Stanislav Neumann (herec)

Hrob na Vinohradském hřbitově v Praze

Syn básníka Stanislava Kostky Neumanna a jeho první manželky Kamilly Neumannové, rozené Krémové, se narodil na pražském Žižkově v Chelčického ulici. Otec básníka Stanislava Neumanna, nevlastní bratr herečky Soni Neumannové, švagr režiséra Národního divadla Jana Škody.[1]

Studoval na žižkovské reálce (zde maturita 1921),[2] kde jeho profesorem němčiny byl pozdější divadelní kritik Jindřich Vodák. V roce 1921 nastoupil k Zöllnerově divadelní společnosti na Kladně, v tomtéž roce pak k řediteli Strouhalovi do Kladenského divadla. V sezóně 1921/1922 vystupoval v Ostravě, následně se vrátil na sezónu 1922/1923 opět na Kladno. Po prázdninách v roce 1923 nastoupil do kočovné společnosti ředitele Kosteleckého, po ukončení činnosti společnosti přešel k souboru Biblická scéna. V červnu roku 1924 z ní odešel a působil v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Od podzimu 1924 do března 1925 byl na pozvání režiséra Karla Dostala členem sboru elévů Národního divadla.[3]

V roce 1925 se stal členem souboru Zkušební scény na Žižkově, kde nejen hrál, ale byl i dramaturgem a režisérem. Příležitostně hostoval ve Švandově divadle a v Divadle na Vinohradech. Koncem roku 1925 přešel s Jiřím Frejkou a několika členy Zkušební scény do Divadla na Slupi, kde bylo ustanoveno Divadlo mladých, později přejmenované Jiřím Frejkou na Osvobozené divadlo.[4] Na jaře 1926, krátce poté co se oženil, odešel Neumann z Osvobozeného divadla do Divadla Vlasty Buriana, kde působil do února 1927.[5] Na pozvání režiséra K. H. Hilara se vrátil jako host do pražského Národního divadla a řádným členem činohry se zde stal 1. března 1927. V Národním divadle působil až do své smrti v roce 1975.

Během Pražského povstání doprovázel Stanislav Neumann nákladní auto plné zbraní a byl zajat oddílem SS.[6] Uvězněn byl v loretánském klášteře a popraven měl být 9. 5. 1945, k čemuž už naštěstí nedošlo.[7] Jeho jediný syn byl v tu dobu uvězněn v Terezíně. Hned po osvobození se Stanislav Neumann vydal do Terezína, kde svého syna našel a vážně nemocného jej dopravil do Prahy, čímž mu zachránil život.

V letech 1945 až 1953 vyučoval na dramatickém oddělení pražské konzervatoře a později působil i jako pedagog na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze. K jeho žákům patřili např. Jiřina Jirásková, Irena Kačírková, Jiří Vala, Luděk Kopřiva, Milan Friedl a Milan Neděla.[8]

Již od roku 1928 účinkoval ve filmu (např. němé filmy Švejk v civilu, Plukovník Švec), úspěšně spolupracoval s rozhlasem a televizí.

Za svůj život vytvořil kolem 300 divadelních a 100 filmových postav.[9]

Po osvobození v roce 1945 se jako člen KSČ aktivně zapojil i do politické práce. V roce 1949 byl zvolen delegátem IX. sjezdu KSČ a při té příležitosti napsal do ankety Mladé fronty: Strana je naším největším učitelem, naší vírou a pýchou. Strana nám dává naději, radost a sílu. Komunistou zůstal až do konce života, ještě i na počátku tzv. normalizace v roce 1970 byl „moudrým, ale nesmlouvavým rádcem" při stranických pohovorech.[10]

• 1953 titul zasloužilý umělec
• 1958 Řád práce
• 1965 titul národní umělec
• 1962 Řád republiky
• 1973 Řád Vítězného února

• 1966 Čertouská poudačka (TV pohádka) – role: Chaloupecký

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/).