Emauzský klášter

Emauzský klášter, zvaný též klášter Na Slovanech či jen Emauzy, (oficiálně Benediktinské opatství Panny Marie a sv. Jeronýma v Emauzích) je klášter v Praze 2 na Novém Městě, na území vymezeném ulicemi Vyšehradská, Trojická, Pod Slovany a Na Slovanech.

Emauzský klášter „Na Slovanech“ na Novém Městě pražském
Klášter „Na Slovanech“, na Novém Městě pražském
Lokalita
StátČesko Česko
MístoPraha
Nové Město
Souřadnice50°4′20″ s. š., 14°25′3″ v. d.
Základní informace
Řádbenediktini
ZakladatelKarel IV. Lucemburský
Založení1347
Zrušení1950
Obnovení1989
PředstavenýProkop Petr Siostrzonek
Znak
Odkazy
Kód památky11725/1-1225 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
Webopatstvi-emauzy.cz
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Byl založen 21. listopadu 1347 českým králem a římským císařem Karlem IV. Lucemburským pro řád slovanských benediktinů.

V budově kláštera, kromě opatství řádu sv. Benedikta, sídlí také kanceláře české sekce Ackermannova sdružení, České křesťanské akademie, Asociace finanční občanské gramotnosti a několik advokátních praxí.

Historie

Počátky kláštera
Původně románský farní kostel sv. Kosmy a Damiána v Podskalí, nejstarší část areálu Na Slovanech
Klášter od Vltavy na přelomu 19. a 20. století

Na základě privilegia z 9. května 1346 uděleného papežem Klementem VI., mohl český král Karel IV. listinou z 21. listopadu 1347 založit klášter řádu benediktinů slovanské liturgie v Podskalí při starším kostelíku svatých Kosmy a Damiána. Papežský souhlas získal ještě jako moravský markrabě a dostalo se mu jej po jistém váhání s podmínkou, že bude jediným takovým v říši.

Klášter se díky přímé podpoře císaře, vyjádřené mimo jiné zaměstnáním jeho dvorních malířů a vyjednáním odpustků pro poutníky, těšil velké popularitě a jeho chrám brzy nedostačoval. Proto Karel v roce 1371 založil nový klášterní kostel zasvěcený Panně Marii, svatému Jeronýmovi, slovanským věrozvěstům Cyrilu a Metodějovi a českým světcům Vojtěchovi a Prokopovi. Zasvěcení chrámu a kláštera vykonal o Velikonocích 29. března 1372 pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi za účasti dvou říšských kurfiřtů a několika biskupů, samotného Karla IV. a jeho syna Václava IV. Tím, že Karel prosadil, aby klášter vysvětil pražský arcibiskup, a nikoli papežský nuncius, zdůraznil specifičnost nové instituce.

Karel IV. si byl vědom politických a duchovních závazků plynoucích z faktu, že po přeslici pocházel ze starobylé slovanské dynastie Přemyslovců a také si uvědomoval jedinečnost českých zemí, coby místo společného dědictví západního latinského ritu s cyrilometodějskou tradicí východní liturgie. Zároveň jeho snahy směřovaly i k odstranění schizmatu mezi západní církví a východními křesťanskými církvemi, proto se rozhodl oživit slovanskou liturgii hlásící se k cyrilometodějské tradici a vytvořit středisko slovanské církevní vzdělanosti, odkud by se věrouka ve slovanském jazyce šířila mezi Čechy i ostatní Slovany. Pozval proto do Prahy především benediktinské řeholníky z kláštera ve Tkonu na ostrově Pašman jižně od Zadaru z oblasti dnešního Chorvatska, tzv. hlaholáše (též glagolity), znalé církevní slovanštiny. První opat se jmenoval Jan, od roku 1350 užíval všechny opatské insignie včetně infule[1] a byl rodem Chorvat[2]. Národnost všech není známa, někteří pocházeli z Dalmácie, jiní byli vysláni od cara Štěpána Dušana ze Srbska.

Po smrti Karla IV. byly založeny filiální slovanské kláštery v Polsku (glagolaszy): roku 1380 v Olešnici u Vratislavi a roku 1390 v Klepařích v Krakově, které existovaly přes 100 let.

