Rating

Úvěrový rating (credit rating) je kód, který vyjadřuje bonitu či důvěryhodnost, to jest pravděpodobnost, že půjčka či cenný papír bude správně a včas splacen. Může se týkat jak jednotlivých emisí (cenných papírů), tak také jejich emitentů - bank, firem nebo států. Rating má rozhodující vliv na ochotu bank příslušnému subjektu půjčovat (případně kupovat jeho závazky) i na podmínky takové půjčky: úrokové sazby, lhůty i pojištění rizik (Credit default swap, CDS). Rating udělují renomované ratingové agentury na základě komplexního rozboru veškerých známých rizik hodnoceného subjektu a odhaduje schopnost i ochotu tohoto subjektu dostát včas a v plné výši svým závazkům. Ratingové kódy obvykle začínají písmeny A (nejlepší) až D (nejhorší), agentury však používají ještě jemnější dělení.[1]

Ratingy devizových závazků národních vlád podle agentury Standard & Poor's

AAA

AA

A

BBB

BB

B

CCC

CC/D

Historie ratingu jako služby úzce souvisí s vývojem finančního trhu Spojených států amerických. Za počátek ratingu se dá považovat rok 1909, kdy John Moody začal hodnotit obligace železničních společností (což tehdy bylo velmi významné odvětví hospodářství). Nedlouho poté začal používat tento typ hodnocení i pro dluhopisy podniků veřejných služeb a průmyslových společností. Mezi první agentury dále patřila Poor‘s Publishing Company, která vydala své první ratingy v roce 1916, a Standard Statistics Company a Fitch Publishing Company, jejichž ratingy následovaly v roce 1922.

Postupně se ratingový trh vyvinul tak, že dnes existují tři vedoucí globální ratingové agentury a další lokální a specificky zaměřené agentury, které ovšem nejsou celosvětově konkurenceschopné.

Obecně můžeme rating rozdělit na rating emise (cenného papíru) a rating emitenta (firmy, státu), které spolu v mnoha případech přímo souvisí. Dalším velmi důležitým kritériem je pak časové hledisko, podle kterého dělíme rating na krátkodobý (hodnocení závazků do 1 roku splatnosti) a dlouhodobý (závazky se splatností nad 1 rok).

Při ratingovém hodnocení musí být brány v úvahu jak faktory působící uvnitř hodnoceného subjektu, tak i faktory vnější. Pro klasifikaci je dále členíme na faktory kvantitativní a kvalitativní.

Kvantitativní faktory posuzují především hospodářské podmínky a jsou obvykle výsledkem nějaké matematicko-statistické metody. Můžeme sem zařadit hodnocení na základě ukazatelů z účetnictví, jako jsou například zisk, kapitálová struktura, likvidita, vývoj peněžních prostředků a podobně. U států sem patří hospodářský růst, míra inflace, míra zadlužení a podobně.

Kvalitativní faktory jsou naopak ty, které lze jen těžko objektivizovat. Patří sem například řízení společnosti, vztahy s obchodními partnery, řízení rizik, strategie společnosti, vládní politika a konkurenční prostředí. U států je to například platební a rozpočtová kázeň v minulosti nebo politická stabilita.

Ratingové agentury jsou společnosti, které přidělují ratingová hodnocení jak emitentům, tak i jednotlivým emisím určitých instrumentů. Pro činnost těchto agentur jsou nejdůležitější nezávislost a důvěryhodnost. Nezaměřují se pouze na soukromé společnosti, ale provádí i hodnocení jiných subjektů – například států.

Za nejvýznamnější ratingové agentury můžeme v současné době považovat Moody's, Standard & Poor's a Fitch Ratings, které jsou označovány jako „velká trojka“. Moody's a S&P jsou agentury z USA, zatímco Fitch sídlí v New Yorku a Londýně a je řízena francouzskou společností Fimalac. Tyto agentury působí na celém světě a jejich hodnocení je nejvíce mezinárodně uznáváno. Čínská ratingová agentura Dagong Global je jediná agentura mimo „velké trojky“, která vzbuzuje větší zájem a důvěryhodnost.

Další významnější ratingové agentury jsou (podle abecedy): Agusto & Co (Nigérie), AM Best (USA), Chengxin (Čína), Credit Rating Information and Services Limited (Bangladéš), Dagong Europe Credit Rating (Itálie), DBRS (Kanada ), Dun & Bradstreet (USA), Egan-Jones Rating Company (USA), Global Credit Ratings Co (Jižní Afrika), Humphreys Ltd (Chile), ICRA Limited (Indie), Japan Credit Rating Agency (Japonsko), Levin and Goldstein (Zambie), Morningstar, Inc (USA), Muros Ratings (Rusko), Rapid Ratings International (USA), Veda (Austrálie), Wikirating (Švýcarsko).

Jednotlivé ratingové agentury používají ratingové stupnice, které jsou si velmi podobné. Následující stupnice jsou ty nejpoužívanější. Agentury mají i další stupnice, které slouží k ratingovému hodnocení specifických subjektů (např. bank).

Rating používají především investoři, emitenti, investiční banky, makléři a státní instituce.

Investorům rozšiřují ratingové agentury množství investičních možností a poskytují nezávislé a snadno použitelné hodnocení relativního úvěrového rizika. To podstatně zvyšuje efektivitu trhu a snižuje náklady investorům (náklady spojené s analýzami emitentů, ale i náklady spojené s neplněním závazků dlužníků) i emitentům (náklady spojené s obsluhou dluhu.) Rating také umožňuje snadnější přístup na kapitálové trhy pro ty, kteří by jinak mohli být vyloučeni – malé vlády, začínající společnosti a podobně.

Emitenti spoléhají na rating jako na nezávislé ověření jejich schopností dostát svým závazkům. Emise musí mít většinou alespoň jedno ratingové hodnocení, aby byla úspěšná (bez takového hodnocení může být cena nabízená investory příliš nízká.) Institucionální investoři obvykle preferují emise, které mají alespoň tři ratingová hodnocení.

Investiční banky a makléři používají ratingová hodnocení při výpočtu rizika svého portfolia. I v případě vlastního hodnocení srovnávají své výsledky s hodnocením ratingových agentur.

Regulatorní orgány používají a kontrolují používání pouze vybraných ratingů od určitých ratingových agentur. Například v rámci dohody Basel II dovoluje bankovní dohled bankám používat při výpočtu kapitálových rezerv (odpovídajících riziku, které banka podstupuje) pouze ratingová hodnocení od schválených ratingových agentur.

V souvislosti s finanční krizí byla hodnota ratingů velmi zpochybněna. Agentury byly kritizovány především za to, že udělovaly nejvyšší ratingy i instrumentům, které těchto kvalit nedosahovaly. Mnoho investorů například věřilo, že vlastní zajištěné dluhové obligace (CDO), které jsou téměř bezrizikové (AAA). Ty však později ztratily hodnotu a staly se zcela neprodejné.

Agentury jsou také často kritizovány za to, že nepřistupují ke všem hodnoceným společnostem zcela nezávisle a nezahrnují do hodnocení všechna známá rizika.

Rating je odhad, ale může zpětně působit na hodnocený subjekt: snížení ratingu jeho situaci na trhu obecně zhorší a může působit jako „sebenaplňující proroctví“.