Královské Poříčí

Název souvisí s řekou Ohří. Staroněmecký základ názvu obce wert má obdobný význam jako Poříčí (zem ležící u vody).[6] Český název dostala obec v roce 1947 počeštěním německého názvu Königswerth.[7]

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1240 v listině, kterou český Václav I. (1230–1253) uděluje řádu křížovníků s červenou hvězdou, založeném v Praze jeho sestrou Anežkou, patronátní právo ke kostelu v Sedlci a filiálním kostelům v Lokti a Královském Poříčí. I když se tato listina ztratila, vycházel z ní křižovnický kněz August Leopold Stöhr při psaní své knihy o karlovarských pamětihodnostech, vydané v roce 1810. Rovněž při rekonstrukci kostela svaté Kunhuty probíhající na počátku devadesátých let 20. století byly objeveny románské prvky jednoznačně potvrzující stáří kostela Svaté Kunhuty, odpovídající počátkům 13. století.[6]

Ves vlastnili nejdříve Nothaftové. Ti ji prodali rytíři Mikuláši Wiklerovi, příslušníkovi nižší šlechty. Sokolovské panství rodu Winklerů skončilo v roce 1366 ve správě královských komorních statků. V královské držbě zůstalo do roku 1435, kdy je císař Zikmund daroval za zásluhy bratrům Kašparovi a Matyášovi Šlikům. Šlikům náleželo Královské Poříčí v letech 1435–1621. Po pobělohorských konfiskacích koupili roku 1622 Královské Poříčí v rámci sokolovského panství Nosticové.

V době závěrečné fáze třicetileté války vznikl roku 1641 urbář sokolovského panství, který vypovídá o Královském Poříčí. Urbář eviduje ve vsi 25 poddanských domácností.[6][8] V urbáři z roku 1795 jsou uvedeny v Královském Poříčí usedlosti devatenácti sedláků, pěti chalupníků a pěti domkářů. Dále byla v obci obecní kovárna, obecní pastouška a škola.[9]

Po zániku loketského kraje v roce 1850 a  vytvoření nového systému státní a soudní správy byla obec začleněna do soudního okresu Sokolov. I po odsunu německých obyvatel roku 1946 zůstala ve vsi celá řada Němců, kteří byli specialisté v různých průmyslových odvětvích. Díky nim se mnohé hrázděné domy uchovaly déle, než tomu bylo v jiných lokalitách.[6]

Až do poloviny 17. století se obyvatelé vsi živili především zemědělstvím a pastevectvím, ale poté byl život pod vlivem okolní těžby železné rudy a od poloviny 18. století těžby uhlí, která nakonec převládla.[6]

Obec se nachází v Sokolovské pánvi. Jižně od obce protéká řeka Ohře. Do katastrálního území obce vstupuje na říčním kilometru 201,2 a  území opouští na říčním kilometru 197,5. Nadmořská výška řeky je okolo 396 m a tím je obec nejníže položenou obcí okresu Sokolov. Za obcí řeka vstupuje do hluboce zařízlého údolí. Středem obce protéká Pstružný potok. Původně protékal obcemi Alberovem a Jehličnou, které v důsledku těžby uhlí zanikly. Směrem na východ je území kopcovité s rozsáhlými lesy na svazích Vřesoviště (480 m n. m.).[6] Sever a západ od obce zaujímá povrchový lom Lom Jiří, který nyní (2016) těží i důlní pole bývalých hlubinných dolů Marie a Vilém.

Pozůstatek Buštěhradské dráhy

Těžba lomem Jiří u Královského Poříčí

Parní těžní stroj z dolu Marie

Štola František dolu Marie II

V obci se nacházelo několik kamenolomů. V 18. století se zde těžila železná ruda, jejíž těžba byla ukončena v roce 1809.[11] Jiný zdroj ovšem uvádí, že těžba železných rud v  okolí Královského Poříčí byla ukončena až v druhé polovině 19.  století. V roce 1848 je v provozu uváděn jeden důl mezi Královským Poříčím a Jehličnou.[6]

