Singapur

Čínská mapa Singapuru z 15. století

Malajské literární dílo Sejarah Melayu líčí, jak ostrov přišel ke svému jménu. Vypráví legendu o šrívidžajském princi jménem Sang Nila Utama, který přistál na ostrově někdy ve 13. století. Uviděl prý lva a ostrovu dal jméno Singapura, což v sanskrtu znamená „lví město“.[3] Za první historicky hodnověrný pramen ovšem odborníci považují až zprávu čínského (jüanského) cestovatele Wang Ta-jüana z roku 1330. Ten přistál pravděpodobně v dnešním kanálu Keppel Harbour oddělujícím ostrov Singapur od ostrovů Pulau Brani a Sentosa. Cestovatel si zapsal, že v malém přístavu na ostrově žijí Číňané i Malajci. Toto etnické složení bylo tedy pro Singapur typické od starověku (časem převážili Číňané).

Na počátku 15. století přístav zřejmě ovládali Siamci. Roku 1414 našel v Singapuru útočiště poslední princ zhrouceného království Šrívidžaja a udělal načas z místa prosperující přístav. Nakonec se ale usadil v Malacce, kde jeho syn posléze založil Malacký sultanát, který poté osvládl i oblast Singapuru. Ten pak byl nejvýznamnějším přístavem celého sultanátu.[4] V roce 1511 obsadili Malakku Portugalci. Jeden z malackých admirálů před nimi prchl do Singapuru a opevnil se zde. Pevnost nazval Johor Lama. V roce 1587 však tuto pevnost dobyli a zcela zničili portugalští lupiči. Zpráva o zničení Johor Lamy je poslední zmínkou o Singapuru v historických pramenech na dlouhých 200 let. Podle všeho byla po portugalském vpádu oblast zcela nevýznamná a na místě kdysi prosperujícího přístavu byla jen malá rybářská osada.

Thomas Stamford Raffles

V roce 1818 byl Thomas Stamford Raffles z Britské východoindické společnosti jmenován guvernérem Bengkulu (na Sumatře, v dnešní Indonésii). Povšiml si, že ostrov Singapur leží na obchodní trase, kterou Britové z Číny vozili čaj a do Číny opium. Doposavad využívali Britové v oblasti nizozemské přístavy, kde platili značné poplatky. Rafflet roku 1819 vytipoval Singapur jako ideální místo pro vlastní britský přístav v oblasti. Smlouva o odkupu přístavu (formálně náležejícímu Johorskému sultanátu, který ho ovšem nevyužíval), byla podepsána 16. února 1819, toto datum je obvykle považováno za datum vzniku moderního Singapuru.

Následoval rychlý růst. V roce 1819 měl Singapur 1000 obyvatel, za tři roky to bylo již pětkrát tolik. V roce 1825 byla populace odhadnuta už na 10 000 osob a v tomto roce Singapur také objemem obchodu a počtem přijatých lodí překonal tradiční malajský přístav Penang. Britové brzy odkoupili celý ostrov a učinili ho součástí správní jednotky Průlivové osady. V roce 1867 se Průlivové osady staly majetkem britské koruny jako tzv. korunní kolonie. Britové nechali přístav otevřeným, zatímco Nizozemci v Batávii (Jakartě) i Španělé v Manile stále archaickým způsobem vybírali přístavní poplatky. Do Singapuru se tak hrnuli čínští, ale i indičtí či malajští obchodníci. V roce 1880 Singapurem prošlo rekordních 1,5 milionu tun zboží. Daní za to byl rozvoj hazardu, prostituce a zločineckých bratrstev.

Mezi světovými válkami Britové začali s obavami sledovat růst japonského nacionalismu a militarismu. Ze Singapuru se rozhodli udělat základnu pro případný konflikt s Japonci. Winston Churchill přístav označil za „Gibraltar východu“. Ten byl však Japonci po vypuknutí války nečekaně snadno dobyt.[5] Kapitulace Singapuru učinila válečnými zajatci 130 000 vojáků – singapurských Číňanů a Malajců, ale i Indů, Australanů a Britů. Mnoho z nich prožilo peklo v japonských zajateckých a pracovních táborech. Okupovaný Singapur Japonci přejmenovali na Syonan-to. Okupace trvala až do roku 1945. Protože většina obyvatel byli etničtí Číňané, patřil singapurský okupační režim k nejtvrdším. Na konci války získali přístav opět Britové, jejich autorita však již byla mezi místním obyvatelstvem otřesená a politické elity počaly usilovat o vysokou míru autonomie.

