Kecskemét

Název města vychází z maďarského slova „kecske“, což znamená koza a „mét“, což znamená horský průsmyk/průchod.

Město bylo založeno na místě kontaktu velké písečné oblasti a písečné žluté půdy, v nadmořské výšce 120 m n.m. Území na západ od města je pokryto větrem navátým pískem, který se vyznačuje téměř rovnoběžnými severojižními dunami s pláněmi mezi nimi. Na konci 18. a začátku 19. století se místní pastviny vyčerpaly. Nadměrná pastva dobytka zničila přirozený vegetační kryt a pohyb písku vážně ohrožoval město. Bylo provedeno soustředěné opětovné zalesňování, výsadba ovocných stromů a vinné révy, aby se půda znovu stabilizovala. Město se nachází v centru regionu Kiskunság. V roce 1975 byl zde založen Kiskunsági Nemzeti Park (národní park) za účelem ochrany mnoha různých regionálních druhů rostlin a živočichů. Jedná se o mozaikovitý národní park, složený z jednotlivých nepropojených částí.

Počasí je kontinentální, suché, někdy extrémní. Množství slunečního svitu umožňuje pěstování zemědělských plodin, jako je pšenice, červená paprika, rajčata či meruňky. Nejteplejším měsícem je červenec s průměrnou teplotou 20,9 °C, nejchladnější leden s -1,9 °C. Brzy na jaře a na konci podzimu jsou v maďarské nížině časté mrazy, které končí obvykle až v polovině dubna, po třetím říjnovém týdnu je teplota často pod nulou.

První stopy osídlení jsou staré asi 5000 let. V prvním století před n. l. napadli oblast Sarmaté, od té doby byla oblast osídlena různými kulturami. Dle historiků je pravděpodobné^[zdroj?], že k trvalému osídlení došlo až po dobytí území Maďary. Na začátku 13. století bylo v oblasti sedm vesnic, každá s počtem obyvatel 200-300, vytvořené kolem vesnického kostela. Všechny vesnice byly zničeny mongolskou invazí. Některé pak byly osídleny v době kumánské kolonizace.

Město se nacházelo na důležité obchodní trase, rostlo díky celnici a tržišti. V roce 1368 bylo v jedné z listin krále Ludvíka I. identifikováno jako město. Aktivní ekonomický život města a relativně hustá populace přilákaly více obchodníků, řemeslníků a obyvatel, a to včetně Židů, kteří se stali důležitou součástí města.

Během turecké invaze hledali osadníci ze sousedních vesnic úkryt ve městě, dobře chráněném obrannými palisádami. Kromě této ochrany se město dohodlo na placení daně přímo pašovi v Budě, čímž získalo další ochranu a dostalo se mu zvláštních výsad. Město pozvolna pohlcovalo pozemky těch, kteří se do města uchýlili. Obyvatelé vytvořili velké společné pole pro zvířata, která chovali. Na začátku 18. století to bylo téměř 300 000 kusů dobytka, který se pásl na poli o rozloze téměř 2 000 km². Na konci 18. století začal hospodářský význam chovu dobytka klesat, protože pole byla přerostlá a obnažená. Trvalo téměř 100 let, než nabyla významu další zemědělská komodita. V 19. st. bylo město součástí důležité vinařské oblasti, ale význam města vrostl zejména poté, co škůdce vinné révy zničil většinu vinic v kopcovitých oblastech, zatímco v oblastech plání s volnou písčitou půdou bylo poškození méně významné. V 70 letech 19. st. majitelé pozemků vysázeli velké plantáže vinné révy, které byly základem vinařského průmyslu v 20. století. Růst vinařského průmyslu stimuloval růst průmyslu potravinářského a obchodu. Město je stále známé svou „barackpálinka“ (meruňkovou brandy).

S hromaděním kapitálu začali rolníci přijímat buržoazní zvyky a zboží, což stimulovalo obchod ve městě. Regionální bohatství vedlo k výstavbě nových budov, zejména kolem hlavního náměstí. K tomuto architektonicky významného secesnímu komplexu patří radnice, vysoká škola, zdobený palác, Lutherův palác (Luther-palota), dům obchodu a kasino, které je využito jako maďarské muzeum fotografie.

