František Martin Pelcl

František Martin Pelcl se narodil 11. 11. 1734 v Rychnově nad Kněžnou v rodině soukeníka Františka Adama Pelcla.

Studovat začal na rychnovské městské škole a pokračoval na místním piaristickém nižším gymnáziu, ze kterého přešel v roce 1750 na jezuitské gymnázium v Hradci Králové. Vyšší gymnaziální studium absolvoval v Praze. Zprvu studoval na cisterciáckém učilišti, později v důsledku tereziánských reforem školství na jezuitském. Gymnaziální studia dokončil v roce 1754 a po ročním přerušení začal navštěvovat pražskou univerzitu. Zpočátku docházel na teologickou fakultu, kterou po několika měsících opustil, a začal studovat práva. V květnu 1757 byl kvůli vojenskému konfliktu mezi Pruskem a Rakouskem donucen opustit Prahu a na několik měsíců se přesunout do Vídně. Po návratu (podzim roku 1757) chtěl ve studiích pokračovat, ale nenadálé okolnosti (úmrtí otce a nutnost zaopatřit své sourozence) jej donutily změnit vlastní priority.

Již při gymnaziálních studiích si přivydělával jako domácí učitel v měšťanských rodinách a v tomto povolání se rozhodl pokračovat. Přerušil studium práv a buď v roce 1759, nebo 1760 se stává zprvu učitelem a později hofmistrem v rodině hraběte Šternberka. Zde působí do roku 1769,[2] kdy na přímluvu hraběnky Šternberkové získává místo učitele v rodině hraběte Františka Antonína Nostice. Působení u Šternberků mělo výrazný vliv na dospění Františka Martina.[3]

Pomník Františka Martina Pelcla v rodném Rychnově nad Kněžnou, na místě tehdejšího gymnázia, které Pelcl absolvoval

Mimo ryze praktický rozměr, který představovalo zajištění komfortního živobytí, měla na vývoj mladého Pelcla velký vliv šternberská knihovna a jeden z jejich spisů – Respublica Boiema od Pavla Stránského ze Zap. Pelcl byl okouzlen demokratickým duchem zakazovaného protestantského spisu, psaného latinou a výrazně ovlivnilo jeho české národnostní smýšlení.[4]

Do služeb hraběte Nostice Pelcl vstoupil již jako odborník, zkušenosti získané u Šternberků s organizováním výchovy a s vlastním bádáním v knihovně mu postupně přinesly čtyři významné pozice a do budoucna dobré existenční zajištění. Jeho plat byl stanoven na 500 zlatých ročně, k tomu měl z pozice své funkce zadarmo bydlení, stravu a příslib doživotního zabezpečení. Z těchto důvodů několikrát odmítl místo profesora. Poprvé mu byla nabídnuta profesora češtiny na vídeňské univerzitě v roce 1773, podruhé v roce 1780 profesora historie na erfurtské univerzitě a potřetí, znovu profesora češtiny ve Vídni, v roce 1783.[5]

Jako knihovník se spolu s Josefem Dobrovským (u Nosticů zaměstnán od roku 1776) zasloužil o zkatalogizování jejího inventáře, a jako archivář postupně zkatalogizoval, opatřil regestem a nově uspořádal nostický archív písemností od roku 1620 do Pelclovy doby. Aktivně se činnosti knihovníka a archiváře věnoval od roku 1789 a ukončil ji během roku 1801.[6] Práce u Nosticů měla mimo hmotného zabezpečení významný vliv na Pelclův intelektuální a vlastenecký vývoj. Zprvu na přání hraběte Nostice a posléze pro své intelektuální kvality zcela oprávněně navštěvoval nostický salón. Setkával se v něm s pražskou osvícenskou inteligencí, např. s Gelasiem Dobnerem, Ignácem Antonínem Bornem a Mikulášem Adauktem Voigtem, kteří mu v budoucnosti výrazně pomohli s navazováním kontaktů při dějepisném bádání.[7] Ze známostí navázaných v rámci Nosticova salónu vzniklo několik společných převážně historiografických projektů. Prvním bylo vydávání týdeníku Pražské učené zvěsti v letech 1771–1772,[8] periodika Rozpravy mezi roky (vydávané v rámci soukromé učené společnosti)[9] a na konec Obrazy vydávané zprvu ve dvou jazykových edicích, posléze, když na práci zůstal Pelcl sám, jen v jedné.[10]

