Segedín

O původu názvu města existují dvě teorie. Podle jedné pochází z maďarského slova szög, které označuje roh/ohbí. Město mělo takto získat název podle ohbí řeky Tisy, které zde vytváří. Podle druhé teorie název města pochází od maďarského slova sziget, tedy ostrov.[3]

Z maďarštiny byl název přejat do dalších jazyků, např. do bulharštiny jako Сегет (Seget), v rumunštině jako Seghedin, v němčině jako Szegedin nebo Segedin. Poslední uvedený německý název používají i všichni jižní Slované z bývalé Jugoslávie a rozšířil se rovněž i do češtiny a slovenštiny. V latině existuje název Partiscum, který odkazuje na původní římskou osadu na místě současného města. V řečtině je poté doložen v podobě Παρτίσκον (Partiskon).

Město se nachází v rovinaté krajině Podunajské nížiny, na soutoku řek Tisa a Mureș, v blízkosti jezera Fehér-tó a v bezprostřední blízkosti maďarsko-srbské hranice. Je městem pohraničním (od roku 1918 a ustanovení současných maďarských hranic) a také největším na řece Tise. Srbské město Subotica je od něj vzdáleno 40 km západně, rumunský Arad 90 km východně, maďarský Kecskemét potom 80 km severně.

Město patří k nejslunějším na území dnešního Maďarska, a proto bývá také někdy označováno jako Město slunečního svitu (maďarsky Napfény városának).[4] Počet hodin slunečného svitu překračuje 2000 ročně. Průměrný úhrn srážek pro Segedín činí 565 mm.

Segedín a jeho oblast byly obývány už od starověku. Nejstarší známý název města zaznamenal Ptolemaios jako Partiscum. Nacházela se tu také římská osada téhož názvu.[5] Od 5. století se na území vystřídaly různé kmeny, Slovany vytlačili kočovní Hunové, Avaři, Gepidové a v 9. století do Pannonie vtrhli Maďaři. Jméno Segedín (v podobě Cigeddin) se poprvé objevilo v roce 1183 v dokumentu o králi Bélovi III.. Z té doby pocházel první křesťanský kostel v místní části Szörög, jehož základy byly objeveny archeologickým výzkumem v roce 1977 a připomíná jej pamětní deska.

Katedrála

Gotický mariánský kostel,
Segedín-Alsóváros

Budova univerzity.

Náměstí Klauzál tér.

Secesní hotel Kass.

Během mongolské invaze bylo město zničeno a jeho obyvatelé uprchli k blízkým bažinám. Po invazi se vrátili a město opět postavili. Ve 14. století, během panování Ludvíka Velikého, se Segedín stal nejdůležitějším městem jižních Uher. Jeho strategický význam rostl s tím, jak se k hranicím Uherska přibližovalo turecké vojsko. Král Zikmund Lucemburský totiž nechal tomuto strategickému městu postavit opevnění. V roce 1444 zde byl podepsán tzv. Segedínský mír mezi Uherskem, Srbským despotátem a Osmanskou říší. Segedín byl povýšen na královské město v roce 1498. V této době zde žili zhruba čtyři tisíce obyvatel.[6]

Segedín byl poprvé drancován tureckou armádou 28. září 1526. Dobyl byl zcela roku 1543. Turecká nadvláda nad městem trvala několik desítek let; řada původních obyvatel utekla jinam, bohatší vrstvy např. do Debrecínu, Košic a Trnavy. Na jejich místo přicházeli Turci a v menší míře také jižní Slované. Nemuslimové museli platit daň z hlavy, tzv. harač (turecky haraç). Město se stalo centrem samosprávné jednotky (tzv. sandžaku). Zajímavostí zůstává, že za doby turecké nadvlády sem byla jako okrasná rostlina přivezena z vzdálenějších částí Osmanské říše paprika, která zde zdomácněla.

Zpět bylo město dobyto 23. října 1686. Turecká posádka místní pevnosti se vzdala postupujícímu habsburskému vojsku, při souvisejících bojích zemřelo jen okolo dvaceti lidí. Prohra byla pro Turky zdrcující a ostudná; v Osmanské říši byl nařízen půst a veřejné modlitby. V době těsně po odchodu Turků žilo v Segedínu okolo dvou tisíc obyvatel. Roku 1715 získalo statut svobodného královského města. Počet obyvatel se pohyboval zhruba okolo dvaceti tisíc, z toho cca 16 000 bylo Maďarů, žilo zde také okolo 1300 Srbů. V závěru 18. století zde místní srbská komunista zbudovala pravoslavný kostel.[5]

