František Drtikol

Narodil se 3. března 1883 v Příbrami v rodině drobného obchodníka jako nejmladší ze tří dětí Františka Drtikola a jeho ženy Marie, rozené Opplové.[6] Po studiích na místním gymnáziu se vyučil fotografem v příbramském fotografickém ateliéru Antonína Mattase. Významným krokem pro jeho další rozvoj bylo studium na odborné fotografické škole Učebním a výzkumném ústavu pro fotografii[7] v Mnichově v letech 1901 až 1903. Tato bavorská metropole byla v té době prostoupena secesí, která studium ovlivnila.[3] Po jejím ukončení získával zkušenosti v ateliérech v Německu, ve Švýcarsku a v Čechách. Po tříleté vojenské službě v roce 1907 založil v Příbrami svůj první vlastní fotografický ateliér, jehož provoz ovšem z finančních důvodů musel po třech letech ukončit. V roce 1912 si otevřel nový ateliér v Praze ve Vodičkově ulici. Zde se specializoval na portrétní fotografii a brzy dosáhl v tomto oboru značného uznání.[8]

V roce 1911 se jeho společníkem stal Augustin Škarda, se kterým společně vydal album padesáti olejotisků s názvem Z dvorů a dvorečků staré Prahy.[8] Jejich firma nesla název Drtikol a spol. a fungovala i během první světové války. V ní byl Drtikol nasazen na frontu, zatímco ateliér byl pod Škardovým vlivem. Drtikol v této době nefotografoval, zabýval se především kresbou a psal. Historička umění Anna Fárová označila Drtikolovy válečné texty jako epistolární román.[9]

Po svém návratu Drtikol portrétoval mj. T. G. Masaryka, Edvarda Beneše, Leoše Janáčka, Alfonse Muchu, Emu Destinnovou, Jakuba Demla, Antonína Sovu, Josefa Svatopluka Machara, Aloise Jiráska, Josefa Suka, Bohuslava Martinů, Eduarda Vojana, Maxima Gorkého, Paula Valéryho či Rabíndranátha Thákura v ateliéru na nároží Vodičkovy a Jungmannovy ulice č. 730. Ateliér se stal centrem uměleckého dění Prahy. V roce 1921 Škarda z firmy odešel, ale již o rok dříve se firma vrátila k názvu Drtikol.

V jeho ateliéru s ním pracovali učedníci a laboranti, z nichž nejslavnějším se stal Jaroslav Rössler, který se v jeho ateliéru v letech 1917–1921 vyučil a pracoval zde až do roku 1926. V té době měl v ateliéru silný vliv na atmosféru. Jeho žákem v první polovině 30. let byl také fotograf Josef Větrovský.[3]

Již od roku 1911 se Drtikolovy fotografie začaly objevovat na fotografických výstavách v Čechách a o několik let později i v zahraničí. Ve stejném období začaly významné české i světové časopisy publikovat jeho dílo. Ve 20. a 30. letech 20. století byl nejznámějším českým fotografem, uznávaným i v zahraničí. V roce 1922 měl první samostatnou výstavu v Uměleckoprůmyslovém muzeu a o tři roky později získal cenu Grand Prix na Mezinárodní výstavě moderního dekorativního a průmyslového umění v Paříži. Z druhé poloviny 20. let pocházejí Drtikolovy snímky ovlivněné stylem art deco, který si po svém inovoval. V této době vyšla také v Paříži první fotografická edice Les nus de Drtikol (1929).[3]

Přes světový věhlas, který jeho dílo mělo, se Drtikolův ateliér v období světové hospodářské krize po roce 1930 se potýkal s existenčními problémy, pořádal dokonce kurzy pro fotoamatéry. V té době vznikly zápisky ke knize Oči široce otevřené, kterou věnoval fotografickému umění. V roce 1935 svoji fotografickou činnost ukončil. Prodal svůj ateliér a s výjimkou let 1945–1946, kdy vyučoval fotografii na Státní grafické škole v Praze, se fotografii nevěnoval. Méně publikovanou verzí ohledně uzavření ateliéru je, že ve skutečnosti šlo o zásah ze strany úřadů kvůli Drtikolovým aktům nezletilých dívek, nikoliv tedy pouze o často uváděné ekonomické důvody. Toto svědectví vyplulo po letech na povrch od předsedy české větve Theosofické společnosti a Drtikolova přítele, profesora M. Lžičky.^[zdroj?] Lžička se s Drtikolem dobře znal a do jeho ateliéru často docházel.

