Zoroslava Drobná

Narodila se v Brně, ale rodina pocházela z obce Nosislav v okrese Brno - venkov. V letech 1928-1933 vystudovala estetiku a dějiny umění v semináři prof. Eugena Dostála na FF MU v Brně. Roku 1933 získala titul PhDr.[2] V letech 1933-1934 pobývala jako stipendistka na univerzitě ve Florencii, kde studovala klasickou archeologii a dějiny umění (Mario Salmi). Po návratu do Brna byla knihovnicí Semináře dějin umění FF MU (1934-1936).

V předválečných letech pracovala v Městském muzeu v Brně (1934-1940), kde roku 1937 instalovala Lapidárium v křížové chodbě kláštera františkánů. Hned po absolutoriu studia začala publikovat recenze a odborné stati o umění 14.–18. století. Byla výtvarnou referentkou časopisů Index a Volné směry.

Počátkem okupace byla za levicové názory a především kvůli partnerovi, zapojenému do protifašistického odboje, krátce uvězněna a roku 1939 musela z muzea odejít. Po krátkém období práce v Archivu hl. m. Prahy u prof. Václava Vojtíška nastoupila v lednu roku 1940 do oddělení historické archeologie Národního muzea v Praze, kde v letech 1941–1945 pod vedením Josefa Opitze začala připravovat publikace o Lapidáriu (kniha Karlův most vyšla již roku 1941, katalog Lapidária roku 1958). Dále pracovala pod vedením a v úzké vědecké spolupráci s Vladimírem Denksteinem a po jeho povýšení do funkce ředitele Historického muzea byla od r. 1956 vedoucí historicko-archeologického oddělení, 1959-1960 vedoucí numismatického oddělení. Roku 1945 vstoupila do KSČ, dále byla členkou SČSP a mezinárodní muzejní organizace ICOM; pilně se učila cizí jazyky, začala francouzštinou a němčinou, během války se sama naučila rusky, dále částečně italsky a anglicky. Díky své odbornosti směla i v době železné opony cestovat do mnoha zemí, například do Egypta a Sýrie. Dlouhodobě působila jako redaktorka Časopisu Národního muzea,[1] a členka vědecké rady Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Žila jako svobodná a bezdětná; v období práce v muzeu bydlela v Hodkovičkách, v důchodu se vrátila do rodného Brna.

Věnovala se především gotickým památkám. Již před válkou a během války publikovala drobné monografie – sešitky – z edice Poklady národního umění, věnované významným architektonickým a sochařským dílům. V 50. letech svou hlavní vědeckou práci zaměřila na projekt umění doby husitské, především na iluminované rukopisy a kresby[3] (zejména Jenský kodex)[4] a na archeologický výzkum Nového hradu u Kunratic.[5] V širokém kulturně-historickém kontextu se věnovala uměleckým řemeslům, zejména historii středověkého odívání, církevní výšivce a keramice.[6] Poslední léta muzejní práce věnovala pořádání odkazu a Památníku Františka Palackého a Františka Ladislava Riegera.