V roce 1955 se v Singapuru uskutečnily první volby, které měly skutečně demokratické parametry. Premiérem se stal rodilý Singapurec David Marshall. Čelil ovšem mnoha problémům. Mimořádně silné odborové hnutí paralyzovalo zemi četnými stávkami a nepokoji. Roku 1956 Marshall v Londýně vedl jednání s britskou vládou. Očekávalo se, že výsledkem bude nezávislost, ale místo toho od Britů čelil kritice – rozvrácené zemi nezávislost neudělí, doslechl se. Vzápětí rezignoval. Nahradil ho Lim Yew Hock. Ten proti odborům a jiným levicovým skupinám tvrdě zasáhl. To Britové ocenili a roku 1957 skutečně přislíbili plnou samosprávu, žádali jen kontrolu nad obrannou a zahraniční politikou. V roce 1958 zákon samostatnost udělující prošel britským parlamentem. Měla být vyhlášena roku 1959.

Ve volbách toho roku ovšem zvítězila Lidová akční strana a premiérem se stal mladý právník Lee Kuan Yew. Ten se na rozdíl od svých předchůdců domníval, že samostatnost není pro Singapur ideálním řešením. Snil spíše o zapojení země do rodící se nezávislé Malajsijské federace. Svou vůli prosadil. 16. září 1963 byla nezávislá Malajsie vyhlášena a Singapur se stal její součástí. V Malajsii samotné zisk perspektivního Singapuru však nevyvolával žádné nadšení. Malajsie totiž čelila obrovskému etnickému problému, který spočíval ve velmi silné čínské menšině, která tvořila takřka polovinu obyvatelstva. Singapur byl přitom etnicky čínský, což čínský etnický prvek v Malajsii ještě zesilovalo. Malajsijská vláda přijala řadu opatření, která měla zajistit malajský charakter státu – v praxi to znamenalo diskriminaci etnických Číňanů. Lee Kuan Yew se stal hlavním mluvčím nespokojených Číňanů v celé zemi. V Malajsii napětí rostlo a přerostlo i v pogromy čínského obyvatelstva. Malajsijský premiér Tunku Abdul Rahman v ten moment učinil překvapivý krok – vyloučil Singapur z Malajsijské federace. Sliboval si od toho zlepšení etnického poměru Malajců a Číňanů v celém státě i zbavení se nejhlasitějšího kritika vlády. Singapur tak byl de facto dotlačen k nezávislosti. Ač to Lee Kuan Yew původně nezamýšlel, vyhlásil roku 1965 nezávislou republiku.[6]

Goh Chok Tong podepisuje Georgem Bushem ml. dohodu o volném obchodu

Lee Kuan Yew váhal s tímto krokem i proto, že se obával invaze Indonésie. Ta podle všeho reálně hrozila. Lee se nejprve dohodl na garanci bezpečnosti s Brity. Nicméně je nenásledoval v jejich bojích studené války a zapojil se roku 1970 do hnutí nezúčastněných zemí, které se snažily zůstat mimo dva znepřátelené bloky studené války, což Brity rozlítilo a roku 1971 všechny své vojenské síly ze Singapuru stáhli. Lee Kuan Yew našel řešení v tajné spolupráci s Izraelem. Za pomoci izraelského vojenského průmyslu Singapur vybudoval velice efektivní armádu, která odstrašuje velké státy v oblasti od apetitu na malý bohatý Singapur dodnes.[7]

Bohatství se znásobilo zejména v 70. a 80. letech. Metody vyzkoušené Lee Kuan Yewem již na začátku 60. let v experimentální průmyslové zóně v Jurongu byly tehdy aplikovány na celou zemi. Také prosazování angličtiny jako hovorového jazyka podnítilo rozvoj obchodu. Singapuru vyšla i sázka na tištěné spoje jako perspektivní průmyslové odvětví. Singapur se tak stal nejdynamičtějším z tzv. asijských ekonomických tygrů. Politický režim si Lee ponechal neliberální a autoritářský, jakkoli od poloviny 80. let svůj režim pod tlakem mezinárodní kritiky uvolňoval. Změny byly posíleny po příchodu jeho nástupce Goh Chok Tonga na počátku 90. let. Role opozice v politickém systému je však dosud marginální, drtivou většinu moci stále drží strana založená otcem zakladatelem Singapuru, Lee Kuan Yewem.[8]