V roce 1938 vyšla jeho fotografická monografie Žena ve světle, která obsahovala 46 aktů; od té doby Drtikol začal postupně předávat své fotografie a kresby (více než 5000 kusů) do muzejních sbírek.

Drtikol se odstěhoval do ústraní pronajaté vily na Spořilově a vrátil se opět k malbě, plně se též věnoval duchovním naukám, meditaci, překladům a především pak buddhismu a svým žákům.

Krátce po druhé světové válce se začal, k překvapení svého okolí (Bedřich Hejhal, Jaroslav Kočí aj.), angažovat politicky. V roce 1945 vstoupil do Komunistické strany Československa. Drtikolův žák Zdeněk Jaroš uvádí: "Drtikolovo členství v KSČ – to bylo dáno jeho velikým a otevřeným srdcem, umožňovalo mu to dobrovolnou obětavou práci pro blaho ostatních. A že zrovna KSČ? – Ta tohle všechno nabízela, taková byla doba."[10]

Jak sám Drtikol píše ve svém životopise,[11] jež podával pro přijetí do Svazu československých výtvarných umělců v roce 1948, sám se aktivně účastnil převratu v únoru 1948 na straně komunistů; citace: „V únorových událostech jsem hlídal spořilovský sekretariát a rozepisoval jsem službu a kontroloval, zda určené hlídky službu nastoupily. Sám jsem samozřejmě též hlídkoval a několikráte jsem držel službu po celou noc“.

Ve straně zůstal až do své smrti v roce 1961. Rovněž vstoupil do Svazu československo-sovětského přátelství a v roce 1948 se stal členem Svazu československých výtvarných umělců. Studium filozofie, a to jak západní, tak východní, a meditativní život zůstaly i nadále jeho zájmem. V době od 1944 do 1961 k němu docházel jeho žák Evžen Štekl, jemuž se jako jedinému z žáků povedlo zachovat jeho učení a předat je dalším žákům. Díky němu a jeho žákům dnes můžeme poznat Drtikolovo učení – buddhistickou kundaliní jógu v nezměněné podobě.[10]

Před první světovou válkou a během ní se Drtikol dvořil o dvanáct let mladší Elišce Jánské, z války jí napsal mnoho dopisů, které byly v roce 2001 vydány knižně v díle Deníky a dopisy z let 1914–1918. Jánskou získal Drtikol k opakovaným návštěvám v ateliéru – pózovala například pro cyklus Před plesem.[9]

Drtikolovu tvorbu inspirovala i jeho první žena Ervína Kupferová, výrazová tanečnice, která vystupovala jako host i v Národním a Vinohradském divadle. Byla Drtikolovým modelem od roku 1919 a jeho ženou v letech 1921–1926. Z jejich vztahu se narodila dcera Ervína.[12] Po pěti letech bylo manželství rozvedeno, Ervína Kupferová odjela do Ruska na angažmá Charkovského divadla, odkud se vrátila až v roce 1933.[13] Dcera Ervína se se svým otcem setkala pouze několikrát až v 50. letech.

V roce 1942 se oženil podruhé – s Jarmilou Rambouskovou, svou žákyní. V roce 1959 mu zemřela manželka. Jeho zdravotní stav mu již nedovoloval samostatný pohyb, byl upoután na lůžko a odkázán na pohyb pouze na vozíku. Po smrti jeho manželky se o něj starala Anna Soukupová, jeho poslední žačka. Obklopen svými žáky žil ve vile na Spořilově až do své smrti v roce 1961.[14] Je pohřben v rodné Příbrami na Městském hřbitově "na Panské louce".[15]

Od svého příchodu do Prahy se věnoval duchovním naukám, józe a především buddhismu. Prováděl meditační praxi a studoval staré texty, jež později také přeložil do češtiny. Jako první přeložil do češtiny nejen mnohá díla klasického buddhismu, mahájánová a vadžrajánová, ale také díla taoistická a například i množství upanišád, Šankaru, Eckharta a další. Mezi přeloženými díly byly také Střední nauka Nágardžuny, Dharma teorie či Tibetské knihy mrtvých.[12] Jako vůbec první u nás se sám prakticky zabýval tibetským buddhismem, který také učil a překládal. Po určitou dobu byl členem českého Theosofického spolku, tvořícího součást Theosofické společnosti, a přátelský vztah navázal také se zakladatelem anthroposofie Rudolfem Steinerem.[12] Tento domnělý vztah se nezákladá na pravdě a byl vyvrácen.[16]