Doba husitská
Západní strana budovy opatství s mozaikou v beuronském stylu
Anděl z křížové chodby

Klášter fungoval i v době husitské, kdy unikl vyplenění. Husité jej v roce 1419 převzali a jako v jediném českém klášteře se zde praktikovalo přijímání podobojí, a to až do roku 1589. V té době v klášteře působili anglický husitský bohoslovec Petr Payne a bratr Řehoř, pozdější zakladatel Jednoty bratrské.

Husitské období Emauz však celkově bylo dobou úpadku. Klášter fungoval spíše jako kolej, kde bydleli utrakvističtí myslitelé. Mnišská komunita zde postupně zanikla. Poslední z utrakvistických opatů, a zároveň rektor pražské univerzity, Matouš Benešovský, řečený Philonomus, se oženil s dcerou hostinského ze Spálené ulice a přímo v klášteře si otevřel svou vlastní hospodu. V klášterní zahradě pak pro své hosty zřídil střelnici.

Benešovského nástupcem v opatském úřadě se stal v roce 1592 Pavel Paminodas Horský. Ten si uvědomoval, že situace Emauz je v této podobě neudržitelná. Po čase se sjednotil s katolickou církví, v Broumově absolvoval noviciát a další potřebnou formaci, a po návratu do Emauz zde začal obnovovat katolickou benediktinskou komunitu. To byl konec utrakvistického období tohoto kláštera.

Česká katolická komunita

Opat Horský a jeho nástupci se snažili obnovit katolickou komunitu v Emauzích. Šlo ovšem o dlouhodobý proces a klášter se mnoho let jevil jako skomírající. To vedlo v roce 1636 císaře Ferdinanda III. k tomu, že donutil české mnichy odejít ke kostelu sv. Mikuláše na Starém Městě a do uvolněných Emauz uvedl benediktiny z Montserratu, jimž se v Praze začalo říkat černí Španělé. Paradoxně  tomuto došlo v době, kdy se česká benediktinská komunita začala konečně vzmáhat (o čemž svědčí i ta skutečnost, že na Starém Městě přežili až do církevních reforem císaře Josefa II., kdy byl jejich klášter nuceně zrušen).

Španělští mniši

Na počátku 17. století za vlády Rudolfa II. byl klášter obnoven jako katolický. V roce 1611 utrpěl při vpádu pasovských vojsk, kdy jej vyplenila místní lůza. V roce 1636 sem přišli benediktini z katalánského kláštera Montserrat. Ti v roce 1640 nahradili původní širokou polovalbovou střechu s velkým štítem trojdílnou střechou, přestavěli západní konec lodi a přistavěli dvě věže. Průčelí s věžemi bylo dokončeno v letech 1712 až 1723 pořízen nový hlavní oltář.

V této době v Emauzích působilo mnoho mnichů značně vzdělaných. Z nich možno jmenovat proslulého kazatele, rodáka z České Lípy, Veremunda Procheho, který byl několik let emauzským převorem a v závěru života byl představeným emauzského proboštství na Bezdězu.

Koncem 18. století však začal klášter opět upadat. Žila v něm sice už poměrně početná skupina mnichů českého původu, ale vnější události byly dosti nepříznivé. Klášter sice přečkal Josefinské reformy, musel však převzít patronát nad gymnáziem v Klatovech. To znamenalo také to, že z řad mnichů se obsazoval tamní pedagogický sbor. V důsledku toho nakonec v Emauzích žil pouze opat a několik starých mnichů na odpočinku. Opat Prokop Škoda (v letech 1789–1801 byl převorem-administrátorem, v letech 1801–1803 opatem) dokázal na straně druhé Josefinských reforem využít v tom smyslu, že ze zrušených klášterů levně skupoval knihy, obrazy a jiné umělecké předměty, takže v klášteře vznikla velmi rozsáhlá umělecká sbírka.

Němečtí mniši

Roku 1880 nabídl pražský arcibiskup Bedřich Josef kardinál Schwarzenberg klášter jako útočitě německým benediktinským mnichům kongregace sv. Martina z kláštera v Beuronu, kteří byli nuceni opustit Německo v období tzv. „církevního boje“ kancléře Bismarcka vedeného proti Římu. Beuronští mniši pražský klášter regotizovali, odstranili barokní zařízení i malby a báně na věžích nahradili ostrými jehlany. Kostel i klášter byl vymalován v historizujícím „beuronském“ slohu.

