Senát Parlamentu České republiky

Horní komorou zákonodárného sboru byla Panská sněmovna rakousko-uherské Říšské rady. Ta byla tvořena dědičnými členy (např. církevními hodnostáři) a členy jmenovanými. V roce 1907 byl reformou omezen počet doživotně jmenovaných členů a stanoven jejich počet mezi 150 a 170. Kromě dědičných českých šlechtických rodů byla do Panské sněmovny jmenována řada významných osobností, které se zasloužily o společnost či umění, mezi nimi například jako první Čech František Palacký.

Prvorepublikovou horní komorou byl Senát Národního shromáždění ČSR.

Po vzniku Československé republiky byla 29. února 1920 přijata ústava, která jak v rakousko-uherské tradici, tak i po vzoru Francie a USA předjímala dvoukomorový parlament. Skládal se z Poslanecké sněmovny s třemi sty členy a Senátu se sto padesáti členy. Do obou komor se volilo poměrným systémem. Do Sněmovny na 6 let, do Senátu na 8 let. Členem Sněmovny se mohl stát občan starší 30 let, do Senátu bylo možné být zvolen po dosažení věku 45 let. Rozdílnost byla i v nutné délce státního občanství voličů. První volby do Senátu se konaly v květnu 1920, krátce po prvních volbách do Sněmovny. Díky změnám a předčasným termínům následující volby probíhaly současně s volbami do Sněmovny, což spolu se shodným poměrným systémem mělo za následek, že stranické složení Senátu do značné míry kopírovalo složení dolní komory parlamentu a proklamovaná funkce „pojistky demokracie“ byla zcela iluzorní.

Obě komory byly prezidentem definitivně rozpuštěny bezprostředně po německé okupaci Čech a Moravy.

V poválečné republice nebyla instituce senátu obnovena, ačkoliv určitý charakter druhé komory měla slovenská frakce poslanců Národního shromáždění.[3] Tento stav však trval jen do roku 1948. Květnová ústava zavedla striktně jednokomorové Národní shromáždění. Slovenská národní rada byla sice zachována, její usnesení zůstala omezená teritoriálně (Slovensko) i tematicky, a nově byla postavena pod kontrolu Národního shromáždění i vlády.

Ve federativním Československu od roku 1969 do roku 1992 existovalo dvoukomorové Federální shromáždění. Podle ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, se FS skládalo ze Sněmovny lidu a Sněmovny národů. Povahu horní komory, založené na regionálním principu, měla Sněmovna národů. Ze 150 poslanců Sněmovny národů bylo 75 voleno v České socialistické republice a 75 ve Slovenské socialistické republice.

Zpočátku však nebyla Sněmovna národů volená řádnými volbami. Poslance za SSR zvolila ze svých řad Slovenská národní rada a poslance za ČSR zvolila ze svých řad rozšířená prozatímní Česká národní rada vytvořená na základě ústavního zákona č. 77/1968 Sb., o přípravě federativního uspořádání Československé socialistické republiky. První řádné volby do Federálního shromáždění proběhly až 26.–27.11.1971; potom se konaly každých 5 let.[4] Pouze po listopadu 1989 byla část poslanců vyměněna kooptací namísto řádných voleb.

Postavení Sněmovny národů v rámci Federálního shromáždění ČSSR bylo silnější, než postavení Senátu v rámci prvorepublikového parlamentu. Obě sněmovny FS si byly rovnocenné. K platnému usnesení a přijetí zákona bylo třeba souhlasu kvalifikované většiny poslanců v obou sněmovnách. Vedle toho platil zákaz majorizace při společném hlasování hlasování obou sněmoven o řadě zákonů a při hlasování o důvěře vládě, což znamená, že menšina slovenských poslanců nesměla být přehlasována českou většinou a mohla sporné usnesení zablokovat. Pokud obě sněmovny hlasovaly různě, mohly se usnést na tzv. dohodovacím řízení, kdy byl vytvořen dohodovací výbor, tvořený zpravidla 20 poslanci (po deseti za každou sněmovnu). Pokud by ani dohodovací výbor nedošel ke shodě, mohl prezident Federální shromáždění rozpustit a vypsat nové volby. V podmínkách normalizace však takových případ neshody prakticky nastat nemohl a k rozpuštění Federálního shromáždění nedošlo ani později.[5]

Sněmovna národů, stejně jako celé Federální shromáždění, zanikla k 31. prosinci 1992.

První předseda českého Senátu a někdejší disident a premiér Petr Pithart (KDU-ČSL)

Nakonec byly první volby do Senátu Parlamentu ČR uspořádány až na podzim roku 1996. Jelikož šlo o první volby do senátu, 1/3 obvodů volila senátora na 2 roky, 1/3 zvolila senátora se čtyřletým mandátem a pouze 1/3 volila senátora s ústavou předepsaným šestiletým mandátem. Zkrácením prvních mandátů u vybraných senátních obvodů byla naplněna ústavní klauzule, dle které se volby do Senátu konají každé 2 roky a volí se 1/3 senátu (samotná délka mandátu je 6 let). První, tzv. ustavující schůze Senátu se konala ve středu 18. prosince 1996, kdy bylo zvoleno vedení nově vzniklého Senátu. Prvním předsedou Senátu se stal Petr Pithart z KDU-ČSL.