Sedmdesátá léta představovala pro Pelcla počátek výrazného tvůrčího období, které skončilo až nemocí a přípravou k vydání Nové kroniky české. Roku 1773 vydal v němčině první malou encyklopedii českých a moravských učenců a umělců 18. a 19. století s jejich životopisnými medailonky a podobiznami Abbildungen böhmischer und mährischer Gelehrten und Künstler, nebst kurzen Nachrichten von ihren Leben und Werken. Ilustrace podle předloh J. Kleinhardta provedl v mědirytinách Jan Jiří Balzer. V období let 1774 – 1775 připravoval první latinské vydání Balbínovy Obrany a o dva roky později pokračoval v ediční práci (1777) vydání renesančního cestopisu Příhody Václava Vratislava, svobodného pána z Mitrovic. Mezi další významné vydavatelské počiny patřila dvousvazková edice Spisovatelé dějin českých, na kterých spolupracoval s Josefem Dobrovským.

Zásadním autorským počinem z let 1774 – 1782 byla historiografická práce Stručné dějiny Čechů od nejstarších dob do doby dnešní, sepsaná na základě poznámek k hodinám výuky historie u Nosticů. Následovala práce a vydání dvou dvoudílných monografií Císař Karel IV., král český a Životopis římského a českého krále Václava. V období mezi oběma monografiemi připravil Pelcl vydání slovníkového díla s názvem Slovník českých spisovatelů z Čech, Moravy a Slezska, který obsahoval celkem 373 hesel význačných osobností z jezuitského řádu.[11] Z této doby také pochází dvoudílná studie soužití Čechů s Němci na našem území „Dějiny Němců a jejich jazyka v Čechách“[12].

Během 70. a 80. let došlo k výrazné proměně Pelclova života, z intelektuála a de facto salónního odborníka se stal uznávanou kapacitou nejen na území Habsburské monarchie, ale také v některých německých zemích. Navíc se v roce 1775 oženil a spolu se svojí profesní kariérou musel řešit i rodinné problémy. Služba vychovatele a hofmistra u Nosticů mu skončila v březnu roku 1788 (dále však působil jako jejich knihovník). Zůstal mu sice celý plat a dál směl využívat všech výhod z doby služby, ale potřeba uživit rodinu (manželku, sebe a osm dětí) jej nutila hledat nový přísun peněz. Za nejvýhodnější mu přišlo uchýlení se na univerzitu a stát se profesorem.[13] V roce 1790 se neúspěšně snažil získat profesuru historie a následně i prolongovaný roční důchod po zemřelém Dobnerovi. Optimističtější vizi představovala možnost založení profesury českého jazyka na Pražské univerzitě. Ta byla v důsledku vnitrostátních i mezinárodních politických změn (možný vliv liberálních myšlenek francouzské revoluce) projednávána vídeňskou byrokracií zdrženlivě a celý proces se několikrát zastavil. Ke schválení došlo až v roce 1792 a v lednu 1793 byl František Martin Pelcl jmenován prvním profesorem českého jazyka na Pražské univerzitě.[14]

Během své profesorské dráhy vedl přednášky i cvičení, přičemž byl nucen sestavit použitelnou učebnici českého jazyka pro své studenty. Prvním takovým textem byl z roku 1793 Nový způsob výkladu druhů českého skloňování[15] a z roku 1795 Lehrgebäude der böhmischen Sprache. Nejvýznamnějším textem, který Pelcl sepsal, byla Nová kronika česká vydávaná v letech 1791 až 1800.[16]

V posledních letech svého života trpěl F. M. Pelcl podlomeným zdravím, které mu nakonec znemožnilo působit na univerzitě a dokončit některé ze svých projektů. Zemřel 24. února 1801 a je pochovaný na malostranském hřbitově.[17]

