Velryba grónská

Velryba grónská je typickým obyvatelem studených arktických a subarktických vod severní polokoule. Lze se s ní setkat všude tam, kde nejsou souvislá pásma ledových ker, obecně při pobřeží severní Kanady a Aljašky V zimě táhne do Beringovy úžiny a k pobřeží Labradoru.

Ohromná hlava velryby grónské

Velryba grónská má robustní tmavé tělo a velkou hlavu trojúhelníkového tvaru. Na spodní čelisti, v podstatě na bradě, je viditelně bíle zbarvena a poseta nepravidelnými černými flíčky. Velryba grónská dosahuje délky 14–18 metrů a hmotnosti okolo 50–100 tun (samice mívá větší rozměry než samec). Samotný jazyk této velryby může vážit až 900 kilogramů. V současnosti se tak jedná o jeden z pěti největších druhů kytovců (a tedy i živočichů) na světě.[6]

Vyznačuje se především mohutnou hlavou, s jejíž pomocí dokáže prorazit až 60 cm silnou vrstvu ledu[7]. Dále také až osm metrů dlouho ocasní ploutví, jež tvoří 40 % z celé délky těla. Disponuje silnou vrstvu podkožního tuku o tloušťce až 70 cm, který ji chrání před nízkými teplotami. Na moři se pohybuje zpravidla pomalejším tempem; průměrně plave rychlostí 2,5 km/h, v případě nutnosti zrychlí i na 10 km/h, a nepotápí se do velké hloubky (maximálně asi do 150 metrů).[8][9] Je schopna setrvat pod vodou až jednu hodinu, obvykle se však ponoří na méně než 20 minut.[7] Svými dvěma dýchacími otvory umístěnými na vrcholu hlavy dokáže vytrysknout vodu do výšky čtyř až šesti metrů.

Ocasní ploutev velryby grónské může na délku měřit až osm metrů

Inutiská matka s dítětem na hlavě zabité velryby v roce 2002

Už v 17. století byla velryba grónská obětí zničujících velrybářských expedicí. Tehdy, před komerčním lovem, v mořích žilo nejméně 50 000 velryb. Za 350 let trvajících lovů jich bylo asi 70 000 zabito.[17] Jejími komerčně velmi cennými přednostmi, kterými jsou silná vrstva tuku, rohovité kostice z keratinu a obecně jako ohromný zdroj obživy, byla dohnána téměř k záhubě. První ochranný pakt vznikl teprve ve 30. letech 20. století a údajně se jednalo o vůbec první svého druhu, který se týkal ochrany divoké fauny. Učiněno tak bylo díky tehdejší mezinárodní organizací vystupující pod názvem Společnost národů, založené po konci první světové války.[18][19] Dnes je velryba grónská součástí takzvané Washingtonské úmluvy – CITES, uvedena v příloze I, a také je zapsána v Úmluvě o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů – CMS (angl. Convention on the Conservation of Migratory Species of Wild Animals), rovněž v příloze I.

Samice s mládětem vyobrazena na známce Faerských ostrovů

V současnosti je komerční lov těchto velryb striktně zakázán, neboť byl hlavní příčinou úbytku populace. Výjimka je uložena pouze domorodým národům, pro které jsou tyto kytovci zdrojem živobytí. Stanovené limity střeží příslušné organizace, kterou je například Mezinárodní velrybářská komise (IWC).[18][19]

V budoucnu může velrybu grónskou ohrozit rostoucí průmyslová aktivita (těžba ropy a zemního plynu), vyšší frekvence lodní dopravy a s tím spojený rybolov, a v neposlední řadě jejich ilegální lov porušující stanovené a velmi omezené normy.

Na základě rychle rostoucí průměrné teploty v arktické oblasti došlo během tohoto století k výraznému úbytku mořského ledu a předpoklady jsou takové, že bude-li tento trend pokračovat, v letních měsících dojde k jeho úplnému zmizení. Pro velryby budou však tyto krátkodobé změny s největší pravděpodobností pozitivní, neboť by se tímto rozšířil areál možných lovišť. Celkový dopad je však neznámý či ryze spekulativní.

Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) určil druh za málo dotčený.[5] Globální populace pravděpodobně roste a díky ochranným opatřením se tak pozvolna zotavuje.[5] Na základě neúplných studií biologové hrubým odhadem usuzují, že v mořích žije více než 10 000 dospělých jedinců (cca od 10 000 do 30 000 kusů).[5][17] Nicméně tři z celkem asi pěti známých populací odborníci stále považují za ohrožené, další za zranitelnou a teprve poslední zbývající za málo dotčenou.