Albert Nostitz-Rieneck

Erb hrabat z Nostic a Rienecku

Na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze studoval filozofii a práva. Roku 1828 vstoupil do státních služeb jako pracovník pražského gubernia a již v té době byl politicky aktivní. V letech 1842–1861 zasedal na stavovském Českém zemském sněmu, kde po celé toto období zastával i funkci člena zemského výboru.[2]

V předbřeznové éře patřil mezi tzv. stavovskou opozici. Během revolučního roku 1848 se rychle zapojil do vrcholné politiky. Již počátkem března 1848, po zprávách o revolučním pohybu ve Francii a Německu, požádal jménem stavovské opozice o urychlené svolání zemského sněmu a o jeho přiměřené rozšíření o reprezentanty dalších složek populace. 28. května 1848 ho místodržící (guberniální prezident) Leopold Lev z Thun-Hohensteina jmenoval na člena nově ustavené prozatímní vládní rady spolu s dalšími předáky české i českoněmecké šlechtické a měšťanské elity.[3]

V letech 1848–1849 podnikl několik misí k císařskému dvoru provizorně sídlícímu v Innsbrucku.[2] Takto například jednal v Innsbrucku 2. června 1848, kam byl vyslán společně s Františkem Ladislavem Riegrem.[4] Podílel se na dojednávání politických změn a daňových úprav souvisejících se zrušením poddanství.[2]

Politicky aktivní zůstal i v éře neoabsolutismu. V roce 1853 byl členem poradního výboru pro nový honební zákon a v roce 1854 ve výboru pro zákon na podporu chudiny. V letech 1851 - 1861 byl prezidentem sdružení cukrovarského průmyslu (Central-Verein für Rübenzucker-Industrie) v Rakousko-Uhersku a členem představenstva České hypoteční banky. Byl též předsedou Jednoty pro zvelebení hudby, zakladatelky Pražské konzervatoře.[2]

Po obnovení ústavní vlády se zapojil i do parlamentní politiky. Již v roce 1860 byl jmenován do Rozmnožené Říšské rady, která byla provizorním poradním orgánem na cestě k ústavní reformě.[5] Společně s dalším předákem české šlechty Jindřichem Jaroslavem Clam-Martinicem se v tomto vládním tělesu ještě profilovali jako stavovští reprezentanti, nikoliv představitelé etnicky českého národního a státoprávního hnutí. Česká občanská elita vedená Palackým a Riegrem totiž zatím nedospěla ke koordinaci svých kroků s historickou šlechtou.[6]

V zemských volbách roku 1861 se stal poslancem Českého zemského sněmu za nesvěřenské velkostatky.[7] Zemský sněm ho roku 1861 delegoval i do Říšské rady (tehdy ještě volené nepřímo) za Čechy (kurie velkostatkářská). 8. června 1861 složil slib. Rezignace na mandát byla oznámena dopisem 3. listopadu 1861 poté, co mu nebyla schválena dovolená.[8] K roku 1861 se uvádí jako statkář, tajný rada a nejvyšší maršálek český, bytem v Praze.[9]

Hlavní arénou jeho politické kariéry ovšem zůstal zemský sněm. Do sněmu byl za poslance zvolen ještě v zemských volbách v lednu 1867.[10] V krátce poté konaných zemských volbách v březnu 1867 neuspěl, protože v nich mezi šlechtou (ve velkostatkářské kurii triumfovala centralistická, provídeňská skupina). Do sněmu se vrátil po zemských volbách v roce 1870.[11] V období let 1861–1863, poté znovu v letech 1866–1867 a 1870–1871 zastával funkci Nejvyššího maršálka Království českého (tedy předsedy zemského sněmu a nejvyššího představitele zemské samosprávy).[2] Jeho první instalace na tento post v roce 1861 ještě neproběhla volbou, ale jmenováním na základě přání panovníka, oznámeného na první schůzi sněmu.[12]

Patřil ke Straně konzervativního velkostatku, která od roku 1861 úzce spolupracovala se staročeskou stranou (Národní strana), podporovala federalistické uspořádání monarchie a české autonomistické požadavky. Během jedné z prvních schůzí Říšské rady v létě roku 1861 podepsal po zostřujících se slovních soubojích mezi federalisty a centralisty interpelaci třiadvaceti českých poslanců, kteří po vládě požadovali objasnění pozice vlády vůči útokům, které obsahují těžkou pohanu české koruny a důstojnosti královské. V roce 1865 přednesl při zahájení dalšího zasedání zemského sněmu jménem české historické šlechty návrh na vypracování děkovného prohlášení císaři, jež obsahovalo toužebné přání, aby se nechal korunovat českým králem.[13]

Naposledy se ještě výrazněji v tuzemské politice projevil v květnu 1870, kdy předsedal schůzce české šlechty a občanských politiků, která měla sjednotit pozice pro blížící se jednání s představiteli nové vlády Alfreda von Potockého, jež jevila zájem o urovnání česko-rakouského napětí.[14]

Jeho otec byl generál a vojevůdce napoleonských válek Jan Nepomuk Nostic-Rieneck (1768–1840). Bratr Heřman Nostic-Rieneck (1812–1895) byl rakouským generálem. Synovec Albert Nostic-Rieneck (1843–1929) proslul rovněž jako generál. Roku 1862 se v Praze oženil s Adelheid z Puteani (1823–1904), se kterou měl dceru Marii Antonii Gabrielu (1863–1934).