského zemského sněmu byl aktivním účastníkem politických debat, kromě toho zastával řadu čestných funkcí v různých institucích na Kroměřížsku. V letech 1910–1912 byl prezidentem Zemědělské rady Moravského markrabství a v letech 1908–1914 předsedou Moravské agrární a průmyslové banky v Brně. V letech 1903–1915 byl také starostou v Kvasicích, kde v té době trvale žil.

Po smrti staršího bratra Františka zdědil v roce 1916 titul knížete a majetek v severních Čechách (Děčín).[6] Zároveň se stal dědičným členem rakouské Panské sněmovny, dále byl c. k. tajným radou a čestným rytířem Maltézského řádu. Jaroslav Thun-Hohenstein byl přes svou manželku švagrem Františka Ferdinanda d'Este a patřil k jeho osobním přátelům.[6] Po sarajevském atentátu se stal poručníkem následníkových dětí. Zabýval se výzkumem genealogie svého rodu.[1] Okolo roku 1909 a 1910 se s bratrem Franzem začali zajímat o automobily a vzájemně se informovali o nákupu nových vozů a cestách podniknutých s nimi. Patřili mezi průkopníky motorismu mezi šlechtickou společností.[15]

Zemřel v březnu 1929[6] na svém zámku v Děčíně na slabost srdce. Pohřeb se konal v kapli svatého Jana v Podmoklech.[5]

Zámek Děčín, hlavní sídlo Thun-Hohensteinů

Po matce Leopoldině z rodu Lambergů zdědil v roce 1902 na Moravě velkostatky Kvasice, Morkovice a Zdounky.[1] K těmto třem velkostatkům patřilo téměř 5 500 hektarů půdy a několik průmyslových provozů.[16] Krátce poté Jaroslav Thun-Hohenstein rezignoval na politické aktivity v Čechách a trvale přesídlil na Moravu, aby se věnoval správě majetku. Rodina žila na zámku v Kvasicích, na podzimní hony se zajíždělo do Morkovic. Morkovický velkostatek byl v roce 1911 odprodán Filipu Arnoštovi Kinskému. K další změně v majetkových poměrech došlo v roce 1916, kdy Jaroslav po starším bratru Františku Antonínovi zdědil kromě knížecího titulu také stěžejní majetek Thun-Hohensteinů v severních Čechách. Jednalo se o velkostatek Děčín s přidruženým statkem Jílové s celkovou rozlohou 11 016 hektarů půdy. Kromě majorátního fideikomisu patřilo k dědictví po Františku Antonínovi ještě panství Peruc a velkostatek Zdíkov na Šumavě o rozloze více než 5 000 hektarů půdy.[17] Po převzetí majetku v Čechách přesídlil kníže Jaroslav na zámek v Děčíně, kde pod jeho poručnickou správou vyrůstali i sirotci po zavražděném následníkovi trůnu Františku Ferdinandovi d'Este. Po zániku monarchie a vzniku Československa došlo k majetkovým ztrátám, kdy byl během pozemkové reformy vyvlastněn velkostatek Zdíkov.

Ještě během univerzitních studií se v roce 1887 oženil v Praze s hraběnkou Marií Piou Chotkovou (1863–1935), dcerou diplomata Bohuslava Chotka a starší sestrou Žofie Chotkové, vévodkyně z Hohenbergu. Marie Pia se později stala c. k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže. Z manželství pocházelo šest dětí, s výjimkou nejmladšího syna Arnošta Leopolda, narozeného v Kvasicích, se všechny narodily v Praze.[18]

• 1. Leopoldina Marie (1889–1975), manž. 1938 František Maria svobodný pán Vorst-Gudenau-Mirbach (1878–1952), c. k. komoří, kapitán
• 2. František de Paula Antonín (1890–1973), c. k. komoří, nadporučík, rytíř Řádu zlatého rouna, majitel velkostatků Děčín a Peruc, manž. 1916 Marie Františka princezna Lobkowiczová (1893–1964)
• 3. Vilemína Marie (1892–1957), manž. 1918 Arnošt Gideon svobodný pán Laudon (1886–1944), rytíř Maltézského řádu, majitel velkostatku Bystřice pod Hostýnem
• 4. Marie Anna (1897–1971), manž. 1920 Alfred Maria hrabě Neipperg (1888–1941)
• 5. Sophie Marie (1901–1981), I. manž. 1922 Josef hrabě Lerchenfeld-Köfering (1895–1936), rozvod 1925, II. manž. 1947 Karl Adolf Germann (1898–1952)
• 6. Arnošt Leopold (1905–1985), rytíř Řádu zlatého rouna, majitel velkostatku Kvasice, manž. 1934 Marie Terezie svobodná paní Wiederspergerová