V Sokolovské horní knize (Falkenauer Buchwerk) je zápis z 25.  září 1760 [pozn. 1], podle kterého se povoluje správci minerálních závodů Svaté Trojice Karlu Josefu Klugovi dobývání kovů, minerálů i kamenného uhlí ve Slepém příkopě u Královského Poříčí.[12] O existenci uhlí se však vědělo mnohem dříve. Již Bohuslav Balbín v knize Miscellanea historica regni Bohemiae píše, že „loketský kraj má mnoho železných hutí a jiných podobných dílen, je bohatý na kamenné uhlí[pozn. 2], ale nepoužívá se ho, protože je v okolí mnoho lesů“.[13] Prvně zaznamenaný pokus nahradit palivové dřevo hnědým uhlím je doložen roku 1710 v minerálním závodě ve Starém Sedle.[11] Z údajů starých horních knih tedy vyplývá, že s první těžbou uhlí na Sokolovsku se začalo v obcích Královské Poříčí, Staré Sedlo a Dolní Rychnov. Teprve na přelomu 18. a 19. století následovaly další obce.[6]

Počátkem šedesátých let 19. století se utvořila první větší těžební společnost. Prvním hlubinným dolem byl důl Meluzína s šachtou hlubokou 26,5 m. Ten těžil uhelnou sloj Josef a byl uveden do provozu v roce 1867. Uhlí dobývané dolem Meluzína bylo bohaté na živice vhodné pro výrobu vosku. Anglický chemik James Page provedl v roce 1868 pokusy extrakce tohoto montánního vosku. Poté byla postavena v blízkosti dolu na levém břehu Pstružného potoka první továrna na výrobu parafinu v Čechách. Výsledky výroby však nebyly dobré a továrna byla po dvou letech uzavřena. Později dostal důl jméno Bernard po řediteli společnosti Britannia-Gewerkschaft Bernardu Seebohmovi.[6] Rychlý rozvoj následoval po zahájení provozu na takzvané buštěhradské dráze, uvedené do provozu mezi Chebem a Karlovými Vary 19. září 1870. Severně od dolu Bernard byla v roce 1889 vyražena jáma Marie I, hluboká 99 m a v roce 1898 Marie II., hluboká 185 m.[6]

Při hloubení šachty Marie II. došlo v roce 1898 k průvalu vody o teplotě 30,4 °C a vydatnost průvalových vod se zvyšovala. Stoupala i teplota vody a její mineralizace. K dalšímu průvalu důlních vod na dole Marie došlo v roce 1901. S tímto průvalem byl spojen dlouhodobý pokles vydatnosti pramenů v Karlových Varech. V říjnu téhož roku se průval náhle podstatně zvýšil. Čerpadla nestačila zvládat zvýšené přítoky a voda vystoupala zhruba o 100 m výše. Když v roce 1903 došlo k poklesu vydatnosti Vřídla, podniklo město Karlovy Vary důrazné kroky. Komise pro ochranu pramenů, v níž byli přední odborníci, prokázala spojitost poklesu vydatnosti karlovarských pramenů s těžbou dolu Marie. Teprve po provedených opatřeních došlo k vzestupu vydatnosti pramenů.[14]

V roce 1910 se otevřel důl Vilém.[6][13] Cílem těžby byly sloje Josef a Antonín. Kvůli častým průvalům teplých důlních vod byly ale práce na sloji Josef záhy zastaveny a to až do roku 1901. Pro zpracování méně hodnotných mourů byla u dolu vybudována v roce 1908 malá elektrárna, která zásobovala elektřinou i okolní obce. V období první světové války se dostaly doly pod zvláštní dozor vykonávaný vrchním horním komisařem, přednostou báňského úřadu. Tento dozor byl zrušen až po ukončení války 12.  února 1919. V severní části dolového pole Marie byla v roce 1919 vyražena ještě jedna jáma o hloubce přibližně 120 m. Ta sloužila nejprve jako větrací šachta, která byla přebudována na důl nazvaný Jindřich. Důl Jindřich se stal posledním dolem společnosti Britannia, vybudovaným v Královském Poříčí. V roce 1921 zaměstnávala společnost Britannia 804 horníků, 28 dozorců a 42 úředníků. Po uzavření dolu Bernard v roce 1922 se soustředila těžba do dolu Marie s jámami I. a II.[6]

V roce 1949 dochází k přejmenování na důl Marie Majerové. V šedesátých letech 20. století byla vyražena spojovací chodba na nevyužívanou třídírnu uhlí bývalého dolu Jiří. Po vytěžení ložiska hlubinným způsobem došlo v roce 1991 k definitivnímu uzavření. Historicky cenný areál, odrážející předválečnou podobu hornické architektury, byl během devadesátých let 20. století zcela srovnán se zemí. Podařilo se zachránit pouze oba unikátní, parou poháněné těžní stroje z dílen Českomoravských strojíren (Böhmisch-Mährische Maschinen Fabrik). Ty pracovaly na jamách Marie I a Marie II. Mladší těžní stroj vyrobený v roce 1897 je od roku 1994 umístěn v hlavní budově hornického muzea u bývalého cínového dolu Vilém v Krásně, starší těžní stoj z roku 1889 je umístěn v depozitáři muzea v Banské Štiavnici.[15]