Po vyhlášení Československa byla komunita vyhoštěna a v roce 1919 byl klášter krátce v majetku hudební konzervatoře. O rok později se beuronští benediktini vrátili. Z původní českoněmecké smíšené komunity se ovšem vrátili pouze mniši čeští. Němečtí se rozešli do jiných klášterů Beuronské benediktinské kongregace mimo území Československa.

Za první republiky

V roce 1920 se převorem-administrátorem kláštera stal Arnošt Vykoukal. Ten se snažil klášter oslabený nuceným odchodem části mnichů opět stabilizovat. To se podařilo, a v roce 1925 mohlo být přikročeno k volbě nového opata. Konventuálové zvolili již osvědčeného Vykoukala. Pod jeho vedením se klášter stal ohniskem českého liturgického hnutí, spojeného hlavně s osobami emauzských mnichů Prokopa Baudyše a Mariana Schallera. Od roku 1926 začal klášter vydávat revui PAX, zaměřenou hlavně na otázky liturgie a monastického života. Do ní přispívali i mnozí benediktini z jiných klášterů (například břevnovský Sigismund Bouška, či rajhradský Václav Jan Pokorný). Opat Vykoukal byl také autorem myšlenky založení samostatné kongregace pro benediktinské kláštery v Československu.[pozn. 1] Emauzy si prozatímně udržely příslušnost k Beuronské kongregaci, což ale nebylo dlouhodobě udržitelné. V Emauzském klášteře také začaly být slouženy bohoslužby v byzantském ritu, čímž se klášter snažil navázat na původní ideu Karla IV.[pozn. 2] Slibný rozvoj opatství pak přerušila nacistická okupace a vypuknutí druhé světové války.

Za druhé světové války
Klášterní kostel Panny Marie s typickými věžemi

Z komplexu kláštera vysílala na jaře 1941 několikrát vysílačka „Magda". Tuto vysílačku obsluhovali odbojáři – radiotelegrafisté Bohumil Bachura, František Chyba, Jindřich Fröde a Otakar Batlička. Tato ilegální skupina byla napojena jak na konzulát SSSR v Praze (přes jeho pracovníka Leonida Mochova) tak i na Obranu národa (ON).[3] Na začátku července 1941 byl kostel pro veřejnost Němci uzavřen. V neděli 13. července 1941 rozehnala věřící (shromážděné na mši, konané „jako vzdor“ před kostelem) jednotka Schutzpolizei. O tři dny později (16. července 1941) prohledalo gestapo kancelář opata Arnošta Vykoukala. Klášter i kostel byly definitivně uzavřeny 18. července 1941, mniši byli z kláštera vyhnáni (klášter dále sloužil Němcům jako vojenský lazaret) a opat Arnošt Vykoukal musel opustit Prahu.[3] Později byl zatčen gestapem a zemřel 9. nebo 10. září 1942 v koncentračním táboře v Dachau.[3] Nacistické věznění nepřežili také dva další emauzští mniši – Marcel Higi (zemřel 16. 11. 1941 v Terezíně, pohřben v Počáplech u Terezína, poté co si tehdejší břevnovský převor Anastáz Opasek vyžádal jeho tělo k pohřbení) a Vavřinec Miloslav Filip (zemřel 13. 9. 1942 v koncentračním táboře Dachau). Novic Vojtěch Ivan Novák byl někdy v rozmezí let 1942–1945 zastřelen v koncentračním táboře v Oranienburgu.

Při americkém náletu na Prahu 14. února 1945 byl klášter i kostel, jako mnoho dalších civilních objektů, silně poničeny bombardováním 8. letecké armády USAAF.[3] Na klášter a kostel dopadly 3 ničivé zápalné pumy, každá o váze 227 kg. Zásah zničil obě gotické věže (severní byla zničena zcela, celá jižní vyhořela) klášterního kostela. Kostelní klenba se ze dvou třetin zřítila. Gotické budovy vyhořely až na klenby v přízemí.[3] Opravy komplexu proběhly již za socialismu, v první polovině 50. let dvacátého století.

