Škola pomluv

Komedie se odehrává v londýnských aristokratických salónech[3] a začíná v domě lady Sneerwellové. Tato bohatá a elegantní mladá vdova je hlavou společnosti, která šíří klevety a vytváří neklid svými intrikami. Do této společnosti patří rovněž pan Snake, který na pokyn lady Sneerwellové posílá do společenských rubrik falešné historky a padělá pro ní dopisy, lady Teazlová, mladá choť sira Petra Teazla, původně milá venkovská dívka, ze které se po příchodu do Londýna pod vlivem lady Sneerwellové stala rozmařilá a flirtující dáma, paní Candourová, předstírající dobromyslnost a čestnost, sir Benjamin Backbite, který doufá, že se ožení s chráněnkyní sira Petra Marií, která má velké věno, pan Crabtree, snažící se pro svého synovce sira Benjamina Marii získat, a také Josef Surface, který vystupuje jako člověk vznešených zásad, ale ve skutečnosti je to pokrytec a darebák. Lady Teazlová s ním flirtuje a on předstírá, že jí miluje, aby jí svedl, ale zároveň usiluje kvůli věnu o Marii. Marie jej však odmítá, protože má ráda jeho mladšího bratra Karla, který je sice znám svou svou extravagancí, ale v jádru je to poctivý člověk.

Lady Teazlová – ilustrace z roku 1828

Protože o Karla má zase zájem lady Sneerwellová, domluví se s Josefem, že Karla pomluví, aby o něj Marie ztratila zájem. Začnou šířit zvěsti o poměru mezi Karlem a manželkou sira Petra a o jeho dluzích zaviněných jeho zhýralým životem. Pan Snake pro ní vytvoří dopisy, ze kterých vyplývá, že se Karel chce s lady Sneerwellovou oženit. Sir Petr lituje, že Marie Josefa nechce, protože si o něm myslí, že je vzorem pro mladé muže své doby, zatímco Karla považuje za marnotratníka nízkých zásad, a opravdu jej podezírá, že má poměr s jeho ženou.

Po šestnáctiletém pobytu ve Východní Indii se do Londýna vrací sir Oliver, bohatý strýc Josefa a Karla, který hodlá jednomu ze svých synovců odkázat svůj majetek. Hovoří o nich se svým přítelem sirem Petrem, který tak chválí Josefovu vysokou morálku, až sir Oliver dojde k názoru, že Josefova povaha je tak dokonalá, že to snad nemůže být ani pravda.

Důvěrník sira Petra pan Rowley navrhuje, aby sir Oliver navštívil každého z bratrů inkognito, čímž by mohl poznat jejich skutečný charakter. Sir Oliver pak skutečně navštíví Karla v přestrojení za makléře ve společnosti židovského lichváře Mojžíše. Karel mu sice ochotně prodá obrazy svých předků, ale za žádnou cenu se nechce vzdát obrazu svého strýce Olivera, který mu i na dálku prokazuje laskavosti. Z peněz utržených za obrazy pak okamžitě posílá značnou sumu na podporu jednomu svému chudému příbuznému. V přestrojení za tohoto příbuzného pak navštíví sir Oliver Josefa. Ten mu však medovými slovy odepře jakoukoliv pomoc s tím, že strýček Oliver není vůbec tak laskavý a štědrý, jak se o něm povídá.

Výsledkem návštěv je, že Josef ztratí veškerou přízeň svého strýce, protože neprojevuje velkorysost k chudým, řádnou úctu k rodinným tradicím a je to prolhaný a nevděčný pokrytec a lakomec. Tím Josef ztratí naději na dědictví i na sňatek s Marií. Lady Teazlová pochopí špatnost svého chování i špatnost intrik lady Sneerwellové a s prosbou o odpuštění se vrací ke svému milujícímu manželovi. Sir Petr se s manželkou smíří a Karel s Marií se zasnoubí.

• Lady Sneerwellová – její jméno odkazuje ke slovu sneer (posmívat se, pošklebovat se), což dělá well (dobře).
• Pan Snake – jeho jméno znamená had.
• Paní Candourová – její jméno se ironicky odkazuje ke slovu candour (upřímnost),
• Sir Benjamin Backbite – jeho jméno znamená pomlouvat, ostouzet někoho za jeho zády.
• Pan Crabtree – jeho jméno znamená „krabí strom“, což je strom, který rodí pouze kyselá jablka (tzv. krabí), takže poukazuje na kyselost této postavy.
• Mojžíš je žiovský lichvář. Je charakterizován jako „počestný Žíd“, ale jeho postava přesto ztělesňuje několik stereotypů o Židech převládajících v britské společnosti na konci osmnáctého století. Je chamtivý po penězích, ale také se snaží převést vinu za útrapy způsobené jeho enormní úrokovou mírou na jiné. Kvůli jeho postavě byla hra později někdy kritizována za antisemitismus.[4]

• Klevety, Praha: Jaroslav Pospíšil 1855, přeložil Václav Zelený pod pseudonymem Štěpán Ostrovský.
• Škola pohoršení, přeložil František Flos pro inscenaci Národního divadla v Praze roku 1900.[7]
• Škola pomluv, Praha: ČLDJ 1950, přeložil Jiří Zdeněk Novák, znovu 1954. Orbis 1955 a Dilia 1965, 1972 a 1981.
• Škola pomluv, přeložil Jan Hančil pro inscenaci ve Stavovském divadle v Praze roku 2004.[8]