Latinskoamerická integrace

Hnacím motorem latinskoamerické integrace byla od 60. let 20. století především hospodářská oblast. Už v roce 1960 vznikla organizace Středoamerický společný trh (MCCA) s cílem vytvořit společný trh v oblasti Střední Ameriky. Díky dlouhodobým politickým problémům a nestabilitě regionu (guatemalská občanská válka, salvadorská občanská válka, Sandinistická revoluce v Nikaraguy) byla jeho činnost obnovena až v roce 1993, kdy došlo k podpisu tzv. Guatemalského protokolu, vytvářejícího platformu pro obnovení spolupráce v rámci Středoamerického integračního systému (SICA).[5][6]

V roce 1969 bylo založeno Andské společenství národů (dnes Andské společenství) (CAN), jehož cílem bylo dosažení celní unie a posléze společného trhu na území svých členů. Od 90. let se integrační spolupráce v rámci Andského společenství zintenzivnila - došlo k uzavření dohod o oblasti volného trhu a zavedení vnějších tarifů (1992).[5]

Zhruba ve stejné době vznikla z iniciativy Hospodářské komise pro Latinskou Ameriku a Karibik při OSN (CEPAL) Latinskoamerická asociace volného trhu (ALALC, dnes Latinskoamerické integrační sdružení, ALADI). Komise považovala asociaci za pokus o revitalizaci místních dovozních subsidií a zároveň nástroj k vytvoření stabilního spotřebního trhu a průmyslu.[7] Dohoda o zřízení asociace byla podepsána v roce 1960 a postupně se k ní přičlenily další státy. Základní obrysy asociace upravovala Smlouva z Montevidea. Nicméně už kolem roku 1967 začala být asociace stagnantní, což bylo zapříčiněno mimo jiné snahou o integraci celkem 11 zemí se značně odlišnou ekonomickou strukturou a vývojem, které potom odrážely odlišné zájmy a důvody členství v asociaci.[8]

V případě karibské oblasti došlo ke vzniku další subregionální organizace Karibský společný trh a společenství (CARICOM, dnes Karibské společenství), jejímž cílem byla ekonomická spolupráce a integrace v roce 1973. Organizace stavěla na starších pokusech o spolupráci v podobě Západoindické federace a Karibské zóny volného obchodu z 60. let 20. století.[9] Dohoda z Chaguaramaras stavěla na modelu protekcionismu, dovozních subsidií, vlastnictví a kontroly regionálních přírodních zdrojů a také na regionální soběstačnosti.[10] Během 80. let 20. století se ale jednotlivé členské státy dostaly do hospodářské recese, která oslabila význam celé organizace.[10]

Cestovní pasy

Argentinský cestovní pas s názvem Mercosuru

Bolivijský cestovní pas s názvem Andského společenství

Konec Studené války a s tím související otevření nových trhů v oblasti Východní Evropy a Střední Asie vytvořily nový kontext pro latinskoamerickou hospodářskou integraci. Tato nová situace vedla k oživení integračních snah a k iniciaci nové hospodářské a politické spolupráce v regionu. Spolupráci také posílila vlna demokratizace Latinské Ameriky během konce 80. a 90. let 20. století. Vedle toho sehrála svojí roli dluhová krize a krize státního intervencionismu v hospodářské oblasti, kterou prošla řada latinskoamerických států na konci 80. let. Tato krize vedla na konci 80. a na začátku 90. let k tendencím k hospodářskému (neo)liberalismu, jež se projevoval v oblasti regionální integrace vznikem nebo obnovením regionálních bloků svobodného trhu. Vznik severoamerického sdružení NAFTA vyvolával u řady latinskoamerických zemí obavy z potenciálního vyloučení z investičních možností.[11] Míra hospodářské závislosti na USA se v důsledku toho stala základem pro rozdílné koncepce integrace v oblastech Jižní Ameriky a Střední Ameriky a Karibiku.[12]