Dne 21. května 1719 císař Karel VI. městu udělil znak, užívaný dodnes. Tento den je navíc dodnes připomínán jako den města. V témž roce získal Segedín právo mít vlastní soud. Také sem přišli piaristé. Ti zde ustanovili první gymnázium. Během dalších let Segedín rostl a prosperoval. 18. století nebylo nicméně v dějinách města jen pozitivní; město sužovala sucha i povodně. Běžné byly rovněž i morové epidemie. Rozhněvané obyvatelstvo v této situaci hledalo viníka a proto byly běžné také čarodějnické procesy. Největší proces se uskutečnil roku 1728, bylo při něm upáleno šest žen a šest mužů. Později rozhodla císařovna Marie Terezie, že případy čarodějnictví musí řešit výše postavené soudy, čímž tyto procesy víceméně ustaly.

Roku 1749 byl obnoven hlavní kostel, zničený za turecké okupace v předchozích staletích. Pokrok však postupoval velmi pomalu. Ještě na konci 18. století byla většina hlavních cest okolo města ve velmi špatném stavu a jen těžce průchodná, což přiškrcovalo obchod. Ve zvlášť špatném stavu byla cesta z Pešti do Segedína, jak v této době poznamenal jeden německý kupec.[7]

První tiskárna v Segedínu byla založena v roce 1801. V obdobné době byla postavena budova radnice (dnes označovaná jako stará radnice) a nemocnice. V roce 1813 město byl Segedín opět poničen požáry. V první polovině 19. století byl ještě několikrát stižen ohněm. První vydlážděná ulice v Segedínu vznikla roku 1840. V této době zde žilo něco okolo třiceti tisíc lidí.[8]

Občané Segedína sehráli důležitou roli během revoluce a války za nezávislost v letech 1848–1849. Lajos Kossuth zde 12. července 1849 přednesl poslední projev před emigrací. Segedín byl posledním sídlem revoluční vlády v červenci 1849.[9] Kossuth zde navrhl rozsáhlou autonomii rumunskému národu v Sedmihradsku, která měla ukončit povstání.[10] Habsburkové pak sice potrestali představitele města, ale Segedín přesto začal opět prosperovat. Do města byla zavedena železnice v roce 1854 a městu se vrátil jeho volný královský městský status v roce 1860.

Dnes má město krásné budovy a široké třídy, hlavně díky obnově po velké povodni[11] v roce 1879, která zničila[12] drtivou většinu Segedína. Pouze 265 z 5723 původních budov zůstalo nedotčeno. Zahynulo 165 lidí, šedesát tisíc lidí z tehdejších sedmdesáti pěti tisíc obyvatel přišlo o střechu nad hlavou. Císař František Josef navštívil město a slíbil, že Segedín bude krásnější, než dříve.[4] Svůj slib splnil. Během dalších let město opět ožilo. Byly postaveny nové paláce, široké bulváry, nové administrativní budovy. Centrum bylo přeorganizováno do pravidelné uliční sítě, kterou doplnila půlokružní třída (Tisza Lájos körút). Obnova města byla financována z darů z tehdejšího Rakousko-Uherska, přispěly ale i některé evropské metropole, např. Řím nebo Londýn.

Významným způsobem ovlivnila podobu města také secese. Řada výstavních domů i paláců byla postavena právě v tomto stylu (např. Deutsch Palota[4]), doba navíc přála velkolepým investicím tohoto typu. První realizovanou stavbou byl nicméně protipovodňový val na řece Tise, který měl nadále zabránit obdobným katastrofám. S obnovou města pomohla řada evropských metropolí a na jejich počest byly pojmenovány nové ulice v Segedínu. Most přes řeku Tisu byl dokončen roku 1883, zajistil spojení s Novým Segedínem, který postupně vyrůstal na druhém břehu řeky. Zbořen byl rovněž původní hrad. Od roku 1884 má Segedín také koněspřežnou tramvaj. O rok později byla otevřena i věznice.

V 90. letech 19. století byly také vybudovány[13] ve své době moderní a v 21. století stále fungující lázně (maďarsky Anna fürdő), které jsou často navštěvovány.

V závěru první světové války byl okupován francouzským vojskem. Po trianonské smlouvě ztratilo Maďarsko svá jižní území, Sedmihradsko ve prospěch Rumunska a Vojvodinu ve prospěch Království SHS. Segedín se stal tedy skoro příhraničním městem a ztratil značnou část svého přirozeného okolí. Do města byla roku 1921 přesunuta univerzita z Cluj-Napocy, která se nyní nacházela v Rumunsku a biskupství z Temešváru. V roce 1930 byla po mnoha letech výstavby dokončena i nová katedrála.

