Deportace

Deportace je původně trest nuceného a doživotního vystěhování na vzdálené a odlehlé místo, například na ostrov. Ve starém Římě byl spojen se ztrátou majetku a občanských práv. V novověku se například z Anglie od roku 1619 deportovali odsouzenci do Severní Ameriky, od roku 1788 do Austrálie, ale v 19. století se tento trest přestal užívat. Ve Francii se trestanci za politické zločiny deportovali od roku 1873 do roku 1914 na Île des Pins v Nové Kaledonii v Tichém oceánu. V obou případech sloužila deportace také ke kolonizaci zámořských držav.[1]

Když se deportace jako specifický druh trestu přestala používat, význam slova se postupně rozšiřoval, takže může znamenat jakékoli nucené vystěhování, vysídlení, přesídlení, odvlečení, zavlečení jedné či více osob zpravidla z politických, náboženských, etnických či jiných společenských příčin.[2] Mezi pojmy deportace, vysídlování nebo etnické čistky je častokrát velmi tenká linie, případně se používají ve stejném smyslu. Vystěhováváním a deportacemi z etnických, rasových či náboženských důvodů byly a jsou postiženy miliony lidí na celém světě. Obzvlášť to platí v první polovině 20. století v národnostně různorodé Evropě, kde opakovaně docházelo k masovým deportacím menšinových skupin obyvatelstva.[2]

Na počátku dvacátého století neexistoval snad ani jeden evropský stát s homogenním obyvatelstvem. Pohyby osob různých národností se dotýkaly téměř každého státu, v němž žily národnostní menšiny. Samozřejmě, že největší vliv na navrácení, repatriace či deportace měly zejména válečné události a jejich konečné výsledky. Obvykle se jednalo o politické rozhodnutí (jako např. nařízení o vysídlení osob německé národnosti přijaté na konferenci v Postupimi).[3]