Za socialismu

V roce 1950 byl klášter v rámci Akce K násilně zrušen a následně připadl Československé akademii věd. Větší část mnichů byla internována, internaci shodou náhod unikl P. Cyril Stavěl, který následně uprchl do zahraničí. Části mnichů se podařilo odejít do Itálie (kde již od roku 1948 pobýval opat Maurus Verzich a Odilo Crkva, který se rozhodl nevracet po komunistickém převratu ze studií v Římě).

V Československu zůstali:

  • P Hieronymus Carl Franz Wenzel OSB (28. ledna 1904 Praha-Královské Vinohrady – 15. prosince 1986) – převor emauzského opatství
  • P. Bernard Josef Kalasanc Velíšek OSB (14. července 1872 Dubné – 4. listopadu 1950) – převor emauzského kláštera za druhé světové války
  • Marian František Emanuel Schaller OSB (13. února 1892 Praha-Žižkov – 20. března 1955 na následky věznění, kdy na něm mučením bylo vynucováno přiznání k jakési „protistátní činnosti") – podpřevor emauzského kláštera
  • fr. Romanus Georg Stopfer (Štopfer) OSB (5. srpna 1869 Řešanov – 2. listopadu 1952 v Charitním domově na Moravci)
  • P. Wolfgang Alfréd Sturm OSB (? – 10. května 1959)
  • P. Johannes Nep. František Kamaryt OSB (20. listopadu 1876 Chmelná – 18. července 1946)
  • P. Ludovicus Joseph Zlotÿ OSB (14. října 1885 Píšť – 1. prosince 1951 Píšť)
  • P. Linus Johannes Prochaska (Procházka) OSB (6. srpna 1887 Píšť – 18. června 1954 Lukov)
  • fr. Bernard Jan Adamíra OSB (6. května 1881 Věkoše – 25. května 1964)
  • P. Majolus Josef Klanc OSB (28. února 1894 Čilec u Nymburka – 11. března 1959 Rožďálovice)
  • P. Anselm Leo Maria František Sedláček OSB (10. února 1893 Tišnov – 31. srpna 1971)
  • fr. Gaudentius František Brožek OSB (11. července 1894 Chotěboř – 1. června 1961)
  • fr. Vitus Joseph Friedrich Novám OSB (31. července 1906 Žabonosy – 10. května 1969)
  • P. Methodus Karl Franz Winzenz Klement OSB (27. listopadu 1889 Stod u Plzně – 7. listopadu 1979 Praha) – jako sázavský farář se zasloužil o obnovu Sázavského kláštera
  • P. Placidus Josef Robert Wenzel OSB (7. června 1907 Praha – Královské Vinohrady – 23. září 1968)
  • P. Benedict Bohumil Jan Kovařík OSB (13. dubna 1902 Praha-Žižkov – 3. ledna 1975 Praha)
  • P. Basilius Friedrich Lang OSB (27. října 1909 Praha – 2. dubna 1983 kroměřížská nemocnice)

Emauzská komunita v exilu

Opat Verzich se pokusil vytvořit exilovou komunitu, která by zajistila kontinuitu Emauz. Ustavení komunity se podařilo až po řadě obtíží v roce 1965, kdy se mniši usadili v bývalém kapucínském klášteře v Norcii, který si adaptovali pro své potřeby. Do roku 1969 vedl komunitu opat Maurus Verzich, v letech 1969–1990 jako převor-administrátor P. Cyril Stavěl. K českým benediktinům v Nursii se postupně přidávali další zájemci o mnišský život. Mimo jiné pozdější první převor-administrátor obnovených Emauz Vojtěch Engelhart, dále Bernard Václav Klener, Augustin Gazda a Dominik Eremiáš. Odilo Crkva působil nějaký čas jako kaplan sester benediktinek v Monte Fiolo v Itálii a později odešel na základě nabídky benediktinů (potomků českých emigrantů) z Lisle vykonávat českou krajanskou duchovní správu do Chicaga v USA. V roce 1969 pak přenesl do Lisle svůj mnišský slib stability. Po politických změnách na přelomu let 1989/1990 bylo rozhodnuto o návratu exilové komunity do Čech. Klášter v Norcii nicméně existoval až do roku 1992, kdy byl zrušen a zbytek jeho osazenstva byl vyzván k návratu. Většina mnichů se skutečně vrátila, někteří se však rozhodli v Itálii zůstat a přenesli svůj slib stability jinam.[pozn. 3]

Současnost
Jeden z portálů kostela

Po roce 1989 získalo zpět budovy kláštera i kostel Benediktinské opatství v Emauzích. Klášter převzal převor Cyril Stavěl, který však krátce poté zemřel. Úřad převora poté převzal Vojtěch Engelhart. V roce 1995 byla ukončena jedna etapa rekonstrukce kláštera. Tehdy byla v prvním patře staré konventní budovy zřízena klauzura, a v klášteře opět začala žít malá mnišská komunita. Ta čítala zpočátku sedm členů.

