Andrej Bělocvětov

Pocházel z rodiny bohatého podnikatele a klavírní virtuózky, kteří se seznámili v Argentině. Druhé příjmení Theakston zdědil po babičce, britské šlechtičně. Andrej se narodil v Praze, kam jeho rodiče odjeli na delší studijní a pracovní pobyt. Po třech letech se však rozešli a otec se vrací do USA, odkud ještě po nějakou dobu rodinu finančně podporuje.

Andrej Bělocvětov navštěvoval ruské gymnázium v Praze, kde se seznámil s Grigorijem Musatovem, současně studoval soukromě malbu u Nechlebova žáka Nikolaje Bakulina a v letech 1938-40 na grafické škole v Praze u prof. J. Solara a také G. Musatova.[1]

Roku 1941 se seznámil s fotografem Josefem Sudkem, se kterým ho pak spojovalo celoživotní přátelství. Sudek byl také předním sběratelem Bělocvětovových obrazů. Díla mladého umělce obdivovali kromě Sudka také malíř Jan Zrzavý a sochař Karel Lidický. Na jejich doporučení se Bělocvětov v letech 1943 – 48 každoročně účastnil výstav Umělecké besedy.[2] Za války se stýkal s okruhem Spořilovských surrealistů a v květnu 1945 se zapojil do pražského povstání. Hned po válce byl bez zkoušek přijat na AVU a stal se žákem Vlastimila Rady a Emila Mináře, po roce ji však sám opustil, protože zjistil, že pro jeho další umělecký vývoj už není akademie žádným přínosem.

Roku 1949 se seznámil se Stanislavou Pavlíkovou a následujícího roku se narodila dcera Andrea (Gradiva). Již před válkou odmítli Bělocvětov a jeho matka optovat pro argentinský fašistický režim, proto byli zbaveni argentinského státního občanství – válku přečkali s Nansenovým pasem. Po válce se Bělocvětov opakovaně a marně pokoušel získat české státní občanství. Nejenom, že mu úřady tuto žádost zamítly, ale později mu, jako cizinci, odmítly dát i povolení k sňatku (toto povolení on a Stanislava získali až o mnoho let později).[3] Roku 1952 získal ateliér v domě sousedícím s ateliérem Hany Wichterlové. Přes ulici se nacházel ateliér Josefa Sudka, kam Bělocvětov často docházel na návštěvu i na Sudkovy hudební úterky.

Koncem 50. let se stal členem skupiny Máj 57 a vystavoval s ní do roku 1965. V 70. letech byl čestným předsedou Žižkovské avantgardy. Vlivem svých občanských i uměleckých postojů, především neochotě ke kompromisům, se ocitl v izolaci a nesměl samostatně vystavovat. Přestože se téma smrti vyskytuje v celé malířově tvorbě, jeho obrazy se v posledních letech života (celá 90. léta) vyznačují neobyčejnou mírou vitality. Zemřel v době, kdy jeho dílo začínalo být oceňováno.

Bělocvětov byl nadaným malířem a již roku 1942 vystavil s Uměleckou besedou Autoportrét, který vytvořil jako sedmnáctiletý. Za války si vydělával portréty na zakázku. Po své matce zdědil absolutní sluch a tento talent se projevil i v jeho malířské tvorbě jako synestezie (barevné slyšení).

Kontinuita vývoje umělcovy tvorby je dobře patrná z následujícího rozdělení na období a styly:

• V průběhu 40. let se věnuje hlavně zátiší a portrétu, ale maluje i krajinu - jsou patrné vlivy impresionismu,expresionismu a kubismu.
• Na přelomu 40. a 50. let vstupuje do období magického realismu a surrealismu, maluje velkoplošná novoklasicistní plátna i kubizující portréty.
• Na konci 50. let a v 60. letech se začíná zabývat gestickou malbou, abstraktním expresionismem - je inspirován Pollockovou technikou drippingu,které dodává vlastní figurativní obsah.
• V 70. letech započíná s velikou postmoderní syntézou dosavadních stylů, dává jim stále novou formu, tato tendence pokračuje v dalších letech s invencí, jíž léty neubývá, naopak je stále originálnější a objevnější.
• V 80. letech po nějakou dobu, z různých důvodů, téměř nepracuje, zhoršuje se jeho zdravotní stav, upadá do hluboké deprese, navrací se však s novou silou a tvoří veliké cykly - jeho tvorba vyniká maximální úsporností a blíží se ke svému vrcholu.
• V období 90. let, autor maluje své obrazy plné poezie, rozmanitě stylizovaných tvarů a zářivých barev s lehkou hravostí a bravurou, ke které dospěl dlouholetou usilovnou prací, nevyhýbající se experimentu. Na tomto základě dokázal beze zbytku zúročit svůj mimořádný talent a vytvořit zcela nové, svébytně smysluplné hodnoty.