Šrívidžaja

Šrívidžaja bylo středověké malajské království, jehož území se rozprostíralo zejména na Sumatře (dnes Indonésie). Šlo o buddhistickou thalasokracii. První přesvědčivé doklady o existenci tohoto království jsou známy díky čínskému mnichu I-ťingovi, který Šrívidžaju navštívil v roce 671 a pobyl tam šest měsíců. První nápis s dochovaným pojmenováním „Šrívidžaja“ pochází také ze 7. století, z 16. června 682. Jedná se o kamennou desku, která byla nalezena v roce 1920 na jihu Sumatry, tzv. „Nápis Kedukan Bukit“. Šrívidžjala byla důležitým centrem expanze buddhismu v 8. na 12. století v celé jihovýchodní Asii. Šlo také o první království, které ovládlo většinu indonéského souostroví. Jeho hlavní síla spočívala v obchodních smlouvách s Čínou a v kontrole námořního obchodu v oblasti. Vzestup Šrívidžajy souvisel s pádem království Funan v Kambodži.[1]

Oranžově je zvýrazněno území Šrívidžaji

Šrívidžaja Kadatuan Sriwijaya ←  ←  kolem 650–1377  →  →  →  →
geografie Šrívidžaja v největším rozsahu v 8. století
hlavní město:	Palembang, Kewu, Chaiya, Jambi
obyvatelstvo
jazyky:	staromalajština, sanskrt
náboženství:	mahájánský buddhismus, vadžrajánový buddhismus, hinduismus, animismus
státní útvar
státní zřízení:	monarchie
mateřská země:	Melayu (vazalství 1183–1377)
měna:	mince ze zlata a stříbra
státní útvary a území
předcházející: Kantoli Sailendra následující: Melayu Dharmasraya Singapura Pasai

V roce 1016 Šrívidžaja porazila hinduisticko-buddhistické království Mataram a vyhrála tak důležitý souboj o hegemonii v celé oblasti. V 8.–10. století panovala říši dynastie Šailendra, která přišla původně z Jávy. Za její vlády nastal největší rozkvět, byl postaven například výstavný chrám Borobudur, dodnes největší buddhistický chrám na světě.[2] V 11. století se říše stala vazalem jihoindické dynastie Čólů, ale brzy zase získala nezávislost. Království zaniklo někdy v průběhu 13. století následkem mnoha faktorů, mezi které patřila expanze říše Madžapahit.[3] Existence království byla na dlouhou dobu zapomenuta a až ve dvacátém století se dostala do zájmu badatelů. Klíčovou roli v tom sehrál francouzský historik George Cœdès.[4]