Mapa Singapuru

Singapurská botanická zahrada

Singapur se skládá ze 63 ostrovů, včetně hlavního ostrova Pulau Ujong (je označován též jako ostrov Singapur). Ten je oddělen od Malajského poloostrova úzkým Johorským průlivem. Existují dvě hráze, které ostrov s poloostrovem spojují. Ostrov je mírně zvlněný a má uprostřed kopec Bukit Timah, dosahující výšky 163,63 m n. m. To je nejvyšší bod celého Singapuru. Největšími z vedlejších singapurských ostrovů jsou Jurong, Pulau Tekong, Pulau Ubin a Sentosa. Za časů britské nadvlády patřily k Singapuru i Vánoční ostrov a Kokosové ostrovy, avšak v roce 1957 byly předány Austrálii.

Mnohé singapurské ostrovy jsou rozšiřovány tím, že je okolní moře zasypáváno pískem. Od roku 1965 do roku 2015 se zvětšila rozloha Singapuru z 580 km² na 710 km², což představuje nárůst o přibližně 22%. Do roku 2030 je plánováno zvětšení o dalších 55 km².[9] Typ písku používaný při těchto rekultivacích je specifický, nachází se spíše v řekách, písek z pouští naopak použít nelze, proto je tento typ písku velmi vzácný a velmi žádaný. Singapur ho musí dovážet, v roce 2010 to bylo téměř 15 milionů tun. Poptávka je taková, že Indonésie, Malajsie a Vietnam v posledních letech omezily nebo úplně zakázaly vývoz tohoto písku do Singapuru. Výsledkem je, že Singapur v roce 2016 změnil vysoušecí techniku, vytvoří nejprve hráze, které část moře oddělí, a poté vodu z této oblasti odčerpá.[10] Singapur se nicméně obává, že současná změna klimatu a eventuálně stoupající hladina moří v příštích desetiletích by mohly jeho nízko položené pobřeží ohrozit. Odhaduje, že bude muset v průběhu příštího století vynaložit 100 miliard dolarů na řešení tohoto problému.[11] Využít k tomu chce uhlíkovou daň, kterou jako první země v jihovýchodní Asii vybírá.[12]

Klima je po celý rok velmi teplé a ve spojení s vysokou vlhkostí nepříjemné. Monzuny přinášejí velké množství srážek. Toto podnebí je vhodné pro pěstování některých druhů rostliny durian. Tato rostlina se nesmí v Singapuru kvůli pověstnému zápachu vnášet do vládních budov a metra.[13] V Singapuru nelze odlišit roční období, počasí je poměrně konstantní. Teploty se obvykle pohybují od 23 do 32 °C.

Masivní urbanizace Singapuru vedla k tomu, že země ztratila 95% svých historických lesů. Nyní se více než polovina přirozeně se vyskytující fauny a flóry v Singapuru nachází v přírodních rezervacích, jako je přírodní rezervace Bukit Timah nebo mokřadní rezervace Sungei Buloh. Ty však tvoří pouze 0,25% rozlohy Singapuru. V roce 1967 představila vláda v rámci boje proti tomuto poklesu přírodního prostoru program Singapuru jako „zahradního města“. Téměř 10% singapurské půdy bylo vyčleněno pro parky a zahrady. Mezi nejznámější zahrady v Singapuru patří Singapurská botanická zahrada, 161 let stará tropická zahrada a první singapurská položka na seznamu světového dědictví UNESCO. Jde o jednu ze tří zahrad na světě, které se do seznamu dostaly.[14]