V poválečném chaosu se v Segedíně organizovala skupina lidí, která měla zájem na svržení komunistického režimu Bély Kuna.[14] Později zde byla ustanovena tzv. kontrarevoluční vláda, v jejímž čele stanul Miklós Horthy.[15]

Segedín velmi trpěl během druhé světové války, kdy bylo 6 000 obyvatel města zabito a židovští občané uvězněni v ghettech. Rudá armáda osvobodila město v roce 1944.

Během komunistické éry se Segedín stal centrem lehkého a potravinářského průmyslu. V 60. letech byla vystavěna řada panelových domů, vzniklo např. sídliště Odessza, na druhém břehu Tisy, pojmenované podle sesterského města v tehdejším SSSR. Rozšířen byl i potravinářský průmysl (výroba salámů, zpracování paprik, výroba konzerv), který tak začal na celkové produkci výrazně dominovat.

V roce 1962 se Segedín stal krajským městem župy Csongrád-Csanád a okolní venkov (vesnice Tápé, Szőreg, Kiskundorozsma, Szentmihálytelek, Gyálarét) byl připojen k městu. Roku 1973 byly k Segedínu připojeny ještě některé další obce.

V roce 1970 byl Segedín zasažen další povodní, která překonala výšku velké vody z roku 1879, nedošlo však k zásadnějším škodám na majetku a lidských životech.

Po roce 1990 a politických změnách v Maďarsku došlo k změnám ekonomické struktury země. Řada nerentabilních továren byla zavřena a zkrachovala. V roce 1997 se jedna z místních částí oddělila od Segedína.

Od roku 2005 směřuje do města také dálnice.

Dle sčítání lidu z roku 2011 žilo v Segedínu celkem 168 048 lidí, což představuje 40 % obyvatel župy Csongrád-Csanád. Město je jako její správní středisko také jejím nejlidnatějším sídlem. Většina obyvatel Segedína se hlásí k maďarské národnosti, zhruba 4 % (6710) osob uvedlo nějakou menšinovou národnost, většinou romskou, německou nebo srbskou.

Zhruba polovina obyvatel se hlásí k Římskoatolické církvi, asi 6 % uvedlo v posledním sčítání lidu jako svojí náboženskou příslušnost kalvisismus a 1,6 % luteránství.

Postupný růst počtu obyvatel Segedínu probíhal až do roku 1990 a poté se zastavil. V současné době počet obyvatel města klesá.

V Segedínu sídlí značný počet různých kulturních institucí. Nachází se zde velký počet kulturních památek.

Na počátku 21. století byli největšími zaměstnavateli v Segedínu místní univerzita a dále výrobce salámů Pick.[18] Zhruba 53 % veškeré ekonomiky župy Csongrád-Csanád se týká města Segedína. Ve městě sídlí zhruba 1700 různých firem.

Průmyslová zóna se nachází severozápadně od města (místní část Iparváros, nedaleko obce Kiskundorozsma). Sídlí zde např. společnosti Szeplast, která se zabývá výrobou plastových dílů nebo Optiwella, která je dodavatelem modemů.

V roce 2016 činila míra nezaměstnanosti ve městě 4,16 %.

Pro obyvatele nedalekého Srbska[5][11] a Rumunska^[zdroj?] představuje město oblíbenou destinaci především pro nákupy.

Starý most přes řeku Tisu.

Budova hlavního nádraží.

Městský autobus v Segedíně.

Západně od města prochází dálnice M5, která je součástí evropské silnice E75 a spojuje Segedín s Kecskemétem (90 km) a Budapeští (170 km) nebo opačným směrem se srbskou Suboticí (47 km), Novým Sadem (140 km) a Bělehradem (225 km). Na dálnici M5 se u Segedínu napojuje od východu dálnice M43, která vede do rumunského Aradu (100 km).

Z železniční stanice Kiskundorozsma jezdí osobní vlaky do Kiskunfélegyházy a z hlavního nádraží Szeged je zajištěno přímé vlakové spojení s Kecskemétem (1 hodina 10 minut) a Budapeští (2 hodiny 15 minut).^[zdroj?] Na hlavním nádraží začíná několik vnitrostátních spojů InterCity na trase Budapešť–Segedín. Významnou železniční stanicí je dále i nádraží Szeged-Rókus ve stejnojmenné místní části. Nádraží je napojeno rovněž i na místní tramvajovou síť.

