Vladimír Fuka

Vladimír Fuka se narodil v Písku, ale již od roku 1929 žil s rodiči v Praze. Za války v letech 1941-1945 navštěvoval Státní grafickou školu. Byl v té době zaměstnán v ateliéru Josefa Sudka, kde se seznámil se svou ženou Evou Podešvovou. Po válce studoval v letech 1945-1947 na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru prof. Otakara Nejedlého a později u prof. Vlastimila Rady. Jeho spolužákem byl v letech 1945-1946 i Mikuláš Medek. Roku 1950 se oženil s Evou Podešvovou.

Od roku 1951 se zabýval převážně knižní grafikou a ilustrací. Fukovy doma navštěvoval okruh literátů a výtvarníků kolem Jiřího Koláře a bývalé Skupiny 42 (Kamil Lhoták) nebo malíř Karel Souček). Později se scházeli jako stolní společnost v kavárně Slavia, do které patřili také spisovatel Zdeněk Urbánek, překladatelé Emanuel Frynta a Josef Schwarz, básník Jan Hanč a skladatel Jan Rychlík. Skupina si vyměňovala postřehy ze svých osobních deníků a vydala několik čísel samizdatového "literárně-absurdně-folklorního magazínu" Magáč, která se ale nezachovala. Lhoták a Fuka spolu kreslili a malovali obrazy nazvané po vzoru surrealistů "kadávry".[1]

Roku 1958 se zúčastnil přípravy Světové výstavy Expo 58 v Bruselu. V roce 1960 mu byla udělena Cena nakladatelství Československý spisovatel za výtvarnou spolupráci. V té době onemocněl cukrovkou a roku 1960 byl těžce zraněn a strávil několik měsíců v nemocnici. V 60. letech podnikl mnoho cest do zahraničí (SSSR, Bulharsko, Belgie, Německo, Jugoslávie, Švýcarsko, Řecko, Polsko, Itálie, Kanada a USA), ale cestoval sám a rodina zůstávala doma jako rukojmí režimu. Roku 1967 byl vyzván Jiřím Trnkou, aby se podílel na přípravě českého pavilonu na Expo 67 v Montrealu. Po mezinárodním úspěchu expozice byl navržen na vysoké státní vyznamenání, které odmítl přijmout.

V únoru 1967 spolu se svou ženou a dcerou Irenou emigroval do USA a roku 1973 obdržel americké občanství. V letech 1972–75 pobýval v Evropě. Nejprve si léčil cukrovku v sanatoriu v německém Schwarzwaldu, později žil u Bodamského jezera a spolupracoval s německými nakladateli. Roku 1975 se vrátil do USA, ale 29. března 1977 na následky cukrovky zemřel v Rhinebecku, New York.

Byl postupně členem uměleckých sdružení SVU Mánes (1947), SČVU (1949), The International Center for Typhographic Arts (1962), Umělecká beseda (1963).

Vladimír Fuka již během studia měl autorské výstavy obrazů a akvarelů v divadle Větrník (1946) a ve Vilímkově galerii (1949). Později se prosadil především jako kreslíř a ilustrátor. Od 50. let si vedl kreslené deníky, do nichž jako "konfrontáž" vlepoval výstřižky z dobového tisku. Byl informován o světovém dění z poslechu zahraniční rozhlasové stanice Svobodná Evropa a deníky dobře ilustrují i jeho vztah k oficiální komunistické propagandě. Knižně vyšel roku 2010 deník napsaný roku 1952. Obsahuje 123 datovaných listů s kresbami a novinovými výstřižky. Je pozoruhodným vizuálním záznamem každodenního života a zároveň svědectvím o temném období československé historie. Na kresbách se často objevují osamělé figury těch, kteří stojí mimo dav a 50. léta jsou zachycena se vší svou tísnivostí, hrůzou a beznadějí.[2] Deníky se podařilo po Fukově emigraci uchovat díky statečnosti jeho přítele Emanuela Frynty.

V padesátých letech vytvářel temně existenciální obrazy (cyklus Klaun). Po první cestě do ciziny roku 1957, během níž navštívil Řecko, Itálii a Jugoslávii, se jeho výtvarný styl změnil a Fuka tvořil tempery, které jsou abstrakcí krajiny viděné z letadla. V pozdějším díle byl ovlivněn estetikou bruselského stylu a vycházel z reálných motivů, které jsou v obrazech rozpoznatelné, zatímco pozadí je abstraktní (Bílý obraz s létajícími předměty, 1959).[3] Roku 1956 vydala Artia v trojjazyčné verzi, určené pouze pro zahraničí, Fukovy Imaginární portréty, kde reflektoval své osobní vnímání některých osobností světové kultury (Picasso, Kafka, Rimbaud, ad.). Od poloviny 50. let ilustroval díla světové literatury v českých překladech, v 60. letech především poezii a dětské knížky.

