Jehličná

Na původu jména se významu původního německého názvu Grasset nepanují jednotné názory. Někteří jazykovědci se domnívají, že původní pojmenování vychází z místa porostlého trávou, jiní odvozují jméno vesnice od výhonků jehličnatých stromů (německy Grazzach), další dávají název do souvislosti s osobními jmény Grassath a Grassant, uvedených v lenních knihách Nothaftů z let 1480–1522.[7] Český název dostala vesnice v roce 1947.[2]

První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1523.[8] Ves patřila do loketské lenní soustavy a poddaní v Jehličné tvořili tehdy jediný feudální majetek Mikuláše Globnera z Globenu, který měl původ u chebských ministeriálů z Kageru. Spřízněn byl s rodem Stampachů, vlastnících další menší statky na Loketsku. Poddaní spadali pod pravomoc loketského soudu. V roce 1546 koupilo Jehličnou od Mikuláše Globnera město Loket. Součástí loketského panství zůstala Jehličná až do třicetileté války. Město Loket jako aktivní účastník protihabsburského povstání přišel po Bílé hoře o většinu panství.[9] Jehličná byla jednou z mála vesnic, které nebyly zkonfiskovány. Vesnice byla dána pod správu císařského rychtáře. Později získali Jehličnou Nosticové, v roce 1675 město Loket, o tři roky později opět Nosticové. K sokolovskému panství Nosticů patřila Jehličná až do zrušení poddanství v roce 1848.[7] Vesnická obytná a hospodářská stavení se rozkládala podél staré zemské stezky, která po zavedení pravidelné poštovní přepravy sloužila od poloviny 18. století až do první poloviny třicátých let 20. století jako poštovní silnice. Tu nahradila nová silnice mezi Karlovými Vary a Chebem na pravém břehu řeky Ohře.[9]

V letech 1850–1874 byla osadou obce Svatava a roku 1874 se stala samostatnou obcí.[10]

Po druhé světové válce došlo k odsunu německého obyvatelstva. Zůstat mohli pouze odborníci, nepostradatelní pro chod dolů.[9]

Počátkem 70. let 20. století se k vesnici přiblížila těžba uhlí a vesnice se začala vylidňovat. 1. dubna 1976 se stala Jehličná osadou obce Královské Poříčí.[11] Na přelomu 70. a 80. let 20. století musela ustoupit uhelnému lomu Jiří a následně zcela zanikla. Zrušením kdysi samostatné obce a vystěhováním lidí z jejího území se uvolnil prostor dalšímu postupu povrchové hnědouhelné těžby, která svou činností zcela změnila původní krajinu.[7]

Připomínkou zaniklé obce je smírčí kříž, přemístěný před kostel svaté Kunhuty v Královském Poříčí, jenž stával v severním rohu zrušeného hřbitova v Jehličné. Na hřbitově se přestalo pohřbívat v roce 1963 a v roce 1973 byl hřbitov zrušen.[12][10]

Až do počátku těžby železné rudy a uhlí v okolí vesnice pracovali obyvatelé Jehličné v zemědělství. Těžba železné rudy byla prvním významnějším oborem výrobní činnosti, který začal konkurovat dosud výhradnímu postavení zemědělství v obživě obyvatel. Od roku 1870 je v obci doložena cihlářská výroba. Na počátku 20. století již pracovala většina obyvatel v okolních uhelných dolech. Pro děti z Jehličné a Alberova byla už v roce 1833 zřízena v Jehličné školní stanice. Od roku 1858 měla Jehličná jednotřídní školu, později rozšířenou na dvojtřídní. V roce 1887 byla otevřena školní budova se třemi třídami, kterou nahradila v září roku 1915 nová škola.[9]

• Železniční trať Chomutov–Cheb (zrušený úsek tratě)

V Jehličné se nacházela vlaková zastávka na tzv. Buštěhradské dráze z Prahy přes Chomutov do Chebu. Trať vybudovaná roku 1870 byla z důvodu postupu těžby uhlí přeložena. Přeložený úsek trati byl uveden do provozu dne 1.5.1980 a vlakovou zastávku Jehličná nahradila vlaková zastávka Královské Poříčí.[15]

• Katastrální mapa katastru Královské Poříčí na webu ČÚZK
• zanikleobce