Mladí Singapurci

Většina Singapurců žije ve výškových domech

Upozornění ve všech čtyřech oficiálních jazycích

Singapur je jedním z vůbec nejhustěji zalidněných států na planetě, a i přesto si uchovává rychlý růst populace, především díky vysoké imigraci. V roce 2000 činil počet obyvatel 4 117 700, roku 2012 již 5 312 400, odhad z roku 2020 činí 5 685 800 lidí, což je srovnatelné s mnoha rozlohou většími státy, jako např. Slovensko, Finsko a Turkmenistán. Úhrnná porodnost je ale nízká (dokonce nejnižší na světě: 0,8 dítěte na ženu), populace ale nadále roste, a to díky imigraci. Vláda se snaží podpořit i porodnost, ale s malými úspěchy.[15] Podle sčítání lidu v roce 2010 se téměř 23% singapurských obyvatel (tj. občanů a lidí s trvalým pobytem) narodilo v zahraničí. Pokud by byli započítáni tzv. nerezidenti, tedy lidé, kteří obvykle přijeli do Singapuru za prací, pak se téměř 43% populace narodilo v zahraničí. Podíl těchto nerezidentů roste, v roce 1970 byl 2,9%, v roce 2014 již 29,3%.

Náboženské složení oficiálních rezidentů v městě je velice pestré. Obyvatelé jsou z 55 % buddhisté, z 15,5 % muslimové, z 12,5 % křesťané a z 3,5 % hinduisté. Data o náboženském, stejně jako etnickém, složení ale nezahrnují nerezidenty.

Před rokem 2010 se každá osoba mohla registrovat jako člen pouze jednoho etnika, při smíšeném původu rozhodoval původ otce. Od roku 2010 se lidé mohou hlásit k více etnikům, musí ale vybrat jedno primární a ne více než dvě.

Střední věk singapurských obyvatel byl v roce 2017 40,5 roku. Pro Singapur je typické, že lidé vlastní nemovitosti, 91% rezidentských domácností vlastní nemovitost, ve kterých žijí. Kvůli nedostatku půdy však není typické, že by lidé žili v rodinných domech, naopak 78,7% rezidentských domácností žije ve výškových bytových domech, které postavila vláda (přesněji Rada pro bydlení a rozvoj), a aby je v těchto domech udržela, je bydlení v nich značně dotováno.

Singapur má čtyři oficiální jazyky: angličtinu, malajštinu, mandarínštinu a tamilštinu. Podle sčítání lidu z roku 2020 48,3 Singapurců mluví doma anglicky, 29,9 mandarínsky. Asi 9 procent lidí doma mluví dalšími čínskými dialekty a malajsky. Malajština byla k oficiálním jazykům přidána v době připojení k Malajsii v roce 1963. Zůstala jím i po vyhlášení samostatnosti, aby její vyjmutí ze seznamu úředních jazyků nepůsobilo agresivně a nepřátelsky na sousedy, nicméně v běžném životě je dosti upozaděna a nijak se její užívání nepodporuje. Anglicky rozumí prakticky všichni obyvatelé. Singapurská ústava a všechny vládní právní předpisy jsou psány v angličtině a pokud je u singapurských soudů použit jiný jazyk než angličtina, jsou požadováni tlumočníci. To, že Singapur vsadil na angličtinu jako kulturní tmel, mu významně pomohlo stát se obchodní velmocí, neboť byznysmeni z celého světa, kteří užívají angličtinu jako globální esperanto či lingua franca, se díky tomu cítí v Singapuru velmi komfortně, užívání tlumočníků je prakticky zbytečné. Singapurci jsou v drtivé většině dvojjazyční, přičemž jejich prvním jazykem je obvykle angličtina. Singapurská angličtina je do značné míry založena na britské angličtině, vzhledem k postavení země jako bývalé britské kolonie. Formy angličtiny mluvené v Singapuru jsou však různorodější, častá je hovorová forma známá jako singlish.[16] Vláda však tuto místní variantu angličtiny nepodporuje, tvrdí, že tato pokroucená "kreolština" Singapurce znevýhodňuje a ve školách se tak klade velký důraz na výuku standardní britské angličtiny.[17] Ta je vyžadována i v médiích.

Singapurský přístav, jeden z nejvytíženějších na světě

Singapur patří mezi nejvyspělejší ekonomiky světa, je finančním, obchodním a dopravním centrem světového významu. Společně s Hongkongem, Tchaj-wanem a Jižní Koreou tvoří čtveřici takzvaných Asijských Tygrů. Ekonomika země je vysoce závislá na vývozu. Největším obchodním partnerem Singapuru je Malajsie. V roce 2014 Malajsie absorbovala 18 procent singapurského exportu. Dvoustranný obchod těchto dvou zemí dosáhl v roce 2012 zhruba 91 miliard USD, což představuje více než pětinu celkového obchodu v rámci ASEAN.