V šedesátých letech si vytvořil osobitou grafickou zkratku, využívající černých kontur, kolorovaných jasnými barvami. V té době již byl považován za výjimečného a virtuózního kreslíře.[4][5] Fuku zajímala především architektura a atmosféra města, reklamy, poutače a technika, kdežto figury jsou načrtnuty několika tahy a většinou mají karikaturní rysy. Nejpozději od Světové výstavy Expo 58 v Bruselu byl Fuka obeznámen s díly Saula Steinberga a byl jimi částečně ovlivněn.[6]

Spolu s Jiřím Kolářem vydal roku 1964 dětskou knihu V sedmém nebi, která v následujícím roce na prestižním veletrhu knižních ilustrací v Bologni získala Zlatou medaili. Roku 1964 navštívil New York a vytvořil soubor kreseb, které nakladatelství Albatros objednalo ke knižnímu vydání. Roku 1965 Fuka navštívil město podruhé s autorem textu Zdeňkem Mahlerem a o chystané knize vyšel článek ve švýcarském časopisu Graphis.[7] Po Fukově emigraci roku 1967 byl celý náklad knihy zničen a Zdeňku Mahlerovi se podařilo zachránit pouze maketu knihy, která pak vyšla až roku 2008.

Poté, co byl roku 1960 dlouhodobě hospitalizován, se jeho malířským tématem staly labyrinty, jako metafora místa, ze kterého není úniku. V jeho volné tvorbě, která zahrnuje kresby, malby i reliéfy odlité do bronzu (Partitura labyrintu, bronz, 1963) se odráží precisnost Fukovy knižní grafiky, která byla těžištěm jeho díla.[8] Po návštěvě New Yorku se tématem jeho Labyrintů, malovaných na kruhový formát, stal pohled na toto město z ptačí perspektivy, se zachovaným obrysem a abstraktním systémem linií labyrintu, který ho vyplňuje (Rameauova skladba z přijímače vozu parkujícího na Times Square, 1966).[9] Jeho Velkým Labyrintem bylo celé komunistické Československo, které se mu v celku jevilo jako nestravitelné a svou složitostí nezachytitelné. Labyrint se drobil na každodenní nově vznikající hraniční čáry, uzávěry cesty, neprostupné linie. Proto byl rozhodnut Velký Labyrint opustit[10] a roku 1967 s celou rodinou emigroval do USA (Labyrint Manhattanu, 1967). Jeho obraz Devět sluncí z roku 1968 na nezvyklém vertikálním formátu, kde vzcházející slunce-terč postupně vytlačuje z obrazu labyrint, jako by naznačoval závan optimismu z uvolnění politické situace. Jiný obraz ze stejného období zobrazuje uprostřed malou bílou plochu, snad představující osobní azyl umělce, který je obklopen labyrintem řetězového převodu zadržujícího koláž z textů. Ty jsou symbolem vyprázdněných slov a frází, která na něj z vnějšku dotírají.[11]

Jeho tvorba ze 70. let, po odchodu do emigrace, se soustřeďuje na detail. Fuka byl bytostným skeptikem a navíc těžce postižen svým onemocněním cukrovkou, proto v jeho kresbách postupně vytrácí dojem lehkosti a labyrinty se stávají tématem existenciálním.[12] Během pobytu v USA Fuka spolupracoval s řadou nakladatelství - Macmillan, Holt, Rinehart & Winston, Doubleday, McGrawHill, ad.

• Abe Kenichi a kol., Czech Posters for Film: From the Collection of Terry Posters, National Museum of Modern Art, Tokio 2013
• Gabriela Mahovská, Vladimír Fuka: New York, bakalářská diplomová práce, SDU, FF MUNI, Brno 2009on line
• Jiří Machalický, Česká koláž. Sbírka pražské plynárenské, Gallery (Jar. Kořán), Praha 2005
• Zdenek Primus, Umění je abstrakce. Česká vizuální kultura 60. let, KANT Praha 2003, ISBN 80-86217-30-2, Arbor Vitae, ISBN 80-86300-14-5
• Štěpánka Bieleszová Müllerová a kol., Mezi tradicí a experimentem: Práce na papíře a s papírem v českém výtvarném umění 1939 - 1989, 241 s., Muzeum umění Olomouc 1997
• Miroslav Míčko, Aktuální tendence českého umění / Tendances actuelles de l'art tchèque, Československá sekce Mezinárodního sdružení výtvarných kritiků - AICA, SČVU Praha 1966

• Obrázky k tématu Vladimír Fuka na Obalkyknih.cz
• Vladimír Fuka v informačním systému abART
• Stanislava Zábrodská: Fuka Vladimír, Čítárny 2008
• prodejna plakátů Terryho ponožky: Fuka Vladimír
• Sophistica gallery: Vladimír Fuka