Na konci roku 1928 prý Drtikol dosáhl nirvány. V jednom dopise o tom píše takto: „A byl jsem vše a vše jsem žil, právě (proto), že jsem byl absolutní Nic.“ Jeho žák, František Hein, se ho na to po mnoha letech zeptal: „Kdy jsi Toho dosáhl plynule?“ A Drtikol mu odpověděl: „Myslím, že to bylo v devětadvacátém a stalo se mně to na Václavském náměstí. A už To neodešlo...“

Živý odkaz Drtikolova učení – buddhistickou kundaliní jógu – Učení Fráni Drtikola zachovali pouze jeho žáci Evžen Štekl a František Hein. Po vzoru předávání učení z mistra na žáka pokračuje jeho učení i v současnosti prostřednictvím Jana Lípy.[17]

• Kateřina Klaricová, Jiří Mašín: František Drtikol. Panorama, Praha, 1989; ISBN 80-7038-047-0
• Vladimír Birgus: Fotograf František Drtikol. Prostor, Praha, 1994; ISBN 80-85190-31-1
• Anna Fárová, Manfred Heiting, Michael Bischoff: Frantisek Drtikol - photograph des Art deco. Schirmer/Mosel, München, Paris, London, 1993; ISBN 3-88814-683-6
• Anna Fárová: Fotograf František Drtikol. Uměleckoprůmyslové muzeum, Praha, 1972
• Vladimír Birgus, Antonín Braný: František Drtikol. Odeon, Praha 1988, 1989
• Vladimír Birgus, Zdeněk Kirschner: The Other Side of František Drtikol. Jacques Baruch Gallery, Chicago 1991
• Vladimír Birgus: František Drtikol – Modernist Nudes. Robert Koch Gallery, San Francisco 1997
• Stanislav Doležal, Anna Fárová, Petr Nedoma: František Drtikol – fotograf, malíř, mystik. Galerie Rudolfinum, Praha 1998
• Jan Mlčoch: František Drtikol – Fotografie 1901–1914. KANT, Praha 1999
• Jan Mlčoch, Helen Bieri Thomson, Fabienne Dupraz: František Drtikol. KANT, UPM, Praha 1999
• Stanislav Doležal, Anna Fárová: František Drtikol – Pracovní kniha fotografií, Praha 2006 ISBN 80-9029-867-2
• Stanislav Doležal, Anna Fárová: František Drtikol – Deníky a dopisy z let 1914–1918 věnované Elišce Janské, Praha 2001
• Stanislav Doležal, Anna Fárová: František Drtikol – Oči široce otevřené, Praha 2002
• Stanislav Doležal: František Drtikol – Duchovní cesta, Praha 2004
• Evžen Štekl: Síla moudrosti – interpretace učení Fráni Drtikola, Praha 1992, 1994 a 1999
• Jan Lípa a kol.: Síla moudrosti – Učení Fráni Drtikola
• Jan Lípa a kol.: ARAHAT – Učení Fráni Drtikola
• Josef Fryš: Dvanáct osudů dvou staletí, Příbram 2006
• Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 132.
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století I. A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 259–260.
• VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 14. sešit : Dot–Dvo. Praha: Libri, 2011. 339–466 s. ISBN 978-80-7277-451-7. S. 388–390.
• NĚMEC, Jan: Dějiny světla, nakladatelství Host, Brno 2013, ISBN 978-80-7294-962-5
• LÍPA, Jan: Učení Fráni Drtikola - Od čakramů k nemyšlení, nakladatelství Svět, Praha 2014, ISBN 978-80-87201-08-4.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu František Drtikol na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je František Drtikol
• Obrázky k tématu František Drtikol na Obalkyknih.cz
• František Drtikol v databázi Středočeské vědecké knihovny
• František Drtikol v informačním systému abART
• Jan Lípa a kol.: Síla moudrosti – Učení Fráni Drtikola
• Já komunista - Drtikolův jeho vlastní životopis z roku 1948
• Závěrečná práce: Bc. Veronika Žitníková: Malířské dílo Františka Drtikola
• Po letech bylo objeveno dva tisíce skleněných negativů Drtikola
• Informace z výstavy pořádané Uměleckoprůmyslovým muzeem Archivováno 27. 2. 2007 na Wayback Machine
• Galerie Františka Drtikola Příbram
• Anna Fárová hovoří v rozhlase o Pracovní knize fotografií
• Fostinum: Fotografie Františka Drtikola