Josef Sudek

Pamětní deska od S. Hanzíka na domě na Újezdě, v jehož dvoře měl Sudek svůj ateliér

Mezi roky 1927–1936 pracoval pro nakladatelství Družstevní práce, které vydávalo knihy, časopisy, gramofonové desky. Tady pro Ladislava Sutnara fotografoval portréty, reklamu i reportáže v propagačním duchu funkcionalismu. Spolupracoval i s dalšími významnými časopisy své doby — např. Pestrým týdnem. V létě 1927 uzavřel smlouvu na užívání zahradního ateliéru na Újezdě, založil svou firmu a stal se vyhledávaným odborníkem na reklamu a tisk, portrét, architekturu a fotografování obrazů a plastik. Svou živnost inzeroval jako "uměleckou fotografii a vše, co chcete, denně 10-18, neděle 10-13".[3] Sudkova volná tvorba splývala s užitou, byly to všechno ostře a detailně vykreslené fotografie v duchu nové věcnosti, podobné Strandovým, nebo Westonovým. Podobný rukopis jako Navrátil měl i Albert Renger-Patzsch, který zřejmě ovlivnil dřívější přírodní snímky z roku 1935, jako Spadlý list, Jarní listy, Ranní rosa a Ostružiny.[9] V roce 1934, kdy vznikla pražská skupina surrealistů, fotografoval Sudek zoomorfní kořeny stromů, které v témže roce maloval představitel českého surrealismu Jindřich Štýrský. To byl první náznak vstupu do racionálního světa nové věcnosti a funkcionalismu.[9]

Sudkovo dílo z doby před druhou světovou válkou netvoří žádný kompaktní celek. Začátky patřily secesním ušlechtilým tiskům, bromolejotisku a uhlotisku, které proměňovaly fotografii v grafiku. Pod vlivem Drahomíra Josefa Růžičky se po roce 1921 přiklonil k nemanipulované fotografii, se zájmem o měkkou světelnou kresbu. Čitelný byl vliv romantismu, pokud jde o zobrazování dění v krajině, Sudkovou specialitou byla příroda ve větru (Vítr, 1923–1924, Před bouří, 1924), a znázornění mraků (Dítě a mrak, 1924–1929). V přechodné době (1926–1929) objevoval nové motivy a využíval ostrého i neostrého vykreslení námětů. Na konci dvacátých let se přiklonil k preciznímu popisu skutečnosti v neutrálním světle. Tento způsob tvorby dominoval od roku 1930 v celé Evropě a jeho centrem byla německá nová věcnost. V Sudkově díle se však rýsují soubory, soustřeďující se na určité lokality, žánrové a námětové okruhy. Například soubory Praha, krajina, nebo stromy fotografoval stále.[9] V období druhé světové války se jeho tvorba značně proměnila. Po ztrátě komerčních zakázek se zaměřil na fotografování ryze uměleckých snímků. Od roku 1940 přestal negativy zvětšovat a pracoval pouze technikou kontaktních otisků. Používal velkoformátové deskové kamery, později se vrátil k uhlotisku, v obavě o trvanlivost bromostříbrných pozitivů.[9]

V padesátých letech poznal malířská zátiší Josefa Matěje Navrátila, která reprodukoval nejen pro tisk, ale také sám pro sebe. Nechal se jimi ovlivnit při zaznamenávání kolínské krajiny, a v roce 1954 zvěřejnil cyklus Zátiší podle Navrátila. Na otázku časopisu Světozor v článku Je fotografie umění? odpověděl: „Není. Je to hezké řemeslo, potřebující určitý vkus. Umění to být nemůže, protože je odkázána na věci, které existují již před ní a mimo ni, na svět kolem nás.“[13]