Po ukončení hlubinné těžby hnědého uhlí v Královském Poříčí se zbytkové zásoby po těžbě dobývací metodou komorování na zával těží povrchově lomem Jiří. Od roku 1991 byl důl Marie udržován z důvodu čerpání vod a ochrany lázeňských pramenů. V roce 2015 se nahradilo čerpání vody soustavou čerpacích vrtů.[16] Dne 30. října 2017 ukončila společnost Sokolovská uhelná čerpání a tím se uzavřela celá historie hlubinného dobývání hnědého uhlí na Sokolovsku.[17]

Stavení – Dlouhá 32

V Královském Poříčí se dochovalo několik domů ovlivněných chebským stavebním stylem. Jsou převážně soustředěny v jihozápadní části obce. Nápadnou lidovou stavbou ve vsi je dům čp. 11 z roku 1835. Dům má zděné přízemí s jednoduchou výzdobou. Patro se štítem je v celém rozsahu hrázděné, nasazené na trámovém věnci a pavlačí v zadní části. Štítové průčelí je výrazně členěné, s typickým šikmým šachováním, které je i na bočních stěnách. Obdobný charakter má i sousední dům čp. 32, pocházející údajně z roku 1804. Na druhotně přezděné přízemí je nasazeno hrázděné patro s roubeným věncem a zaslepenou pavlačí v zadní části. I u tohoto domu má hrázděná konstrukce patra a štítu charakteristické šikmé šachování. Dům čp. 7 ve stejné ulici má druhotně přezděné přízemí, patro je v celém rozsahu hrázděné, stejně jako štít. Konstrukce hrázdění se však liší od chebských vzorů. Trámová kostra je jednodušší, chybí typické dekorativní prvky. Za domem stojí ještě hospodářské stavení s hrázděnou komorou v patře a pilířová stodola. U několika dalších stavení, např. u domů čp. 10 a 31 se dochovala hrázděná jádra, většinou však překrytá novodobými úpravami. U domu čp. 2 se dochovalo hospodářské stavení s hrázděným patrem opatřeným pavlačí, u čp. 10 část hrázděné kolny s roubeným věncem. Na severovýchodní straně návsi převažují velké zděné patrové domy, převážně z druhé poloviny 19. a počátku 20. století. Tradiční řešení si zachovaly i další domy, ovšem již nově zmodernizované. U několika usedlostí se dochovaly původní velké stodoly.[18]

Bývalá hornická kolonie

V průběhu 19. století a v 1. polovině 20. století došlo v souvislosti s rozvojem těžby uhlí v obci k výstavbě nových objektů svébytné architektury. V jižní historické části obce byl nedostatek stavebních parcel. Vhodné pozemky získala těžební společnosti Britannia na severním okraji obce při cestě do Jehličné v místě nazývaném Gänshut. V průběhu osmdesátých let 19. století a na počátku 20. století bylo nedaleko dolů Bernard a Marie postaveno 89 domů s 254 byty a malé lázně pro zaměstnance dolů. Kromě bytů byla založena škola dívčích ručních prací a v roce 1890 podniková mateřská školka pro 90 dětí. Společnost Britannia rovněž iniciovala výstavbu nové školy ve spodní části obce, dokončené v roce 1886. Celé této nové části obce vévodí Seebohmova vila, tzv. zámeček. Na počátku padesátých let 20. století byla zahájena výstavba 60 bytových jednotek a areálu hornického učiliště, které bylo v roce 1955 přeměněno na učiliště stavební.[19][18]

• Kostel svaté Kunhuty na návsi ze 13. století
• Uhelný důl Marie Majerová, parní těžní stroj (v současné době se nachází v muzeu hornictví v Krásně)
• Smírčí kříž
• Statek Bernard – centrum tradičních řemesel, která si návštěvníci mohou vyzkoušet.
• Seebohmova vila – zámeček – sídlo obecního úřadu
• Pomník obětem první světové války

• Královské Poříčí
• Jehličná

• 
  kostel svaté Kunhuty
• 
  stavení – Dlouhá 11
• 
  smírčí kříže u kostela
• 
  statek Bernard
• 
  Seebohmova vila
• 
  Pomník svaté Barbory
• 
  Ohře v Královském Poříčí