V roce 2003 byla dokončena rekonstrukce kostela, posvěcen nový oltář a první mše se konala symbolicky na velikonoční pondělí 21. dubna 2003. Světitelem kostela byl arciopat Asztrik Várszegi z maďarské Pannonhalmy, světící biskup ostřihomský. V roce 2004 Vojtěch Engelhart rezignoval a novým převorem byl zvolen Marian Klener, dosavadní farář v Praze-Strašnicích. Od roku 2010 byl administrátorem opatství Edmund Wagenhofer, emeritní arciopat od sv. Petra v Salcburku.

V roce 2016 se převorem-administrátorem stal P. Augustin Gazda, OSB z Rajhradského kláštera. V roce následujícím pak byl rekonstruován rajský dvůr (dne 21. listopadu 2017 byl rajský dvůr v rámci oslav 670. výročí založení opatství po rekonstrukci požehnán). Od podzimu 2017 se novým rektorem klášterního kostela stal P. Dominik Maria Eremiáš, OSB, předtím dlouho působící v brněnské diecézi. V roce 2018 začala revitalizace klášterní zahrady. Po smrti P. Gazdy v roce 2019 se novým administrátorem opatství stal arciopat břevnovský Prokop Siostrzonek, OSB.

V současnosti má emauzská komunita čtyři mnichy (tři emauzští a P. Radim Jan Valík, OSB coby dlouhodobý host z Břevnova).

Architektura a výzdoba

Klášter, zbudovaný na skalnatém pahorku u bývalého farního kostela sv. Kosmy a Damiána, byl součástí Karlova urbanistického plánu výstavby Nového Města pražského (1348). Byl koncipován jako součást systému církevních staveb, které v půdorysu města tvoří kříž. Areál kláštera zahrnuje konventní chrám, jižně přiléhající kvadraturu s rajským dvorem, na západ od ní komplex novějších budov z 1. poloviny 19. a ze 30. let 20. století. Patří do něj i kaple sv. Kosmy a Damiána s raně barokní klenbou.

Na stavbě gotického trojlodního kostela a kláštera se podílela Karlova dvorská huť. Ambit kláštera byl v 60. letech 14. století vyzdoben cyklem 85 nástěnných gotických maleb s paralelami ze Starého a Nového zákona. Autory maleb byli tzv. Mistr emauzského cyklu (jehož jméno není známo), dále Mikuláš Wurmser ze Štrasburku a Mistr Oswald. V 17. a 18. století byly stavby barokizovány a chrámu přibyly dvě raně barokní věže. Klášterní budově přibylo navíc jedno poschodí a v letech 1766–1769 dostala pozdně barokní fasádu. V letech 1880–1890 areál přestavěli beuronští benediktini do novogotické podoby v duchu beuronského slohu. V letech 1929–1930 zahájili úpravu části komplexu podle projektu architekta Bohumila Hypšmana.

Poté, co areál kláštera utrpěl vážné škody při spojeneckém náletu v únoru 1945, bylo přistoupeno v letech 1953–1954 k rekonstrukci kleneb podle návrhů profesora Bedřicha Hacara. Podle projektu architekta Františka Marii Černého byla provedena rekonstrukce kostela, při níž pobořené věže nahradila betonová skořepinová křídla s pozlacenými hroty. 1961 byla osazena čtyři vitrážová okna s motivy astronomických symbolů planet, Svatého Ducha a personifikacemi astronologie a astronomie podle návrhu malíře Jiřího Binko, která vznikla na zakázku Astronomického ústavu Československé akademie věd. Nový oltář, vysvěcený v roce 2003 (světitel arciopat Asztrik Várszegi), byl vyroben podle návrhu akademického sochaře Karla Stádníka.