Pro singapurskou ekonomiku je typické, že je v ní uplatňována vysoká úloha státu, který vlastní zásadní podíly ve firmách tvořících asi až 60 % HDP, stát ale většinou není ve firmách zastoupen jako vlastník přímo, nýbrž prostřednictvím jiných entit, především investičních fondů. Státní investiční fond Temasek Holdings drží většinový podíl v mnoha velkých národních společnostech jako např. ST Engineering, Singapore Airlines, SingTel a MediaCorp.

Země se vyznačuje nízkou mírou nezaměstnanosti (kolem 2–3 %, v roce 2009 potom asi 2,2 %) a výjimečnou kvalitou života (výzkum od The Economist Inteligence Unit dokonce označil Singapur jako zemi s vůbec nejvyšší kvalitou života na planetě).

Singapur, i přes svoji vysokou ekonomickou vyspělost, vykazuje nebývale rychlé tempo růstu ekonomiky, které v roce 2006 činilo 7,9 % a v roce 2010 dokonce 14,7 %.[18] Singapurská ekonomika se vyznačuje volným trhem[19][20], zároveň byla ohodnocena jako třetí nejméně zkorumpovaná na světě[21] s nízkými daňovými sazbami (14,2 % hrubého domácího produktu).[22] Singapur má třetí nejvyšší HDP na hlavu z hlediska parity kupní síly (PPP). Také singapurský poměr obchodu k HDP je jeden z nejvyšších na světě.

Singapurské banky jsou známy svou nabídkou špičkových podnikových bankovních účtů, čímž je město považované za jedno ze světových finančních center. Podle studie Global Financial Centres Index 2020 se Singapur ukázal jako šesté nejvíce konkurenceschopné finanční centrum na světě.[23] Podle Human Rights Watch je Singapur neblaze proslulý hostováním bankovních účtů, které obsahují špinavě získané zisky zkorumpovaných vůdců a jejich spolupracovníků.[24] Podle mnohých kritiků převzal žezlo "krále bankovního tajemství" od Švýcarska, které pod mezinárodním tlakem od striktního krytí všech majitelů účtů ustoupilo.

Singapur se snaží co nejvíce podporovat a rozvíjet svůj biotechnologický průmysl. Několik předních výrobců léčiv založilo své závody právě v Singapuru – např. GlaxoSmithKline (GSK), Pfizer a Merck & Co. V roce 2017 farmaceutický gigant GSK přesunul své asijské ústředí do Singapuru.[25] Farmaceutika nyní tvoří více než 8 % průmyslové výroby v zemi.[26]

Singapurská F-15SG Strike Eagle na základně Mountain Home

Singapur má armádu čítající přes 50 000 vojáků. Náklady na ozbrojené síly činí 3,7 % státního rozpočtu a v přepočtu na hlavu jsou 4. nejvyšší na světě. Singapur investuje do zbrojení více než jeho mnohem lidnatější sousedé Malajsie a Indonésie. Když se Singapur v roce 1965 oddělil od Malajsie, požádal o spolupráci Izrael, se kterým sdílel v té době podobnou situaci jako neuznaný stát obklopený státy s převážně muslimským obyvatelstvem. Izrael Singapuru poskytl vojenskou pomoc. Vzhledem ke své relativně malé rozloze spoléhá ve své bezpečnostní koncepci především na odstrašení a případný preventivní úder na území protivníka s cílem vyhnout se boji přímo v Singapuru, kde by byly možnosti obrany velmi omezené.

Základním stavebním kamenem singapurské vědy jsou univerzity. V Šanghajském žebříčku, který tradičně hierarchizuje nejlepší vysoké školy na světě, má Singapur (k roku 2021) dvě univerzity v první stovce - nejvyšší prestiž má Národní singapurská univerzita, která je vyhodnocena jako 75. nejlepší na světě.[28] Jde o nejstarší univerzitu v Singapuru, založena byla roku 1905. Velmi úzce spolupracuje s americkými univerzitami, zejména s Yalem a Dukeovou univerzitou. Druhou nejkvalitnější školou v Singapuru má být Nanyang Technological University. Ta vznikla roku 1981. Známá je i svou unikátní architekturou, zejména budovou Hive (Úl), která byla dokončena roku 2015, a kterou navrhl Thomas Heatherwick.