Přes blízkost rumunských hranic nemá od roku 1920 Segedín železniční spojení s Rumunskem. Železniční most přes Tisu, který v délce 440 metrů vybudovala v roce 1858 francouzská společnost Ernest Goüin, byl v roce 1944 při osvobozování města vyhozen do povětří. Zbytky mostu, které překážely v plavbě po řece, byly po válce odstraněny. Po přistoupení Maďarska a Rumunska do Evropské unie se znovu zvažovalo vybudování nového mostu. Kromě do Rumunska směřovaly od mostu další dvě regionální trati dále na jih, dnes na území Srbska (do měst Banatsko Aranđelovo a Srpski Krstur).

Železniční tratě nicméně směřují ze Segedína do všech směrů; trať č. 121 vede do města Makó u hranice s Rumunskem, trať č. 135 do města Hódmezővásárhely, trať č. 136 do Röszke u hranice se Srbskem a trať č. 140 do města Kiskunfélegyháza.

V roce 1908 zde zahájila provoz tramvajová doprava (rozšířená v roce 2021 o meziměstskou linku do města Hódmezővásárhely[19][20]) a v roce 1979 trolejbusová. Městskou hromadnou dopravu zajišťuje 42 autobusových, 4 tramvajové a 6 trolejbusových linek. Dopravcem pro tramvajovou a trolejbusovou síť je odlišná společnost, než pro autobusový provoz.

Meziměstská autobusová doprava je soustředěna na autobusové nádraží, které se nachází severozápadně od středu města.

Západně od centra města se nachází také letiště, jehož využití je však omezené.

• Uherský salám značky Pick, továrnu založil židovský podnikatel Márkus Pick roku 1901; dodnes nejvýznamnější světový producent, chráněná značka je registrovaná u Evropské unie.
• paprika
• Segedínský guláš

V Segedínu se nachází 62 školek, 32 základních škol a 18 škol střední. Dvě místní střední školy (Ságvári Endre Gyakorló Gimnázium a Radnóti Miklós Kísérleti Gimnázium) patří mezi velmi dobře hodnocené v celém Maďarsku.

Segedín je rovněž i regionálním univerzitním centrem.[5] Stejně tak se dobře umisťuje v žebříčcích celostátního srovnání i místní univerzita (maďarsky Szegedi Tudományegyetem, která vznikla po první světové válce. Je druhá největší v Maďarsku. V roce 2014 se nacházela na pozici 400–500 v celosvětovém srovnání vysokých škol. V samotném Maďarsku byla na druhém místě.

V roce 2021 byla dokončena moderní sportovní hala s názvem Pick Arena.[21]

Mezi nejoblíbenější sporty ve městě patří házená. Místní populární tým vyhrává řadu ocenění doma i v zahraničí.

Dalším populárním sportem ve městě je fotbal. Segedín má několik fotbalových týmů, které hrají v nejvyšší lize, např. Szegedi AK, Szegedi Honvéd SE.

• 
  Interiér kostela sv. Matyáše
• 
  Kostel sv. Mikuláše a minorité
• 
  Budova univerzity
• 
  Radnice
• 
  Stará synagóga
• 
  Reökův palác
• 
  Muzeum Ference Móry
• 
  Věž vodárny
• 
  Tisa v Segedínu

• Adrián Annus (1975), vrhač kladiva
• Gábor Agárdy (1922–2006), herec
• Béla Balázs (1884–1949), spisovatel, básník a filmový kritik
• Zsolt Becsey (1964), politik
• Joseph Csaky (1888–1971) sochař
• Krisztián Cser (1977) operní pěvec
• Attila Czene (1974), olympický plavec
• János Csonka (1852–1939), vynálezce
• Mihály Erdélyi (1895–1979), skladatel operet
• Rajmund Fodor (1976), olympijský hráč vodního póla
• Jenő Huszka (1875–1960), skladatel
• Éva Janikovszky (1926–2003), zpěvačka
• Ferenc Joachim (1882–1964), malíř
• Gyula Juhász (1883–1937), básník
• Judith Karasz (1912–1977), fotografka
• Moses Max Löw (1857–?), architekt
• Géza Maróczy (1870–1951), šachista
• Tamás Molnár (1975), olympijský hráč vodního póla
• László Paskai (1927–2015), ostřihomský arcibiskup
• Szilvia Peter Szabo (1982), zpěvačka
• György Sebők (1922–1999), pianista
• Julius Stahel (1825–1912), generál v americké občanské válce
• Hanna Tetteh (1967), ministr zahraničí Ghany
• Péter Ágnes (1983), zpěvák
• Attila Vajda (1983), kanojista