Gepidové

Podle gótského historika Jordana pochází jméno Gepidů z gótštiny ze slova gepanta, což znamená „líný“ nebo „pomalý“. Gótové jim tak říkali, poněvadž Gepidé se živili zemědělstvím (na rozdíl od Gótů, kteří sháněli obživu z kořisti, tributů a z římských foederátních plateb). Anglosasové naproti tomu označovali Gepidy za šťastné, když jim říkali Gifdas nebo Gefdas.[3]

Situace na Balkáně kolem roku 550 před porážkou Gepidů a průnikem Avarů do Panonie.

Království Gepidů v karpatském oblouku mezi lety 539 až 551 za největšího rozsahu

Nejstarší historicky známá sídelní oblast Gepidů je u ústí řeky Visly, odkud se v první polovině 3. století vydali na jihozápad. Pod vedením krále Fastidy porazili Burgundy. V roce 248 se spojili s Góty, Vandaly a napadli římské provincie Moesii a Thracii a usadili se v Dácii. V témže roce se dostali do konfliktu se svými příbuznými Góty.[3]

Ve druhé polovině 3. století se tedy Gepidové usadili v okolí řeky Tisy, ve 4. století byli podmaněni Ostrogóty, kteří se sem po roce 375 uchýlili z Černomoří, kde byli napadeni Huny. Počátkem 5. století pronikli Hunové až do Panonie a kmeny zde usazené si podmanili. Na rozdíl od Ostrogótů, kteří pod hunskou vládou neměli své vlastní krále, měli Gepidové po celý čas hunské nadvlády možnost volit si krále[4].

Za vlády krále Ardaricha se gepidští bojovníci stali respektovaným mocenským faktorem a v roce 451 tvořili v bitvě na Katalaunských polích levé křídlo[4] hunského vojska. Po Attilově smrti (453) se Gepidové spojili s Ostrogóty a dalšími germánskými kmeny, porazili Huny roku 454 v bitvě na řece Nedao.

Území ovládané Gepidy, Gepidská říše, se rozkládalo v oblasti Karpatské kotliny vymezené Tisou, Dunajem, Oltem a Karpatami. Styky s blízkými Ostrogóty byly již tradičně konfliktní a Gepidové proti nim roku 469 spolu s dalšími Germány válčili. S Římem, reprezentovaným východořímským císařem Marcianem, nejdříve uzavřeli spojenectví, ale brzy se zmocnili území v Panonii a obsadili město Sirmium. Roku 504 je však ostrogótský král Theodorich o tuto část územních zisků připravil.[5]

Největší síly dosáhli Gepidové v roce 537, kdy se usazovali v bohatých oblastech okolo Bělehradu. Začali však být ohrožováni Langobardy, v té době spojenci Byzance, a Gepidové byli z této oblasti roku 546 vyhnáni. Za krále Thurisinda se spojili s bulharskými Kutrigury a slovanskými kmeny proti Langobardům a bulharským Utigurům, podporovaným Byzancí. V roce 552 došlo mezi Gepidy a Langobardy k bitvě u Asfeldu, v níž byli Gepidové poraženi.[6]

Byzanc obávajíc se vzrůstu moci Langobardů se vzápětí s Gepidy spojila a roku 566 Langobardy porazila. To však vedlo Langobardy k vyhledání pomoci u Avarů. Zaštítěni jejich vlivem porazili roku 567 Gepidy vedené posledním gepidským králem Kunimundem. Na území poražených Gepidů se potom přesunuli Avaři. V roce 568 ustoupili před Avarským tlakem sami Langobardi, a k jejich cestě do Itálie se připojily i zbytky Gepidů. Část Gepidů nadále žila s Avary a část se připojila k Byzanci. Po těchto událostech ztratilo toto germánské etnikum dějinný význam.[6]

Během doby hunského područí se nejspíše seznámili s křesťanstvím, pravděpodobně prostřednictvím Ostrogótů, jejichž část se po roce 439 vrátila z jižní Galie od tehdy již křesťanských Vizigótů. Podporuje to Jordanovo líčení jejich christianizace, kterou spojuje s konverzí Ostrogótů. Nadále však setrvávali i u pohanství, jak dokládá ve 40. letech 5. století Salvianus z Massilie. Zcela jasně jako křesťané jsou Gepidové uvedeni až v díle Prokopia z Kaisareie, z doby diplomatických jednání Gepidů s císařem Justiniánem.[4]