Růst města utrpěl v letech 1929–1933 ve světové hospodářské krizi, po níž následovaly otřesy a zničení během druhé světové války. Během ní, zejména v květnu-červnu 1944 maďarské úřady shromáždily a deportovaly většinu Židů z města do Osvětimi-Birkenau, kde většina z nich zahynula. Židé byli důležitou součástí prosperující kultury a obchodu ve městě. Po roce 1945 zavedla nová komunistická vláda, silně ovlivněná Sovětským svazem, odlišný sociálně-politický systém, který zpomalil vývoj města. Kvůli reorganizaci místní správy ztratilo město své velké území, když v oblasti vzniklo několik nových samostatných vesnic, které ale byly ekonomicky spojeny s městem.

V roce 1950 se městu dostalo poprvé významné politicko-administrativní role, protože se stal sídlem největší župy v zemi, Bács-Kiskun. Byly rovněž rozšířeny správní hranice města a začleněno pod něj několik okolních obcí (Bukac, Lakitelek a Nyárlőrinc). V systému řízené ekonomiky poskytovala tato role politické a finanční výhody, které městu pomáhaly v dalším růstu. Architekt József Kerényi (1900-1975) upravil a zrekonstruoval několik historických budov pro jiné účely, čímž pomohl udržet rozmanitý historický charakter města při životě. Například na začátku 70. let zrekonstruoval františkánský klášter z počátku 18. století pro potřeby konzervatoře Zoltána Kodálye, jejíž třídy se otevřely v roce 1975.

Maďarská asociace fotografů, která založila Maďarskou fotografickou nadaci v roce 1990, pomohla získat finanční prostředky na obnovu budovy z 18. století, která byly dříve využívána jako ortodoxní synagoga. Budova byla upraveno pro Maďarské muzeum fotografie (Magyar Fotográfiai Múzeum), otevřené v roce 1991. Umístěna v něm jsou díla maďarských a dalších fotografů s mezinárodní a národní pověstí. Zejména maďarských fotografů, kteří úspěšně pracovali v zahraničí.

V březnu 2012 otevřel německý výrobce automobilů Daimler AG závod poblíž města na výrobu modelů třídy B, A a CLA. Investice stuttgartské společnosti, která měla v regionu vytvořit 3000 nových pracovních míst při plánované výrobě více než 100 000 vozidel, dosáhla 800 mil. €.

S industrializací Maďarska ve 20. letech 20. století mělo město tramvajovou veřejnou dopravu pro 50 000 obyvatel. Až po druhé světové válce přibyly autobusy a v roce 2010 za podpory financování z EU byla zřízena řada trolejbusových linek a v roce 2011 město přebudovalo centrum jako pěší turistickou zónu s trolejbusovou dopravou.

V roce 2001 mělo město 107 267 obyvatel. Převládali Maďaři (95%), romská menšina (0,8%) sestavila v roce 1994 svoji menšinovou samosprávu, 0,4% tvořila německá národnost, 0,2% slovenská (4,8% ostatní). Od března 2007 existuje také menšinová samospráva Chorvatů. Před válkou prosperující židovské obyvatelstvo, reprezentované velkou synagogou, bylo v roce 1944 deportováno do koncentračních táborů.

Kecskemét má 22 městských částí

Lutherův palác

• Belváros
• Árpádváros
• Máriaváros
• Széchenyiváros
• Bethlenváros
• Rákócziváros
• Erzsébetváros
• Kossuthváros
• Hanyadiváros
• Szent István-város (Mükertváros, Szolnoki-hegy)

Maďarské muzeum fotografie

• Szent László-város (Rendörfalu)
• Alsószéktó (Szeleifalu)
• Felsőszéktó (Petőfiváros, Sutusfalu)
• Talfája
• Katonatelep
• Repülőtér (Reptéri-lakótelep)
• Matkó
• Kadafalva
• Szarkás
• Hetényegyháza
• Méntelek
• Borbáspuszta

Cifrapalota

• secesní Radnice (Városháza)
• Cifrapalota
• Urunk Mennybemenetele Társszékesegyház – katedrála Nanebevstoupení Páně
• Starý kostel
• Synagoga
• divadlo Józsefa Katona
• Maďarské muzeum fotografie
• Muzeum maďarských naivních umělců

József Katona

• József Katona (1791-1830) – dramatik a básník
• Antal Szabó (1875-1926) – malíř
• Zoltán Kodály (1882—1967) – skladatel, etnomuzikolog, pedagog a filozof
• Kálmán Latabár (1902-1970) – herec
• Nicolas Abraham  (1919-1975) – francouzský psychoanalytik
• Péter Balázs (* 1941), politik, bývalý evropský komisař
• Ákos Kónya (* 1974) - ultramaratonec
• Zsolt Ábel (* 1988) – fotbalista

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kecskemét na anglické Wikipedii.

• Encyklopedické heslo Kečkemét v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Kecskemét na Wikimedia Commons