Sudek vyhledával osobnosti, se kterými mohl spolupracovat na nových projektech. Mezi jeho přátele patřil Ladislav Sutnar, designér podniku Družstevní práce, fotograf a designer firmy Aero inženýr Josef Voříšek, kubistický malíř, teoretik a člen spolku Mánes Emil Filla, jehož obrazy reprodukoval pro revue Volné směry. Básník Jaroslav Seifert Sudkovi psal básně a úvody ke knihám, a pro architekta pražského hradu Otto Rothmayera dokumentoval rekonstrukci Pražského hradu a ten pak ozvláštnil Sudkovy fotografie speciálními adjustacemi. Josef Sudek působil také jako mecenáš. Podporoval malíře Františka Tichého, Jana Bendu a Andreje Bělocvětova. Za války našli v jeho ateliéru jako učedníci útočiště fotograf Jaroslav Kysela, významní výtvarní umělci Vladimír Fuka a Václav Sivko a po válce Sonja Bullaty.[9] Od roku 1945 byl Sudkovým učedníkem a pomocníkem fotograf, ilustrátor a knižní grafik Jiří Toman, který mu pomáhal mimo jiné při fotografování Prahy panoramatické a zorganizoval Sudkovu výstavu v Pardubicích, v roce 1962. Se Sudkem se přátelil a spolupracoval až do své smrti v roce 1972.[14]

Po roce 1974 se Sudkova tvorba uzavírá, fotograf bilancoval své životní dílo a ze starších negativů pořizoval nové kontakty. Roku 1976 uspořádal v Praze, Brně a v německých Cáchách tři souborné výstavy ke svým osmdesátinám.[4] Josef Sudek zemřel na rakovinu 15. září téhož roku. Nekrolog napsal budoucí laureát Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert. Po Sudkově smrti darovala jeho sestra Božena Sudková Sudkovo fotografické dílo Uměleckoprůmyslovému muzeu v Praze a sbírku výtvarného umění Národní galerii v Praze, další dary získaly Moravská galerie v Brně, instituce v Roudnici nad Labem, Kolíně, Ústav dějin a umění ČR a Bibliothèque Nationale v Paříži.[9]

Busta Josefa Sudka na Kolínské radnici. Bustu vytvořil v roce 1972 Stanislav Hanzík.

Po Sudkově smrti ovládly média anekdoty, které dával k dobru už sám umělec. Například časopis amatérského Svazu českých fotografů Dobré světlo o něm napsal:

„Sudkova ruka byla neobyčejně velká – asi proto, že měl jen jednu a všechno s ní musel dělat“.[3]

Již za svého života byl Sudek považován za významného světového fotografa. V jeho bohatém díle se objevily portréty, zátiší, krajiny a architektura. Jeho práce jsou ve světě uznávány pro svoji poetičnost, romantiku a průzračnou čistotu. Rozsáhlá tvorba zahrnuje řadu magickonostalgických cyklů. Jeho práce jsou ceněny i na světových aukcích. Sudkova pozůstalost, o kterou se starala Anna Fárová, čítá 7 000 položek, z toho je 21 660 pozitivů, 54 519 negativů a 618 výtvarných děl (obrazy, kresby, sochy, grafiky).[4] Dílem Josefa Sudka se inspirovalo mnoho fotografů, například Jan Reich, který po Sudkovi získal jeho kameru, Josef Koudelka se nechal inspirovat jeho konceptuálními panoramatickými snímky, Jan Svoboda, Pavel Hudec Ahasver a František Provazník pokračují v Sudkových zátiších.

První samostatnou výstavu měl Sudek v říjnu 1932 v pražské Krásné jizbě.[15] Roku 1976 fotograf uspořádal v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, v Moravské galerii v Brně a v Neue Galerie v německých Cáchách tři souborné výstavy ke svým osmdesátinám.[4] V období 1982–1986 uspořádal kurátor Zdeněk Kirschner celkem 5 výstav s názvem Josef Sudek, Cykly fotografií na zámku Kozel. Roku 2006 proběhla výstava Josef Sudek neznámý – salonní fotografie 1918–1942 v Brně. Výstavy se uskutečňují také v Ateliéru Josefa Sudka na Újezdě. Například roku 2007 Privatissima – Poznámky, 50.–70. léta 20. st., o dva roky později se uskutečnilo další pokračování s názvem Privatissima – Nocturno.[16]