Zajímavosti
Klášter a památník Praha svým vítězným synům

Odkazy

Poznámky
  1. Benediktinské kláštery v Československu byly po roce 1918 nuceny vyvázat se z příslušnosti ke svým původním kongregacím. V nové republice nebylo žádoucí, aby kláštery příslušely pod kongregaci, která má dosah mimo území republiky (například rajhradský klášter patřil do rakouské kongregace a podobně). Vzhledem k okolnostem doby však bylo možno samostatnou Slovanskou benediktinskou kongregaci ustanovit až po druhé světové válce. Již bez přičinění opata Vykoukala, který zemřel v roce 1942 v Dachau.
  2. Uvedení byzantského ritu do Emauz nebylo návratem k původnímu stavu z doby založení kláštera. Původní mniši zde slavili liturgii nikoliv v byzantském, ale v latinském ritu, pouze za užití církevněslovanského liturgického jazyka.
  3. Například jeden bývalý emauzský profes žije a působí dnes v klášteře na Subiacu

Reference
  1. Monumenta vaticana II, Praha 1903, s.657-658
  2. F.Ekert
  3. PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé (rejstřík ulic: Vyšehradská 320/49; 128 00 Praha 2 - Nové Město). 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1, ISBN 978-80-86852-53-9. S. 412, 413.
  4. Vilém Lorenc: Nové Město Pražské, Praha, SNTL, 1973, str. 73

Literatura
  • Kateřina Kubínová, Emauzský cyklus. Ikonografie středověkých nástěnných maleb v ambitu kláštera Na Slovanech, Artefaktum, Praha 2012, ISBN 978-80-86890-36-4.
  • EKERT, František. Posvátná místa královského hlavního města Prahy. Svazek II. Praha: Dědictví sv. Jana Nepomuckého / fotoreprint Volvox Globator, 1884 / 1996. ISBN 80-7207-040-1. S. 187–216.
  • Karel Stejskal, NÁSTĚNNÉ MALBY KLÁŠTERA NA SLOVANECH V PRAZE-EMAUZÍCH Z HLEDISKA ETNOGRAFICKÉHO A KULTURNĚ HISTORICKÉHO, čas. Český lid, sv. 55, č. 2/3 (1968), ss. 125–152
  • Karel Stejskal, KLÁŠTER NA SLOVANECH, Odeon, Praha 1974. Stručné pojednání o dějinách, umělecké architektuře, umělecké výzdobě (plastiky, cyklus maleb ambitu), o literárním dílu (Česká Bible Hlaholská, Remešský Evangeliář aj.), historický kulturní odkaz národní i mezinárodní (jihoslovanské vazby, filiálky v Polsku), příznivý vztah k husitské revoluci a českému utrakvismu.
  • www.olesnica.org/Kosciol_NPL_i_sw.Jerzego.html (filiálka hlaholitů v Polsku v Olešnici při Wroclavi)
  • Janusz Smolucha, Cultural and Religious Significance of the Cyrillo-Methodian Tradition, http://cejsh.icm.edu.pl/cejh/element.../2212-3523-2-PB.pdf%5B%5D, (filiálky hlaholitů v Polsku v Olešnici při Wroclavi a v Klepařích v Krakově)
  • Průvodce křížovou chodbou král. kláštera Emauzského v Praze : Krátký popis a vysvětlení nástěnných maleb. Praha: Opatství Emauzské, 1933. Dostupné online. Stručný přehled dějin kláštera, všeobecné pojednání o malbách v křížové chodbě, přehled a podrobnější označení obrazů s biblickými výjevy ze 14. stol..
  • HELMLING, Leander. Emaus : Kurzgefasste Geschichte und Beschreibung der Kirche und des Klosters. Praha: Calve, 1903. Dostupné online. (německy) Dějiny pražského kláštera Na Slovanech od založení Karlem IV. po příchod beuronských benediktinů (roku 1880) a následnou regotizace kostela s popisem gotických fresek, kláštera i kostela v jeho podobě do vybombardování 14. února 1945..
  • KOŠNÁŘ, Julius. Staropražské pověsti a legendy. Praha: Vincentinum, 1933. Dostupné online. - kapitola Z pověstí o kostele a klášteře na Slovanech, s. 82–85.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.