• Obrana …  / Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica etc. – vyd. 1775
• Příhody Václava Vratislava, svobodného pána z Mitrovic – vydány v roce 1777.
• Pražské učené zvěsti / Prager gelehrte Nachrichten – byl první pražský vědecký týdeník vydávaný v němčině. Za jeho vydáváním stáli Voight, Born a Pelcl. Pelclovy příspěvky se týkaly převážně francouzské a německé beletrie a francouzských, německých a latinských historiografických spisů zaměřených na dějiny Habsburské monarchie.[19]
• Rozpravy soukromé společnosti v Čechách, pro zvelebení matematiky, dějin vlasti a přírodních věd / Abhandlungen etc. – na vydávání dohlížel Born, celkem vyšlo 6 svazků, první v roce 1775. Pelcl přispíval pravidelně; jeho studie byly historiografického charakteru.[20]
• Effigies … / Abbildungen … (Obrazy / Vyobrazení) – Effigies byla latinská edice, kterou připravovali k vydání Born s Voigtem, německé Abbildungen připravoval Pelcl. Spolu s nimi se na přípravě jednotlivých částí podíleli K. R. Ungar, V. F. Durych, T. A. Pazlacher a další. Obsahově představovaly Obrazy soubor medailonů o významných učencích monarchie. Z latinské edice byly k vydání připraveny pouze dva díly, protože oba editoři koncem 70. let opustili Prahu. Voigt přijal v roce 1777 profesuru na Vídeňské univerzitě, Born přijal místo archiváře vídeňské přírodovědecké sbírky. Německy psané Abdildungen Pelcl rozšířil na čtyři díly, které doplnil o dodatky k prvním dvěma.[21]
• Stručné dějiny Čechů od nejstarších dob do doby dnešní / Kurzgefasste Geschichte der Böhmen etc. – byly vydány ve čtyřech vydáních a postupně upravovány a rozšiřovány. 1. vydání (1774) mělo 662 stran a tematicky bylo ukončené na počátku vlády Marie Terezie, 2. vydání (1779) mělo 731 stran a bylo dovedeno do roku 1775 (jako první historiografická práce zaznamenávalo průběh a potlačení nevolnického povstání), 3. vydání (1782) mělo 1000 stran a mimo historického výkladu bylo doplněno o Dobrovského studii „O původu jména Čech, Čechové“.[22] Dílo bylo ve své době velmi oblíbené, dosvědčuje to mimo jiné patisk z roku 1781 (4. (nelegální) vydání).[23]
• Císař Karel IV. / Kaiser Karl der Vierte, König in Böhmen – dvoudílná monografie o Karlu IV. (1. díl 1780, 2. díl 1781), její součástí bylo uveřejnění 349 dobových listin.[24]
• Životopis římského a českého krále Václava / Lebesgeschichte des Römischen und Böhmischen Königs Wenceslau – dvoudílné monografie (1. díl 1780, 2. díl 1790) jejíž součástí bylo uveřejnění 253 dobových listin. Výrazně se vymezovala k dobovému negativnímu hodnocení Václava IV.[25] 
• Spisovatelé dějin českých / Scriptores rerum bohemicarum – 1. svazek 1783, 2. svazek 1784. Jednalo se o edice staročeských textů, např. kritická vydání Kosmovy kroniky a jeho pokračovatelů, Beneše Krabice z Weitmile či Františka Pražského.
• Dějiny Němců a jejich jazyka v Čechách / Geschichte der Deutschen und ihrer Sprache in Böhmen – (1. díl 1789, 2. díl 1790) k problematice se vyjadřuje pod podobným paradigmatem s Balbínem a otevřeně upozorňuje na nebezpečí pro český jazyk a národ, které je spojené s josefínskými reformami a násilným protlačováním němčiny na úkor češtiny.  
• Slovník českých spisovatelů z Čech, Moravy a Slezska z jezuitského řádu / Boehmische, maehrische und schlesische Gelehrte und Schriftsteller aus dem Orden der Jesuiten von Anfang der Gesellschaft bis auf gegenwaertige Zeit. Prag. 1786[11]
• Nový způsob výkladu druhů českého skloňování / Typus declinationum ex grammatica Pelcliana – jedná se o latinský text českých deklinačních typů, 1. vydání 1793, 2. (s latinským názvem) 1795.[26]
• Lehrgebäude der böhmischen Sprache – byla vydána (1. vyd. 1795, 2. vyd. 1798) ve spolupráci s Josefem Dobrovským. Obsahovala českou fonologii, gramatiku, příklady českých a německých rozhovorů na stejná témata, česká přísloví a k ním německou alternativu, frazeologickou část, slovník a soupis všech vydaných učebnic do roku 1795.[27]
• Nová kronika česká – na rozdíl od předchozích Pelclových děl byla napsána česky a rozdělena do čtyř dílů (1. 1791, 2. 1792, 3. 1796 a 4. 1800). Končí rokem 1429. Vydání 4. dílu bylo výrazně zkomplikováno pro zamítavý postoj české cenzury, vydání bylo schváleno až dvorským cenzorem z Vídně (mimo jiné i na základě přímluvy Pelclových přátel).[28]
• Spisovatelé dějin českých / Scriptores rerum bohemicarum – 1. svazek 1783, 2. svazek 1784. Jednalo se o edice staročeských textů, např. kritická vydání Kosmovy kroniky a jeho pokračovatelů, Beneše Krabice z Weitmile či Františka Pražského.

• Jeho jméno nese gymnázium v Rychnově nad Kněžnou – Gymnázium F. M. Pelcla.
• Jméno Františka Pelcla bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími, viz Dvaasedmdesát jmen české historie.