• 2016 Josef Sudek : V šeru chrámu, Ateliér Josefa Sudka, Praha 1, 28. června – 30. srpna 2016. Fotografie chrámu sv. Víta z Fototéky Ústavu dějin umění AV ČR.[17]
• 2018 Josef Sudek: Topografie sutin, Galerie hlavního města Prahy, Dům fotografie, Praha 1 - Staré Město, Revluční 5, kurátoři: Mariana Kubištová, Vojtěch Lahoda, Katarína Mašterová. 22. květen – 19. srpen 2018. Výstava představuje výběr fotografií ze Sudkova cyklu Zbořená Praha. Ten obsahuje téměř čtyři sta negativů a je uložen ve sbírce Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky. Jedná se o fotografie těchto lokalit:
  • Emauzský klášter po náletu na Prahu dne 14. února 1945,
  • Skladiště kovů na Maninách, kde byly uloženy zrekvírované zvony a kovové sochy pro potřebu válečného průmyslu,
  • Staroměstské náměstí, mimo záběry z úrovně městského parteru jsou zde i fotografie z ochozu Týnského chrámu,
  • Staroměstská radnice,
  • Katedrála svatého Víta, na těchto fotografiích jsou dokumentovány zděné ochrany nejcennějších náhrobků před případným bombardováním.
  • Míčovna na Pražském hradu, poničená požárem po zásahu dělostřeleckým granátem v květnu 1945.

Z těchto fotografií bylo použito 53 záběrů pro publikaci Pražský kalendář 1946 : Kulturní ztráty Prahy 1939–1945, kterou vydal pražský nakladatel Václav Poláček. Text kalendáře napsal Zdeněk Wirth.

Výstava je doplněna fotografiemi dalších fotografů, kteří fotografovali ve stejné době na stejných místech. Jedná se o fotografie autorů: Antonín Alexander, Karel Hájek, Tibor Honty, Václav Chochola, František Illek a Alexandr Paul, Karel Ludwig, Stanislav Maršál, Vilém Reichmann, Zdeněk Tmej, Jan Tuháček a Bohumil Kočinský, Waner, Eugen Wiškovský a několik fotografií neznámých autorů.[18]

• 2020 Fešandy z šuplíku / Josef Sudek a sochy, Dům fotografie, Praha, 23. 6. – 27. 9. 2020.[19]
• 2021 Josef Sudek / Otto Rothmayer. Návštěva u pana kouzelníka, Uměleckoprůmyslové museum, Praha, 16. prosinec 2021 – 27. březen 2022, kurátor: Jan Mlčoch[20]

Sudkův ateliér na Újezdu čp. 30, Praha 1

Galerie Josefa Sudka v domě U Luny (Úvoz 24)

Josef Sudek získal vlastní ateliér od vinohradského fotografa Laubeho na konci dvacátých let. Nejstarší dochovaná nájemní smlouva je z 1. června 1927. Budova byla dřevěná ve tvaru písmene „L“, hned vedle ateliéru s velkým proskleným oknem byla temná laboratoř se zvětšovacím přístrojem. V ateliéru Josef Sudek za druhé světové války vytvořil například cykly „Okno mého ateliéru“ (1940–1954), „Procházka po mé zahrádce“ (1944–1953), „Zahrada mého ateliéru“ (1950–1970) a „Zátiší na okně mého ateliéru“ (1950–1958). Ateliér sloužil jako místo pro setkávání se Sudkovými přáteli. Objekt po Sudkově smrti chátral, i když v něm pobývala Sudkova sestra Božena Sudková, která zemřela 1. května 1990. V květnu 1985 objekt vyhořel. V červenci roku 2000 byla na podnět Anny Fárové postavena replika zdevastované budovy. Partnerem projektu obnovy a investorem výstavby i následného provozu se stala investiční skupina PPF.[21] Od září téhož roku objekt slouží veřejnosti jako galerie.[22]

Od roku 1958 působil Josef Sudek v bytě přízemí domu na Úvoze, který používal do své smrti. Vznikla zde řada slavných kompozic z cyklů Letecké vzpomínky, Velikonoční vzpomínky, Labyrinty a Skleněné labyrinty. Dnes se v objektu nachází Galerie Josefa Sudka.[23]

K významným publikacím poválečného období patří Katedrála svatého Víta v obrazech Josefa Sudka a zejména kniha panoramatických fotografií Praha panoramatická. O vydání řady monografií o Josefu Sudkovi u nás i v zahraničí se zasloužila Anna Fárová.

Český astronom Antonín Mrkos pojmenoval po Josefu Sudkovi jednu z planetek, kterou objevil v observatoři na Kleti dne 24. února 1987 a planetce bylo přiděleno číslo (4176) Sudek.[24]

Dne 13. března 1996 byla vydána příležitostná česká poštovní známka s portrétem Josefa Sudka a jeho deskovým fotoaparátem.[25] Československá poštovní známka vyšla i v době Sudkovy smrti v roce 1976.[26]