V roce 1991 vznikla organizace Společný trh jihu (MERCOSUR/port.MERCOSUL).[p 1] Cílem MERCOSURu byla integrace do jednotného trhu, volný pohyb zboží a služeb, zavedení společných vnějších tarifů, společná hospodářská politika, harmonizace legislativy v některých oblastech a koordinace jednotlivých hospodářských politik členských zemí.[13] Nicméně záhy se vzájemná spolupráce rozšířila také na oblast kulturní, vzdělávací i do oblasti společné sociální charty.[14] Vedle toho je MERCOSUR uznávaným mezinárodním soudním orgánem. Na rozdíl od EU funguje MERCOSUR na mezivládním principu, což znamená, že rozhodnutí leží hlavně na jednotlivých prezidentech členských států. [14] MERCOSUR se také během 90. let profiloval jako určitý protipól severoamerického NAFTA. Zatímco země integrované v regionální organizaci jako je Andské společenství (CAN) jsou přitahovány více ke spolupráci s MERCOSURem, naopak členské země Středoamerického integračního systém (SICA) a Karibského společného trhu a společenství včetně Kolumbie se připojily k oběma možnostem tím, že například uzavřely tripartitní dohody s Mexikem (členem NAFTA) ale zároveň spolupracují s MERCOSURem. Venezuela se ale později rozhodla pro spolupráci v rámci MERCOSURu, i když zároveň založila vlastní sdružení ALBA. Chile fluktuovalo v 90. letech mezi oběma možnostmi. Nejdříve se orientovalo spíše směrem k NAFTA, později začalo blíže spolupracovat s MERCOSURem.[15] Tato situace potom v roce 2008 vyústila ve vznik Unie jihoamerických národů (UNASUR), ve které se spojily jihoamerické státy zúčastněné v rámci MERCOSURu a v rámci Andského společenství.

První kroky k vytvoření Unie jihoamerických států byly učiněny v roce 2004, kdy se jihoameričtí lídři dohodli o tzv. Smlouvě z Cuzca. O čtyři roky (2008) později uzavřely potom ústavní smlouvu, která se stala základem unie, sdružující celkem 12 států ležících na území jihoamerického kontinentu.[p 2] Panama a Mexiko získali status pozorovatelů. Cílem organizace je podle Ústavní smlouvy "konstruovat jihoamerickou identitu a občanství a rozvíjet integrovaný regionální prostor v oblastech politiky, hospodářství, sociální, kulturní, životního prostředí, energetiky a infrastruktur jako příspěvek k posílení jednoty Latinské Ameriky a Karibiku."[16] UNASUR představuje více politický než ekonomický projekt, který naráží na některé historicky dané problémy a tenze. Například v roce 2008 došlo v rámci UNASUR ke konfliktu mezi Kolumbii a Ekvádorem s Venezuelou. Kolumbie zaútočila na jednotky FARC umístěné na ekvádorském území a našla doklady o tom, že FARC je financována Chavézovou vládou. Situaci, která směřovala k vojenskému konfliktu mezi Kolumbií a Ekvádorem s Venezuelou se nakonec podařilo vyřešit diplomaticky.[17]

Paralelně s UNASUR vznikala další latinskoamerická integrační organizace Bolívarský svaz pro národy naší Ameriky (ALBA). Ten vznikl v roce 2004 především z iniciativy venezuelského prezidenta Hugo Cháveze jako reakce na vznik Americkou zóny volného obchodu (FTAA), iniciovanou Spojenými státy americkými. Původně sa jednalo o bilaterální spolupráci mezi Venezuelou a Kubou zaměřenou především na výměnu venezuelské ropy za kubánské zdravotnické lidské zdroje. Postupně se přičlenily některé další země.[p 3] Ideologickým základem ALBA je vedle bolívarské myšlenky také idea "socialismu pro 21. století" a především představa "nové mezinárodní gepolitiky" v multipolárním světě, která by vedla k vzniku nového mocenského bloku.[18] ALBA představuje projekt socialistického (alespoň ve své rétorice) bloku volného obchodu, který využívá rostoucích cen nafty jako základního nástroje své politiky. [19]

CELAC vznikl v roce 2010 a sdružuje pod heslem "El Camino de Nuestros Libertadores" (čes. Cesta našich Osvoboditelů) celkem 33 zemí regionu.

Ve stejnou dobu jako vznikal v Jižní Americe MERCOSUR se spojilo celkem 25 států karibské oblasti do volnějšího Sdružení karibských států (ACS). 15 z nich je přitom členy staršího CARICOMu, který představuje celní unii některých karibských zemí. Asociace si ale neklade za cíl přímo hospodářskou nebo politickou integraci, ale spíše kooperaci s důrazem na turismus a pomoc při přírodních katastrofách.[20] Celkem šest členských států CARICOMu potom na začátku roku 2006 vytvořilo Karibský jednotný trh a hospodářství, ke kterému se později připojilo dalších šest ostrovních států v Malých Antilách.[p 4] Do roku 2015 by měl uvnitř něj vzniknout režim volného pohybu zboží, služeb, kapitálu a kvalifikovaných pracovníků.[21]

Ve Střední Americe byl v roce 1991 založen Středoamerický integrační systém (SICA) s cílem prohloubit vzájemnou koordinaci v oblasti hospodářské a politické integrace v rámci členských zemí.[p 5] Paralelně s ním koexistuje starší projekt Středoamerického společného trhu (CACM), který zaznamenal v 90. letech oživení.[22] SICA oficiálně klade za cíl politickou integraci středoamerického regionu tak, aby se z něj stal region míru, svobody, demokracie a rozvoje.[23]Hospodářská závislost Střední Ameriky na USA se ale opět projevila, když Kostarika, Salvador, Guatemala, Honduras a Nikaragua uzavřely spolu s USA v roce 2004 Dohodu o Středoamerickém volném trhu (CAFTA). Později během roku 2004 se k Dohodě přidala také Dominikánská republika (zkratka CAFTA-DR). [24]

Zastřešující organizací regionální integrace se stalo v roce 2010 Společenství latinskoamerických a karibských států (CELAC) sdružující celkem 33 států. Cílem CELAC je vedle prohlubování regionální integrace také "posilování kooperace ve sféře společných zájmů" a "posilování dialogu, interakce a synergie mezi regionálními a subregionálními mechanismy integrace v Latinské Americe a Karibiku".[25]

• CAMMACK, Paul. Mercosur/l and Latin American Integration. Japanese Economy. July-August 2001, roč. 29, čís. 4, s. 54–66. ISSN 1097-203X. (anglicky)
• DEVLIN, Robert ed. Beyond Borders: The New Regionalism in Latin America. Washington: Inter-American Development Bank, 2002. 290 s. ISBN 1-931003-23-8. (anglicky)
• O'KEEFE, Thomas Andrew. Latin American and Carribean Trade Agreements: Keys to a Prosperous Community in the Americas. Leiden: Koninklijke Brill, 2009. 516 s. (anglicky)
• SANAHUJA, José Antonio. Regionalismo e integración en América Latina: balance y perspectivas. Pensamiento Iberoamericano (nueva época). Febrero 2007, roč. 0, s. 75–106. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-12-09. ISSN 0212-0208. (španělsky) Archivováno 9. 12. 2011 na Wayback Machine
• SANAHUJA, José Antonio. La Construcción de Una Región: Suramérica y el Regionalismo Posliberal. In: CIENFUGOS, Manuel; SANAHUJA, José Antonio. Una Región en Constructión: UNASUR y La Integración en América del Sur. Barcelona: Fundacio Cidob, 2010. ISBN 978-84-9251117-4. S. 87–134. (španělsky)

• Nový regionalismus
• Regionální integrace