Hned v prvních volbách zvítězili kandidáti vládní ODS (32 senátorů), kteří společně se senátorským klubem KDU-ČSL (13 senátorů) a klubem ODA (7 senátorů) získali v horní komoře parlamentu ústavní většinu 52 senátorů. Tato provládní koalice vydržela až do pádu vlády Václava Klause na přelomu let 1997 a 1998.

Bývalý předseda Senátu Přemysl Sobotka (ODS)

Následně Senát podporoval úřednickou vládu Josefa Tošovského a to až do předčasných voleb v červnu 1998. Po sněmovních volbách podepsaly dvě nejsilnější parlamentní strany (ODS a ČSSD) tzv. Opoziční smlouvu, která dávala nejen možnost oběma politickým stranám měnit ústavu (společně měly více než 3/5 ústavní většinu jak v PS, tak v Senátu), ale zároveň i vládní sociální demokracie podpořila kandidáta ODS (Libuše Benešová) do funkce předsedy Senátu. Tato politická konstelace však vydržela pouze do senátních voleb r. 2000, kdy většinu křesel v Senátu obsadili členové Čtyřkoalice. Úspěch malých stran zaznamenaly i volby do Senátu r. 2002, kdy Čtyřkoalice opět vyhrála, tentokrát se však jednalo o vládní subjekt a Senát tak dál podporoval Špidlův kabinet, vzniklý v létě 2002. Opozice vedená ODS (M. Topolánek) získala kontrolu nad Senátem po volbách r. 2004, kdy ČSSD vedená premiérem S. Grossem utrpěla velkou porážku a v Senátu měla po volbách pouhých 7 zástupců. Úspěch ODS se opakoval i v supervolebním roce 2006, kdy M. Topolánek jako premiér obhájil post nejsilnější strany i ve volbách do Senátu.

Volby do Senátu r. 2006 mají prvenství v tom, že poprvé v dějinách získala jedna strana dostatečný počet senátorů, aby mohla po volbách disponovat většinou senátních hlasů. V roce 2006 se to povedlo ODS, která v l. 2006–2008 měla 42 senátory, tedy více než polovinu celkového počtu senátorů. Tuto nadpoloviční většinu ztratila v následujících volbách v r. 2008, vládní koalice vedená ODS si však většinu v Senátu udržela. Teprve v roce 2010 dokázala ČSSD zopakovat takový výsledek senátních voleb, jaký měla v roce 2006 ODS, tedy výsledné obsazení nadpoloviční většiny křesel v Senátu jedinou polit. stranou, v tomto případě opoziční ČSSD, tento úspěch byl nazýván jako oranžová tsunami, podle oranžové barvy, která v té době byla symbolem ČSSD. Úspěch ČSSD se opakoval i v r. 2012, kdy po senátních volbách dále posílila na celkových 44 senátory.

Na jaře 2013 se Senát rozhodl podat ústavní žalobu na prezidenta Klause kvůli jeho novoroční amnestii a dalším činům z minulosti. Žalobu podpořili především senátoři ČSSD. Nakonec o ní však Ústavní soud nikdy nerozhodl.

Teprve senátní volby v r. 2014 znamenaly ztrátu nadpoloviční většiny pro ČSSD (jejich senátorský klub měl po volbách 35 členů), ale samotná vládní koalice (ČSSD, ANO, KDU-ČSL) si udržela pohodlnou většinu (49 senátorů).

Bývalý předseda Senátu Milan Štěch (ČSSD), jehož první zvolení předsedou Senátu je spojeno s tzv. oranžovou tsunami

Senátní volby v roce 2016 znamenaly úspěch především pro KDU-ČSL či kandidáty, které KDU-ČSL podporovala (jednalo se o zisk 9 mandátů). Naopak propadly ČSSD (pouze 2 mandáty) a hnutí ANO 2011 (pouze 3 mandáty). I přesto si vládní koalice udržela většinu. Z opozičních stran získaly senátory ODS (3 mandáty), TOP 09 a STAN (společně 2 mandáty, STAN ještě další 2 samostatně). Žádného senátora nezískala KSČM. Z menších stran úspěch slavily také Severočeši.cz, Strana zelených, OPAT, SLK či „OSN“. Nejpočetnějším senátorským klubem zůstal Senátorský klub ČSSD (25 členů), na druhé místo se dostal Senátorský klub KDU-ČSL (16 členů). Následují Klub Starostové a nezávislí (11 členů), Senátorský klub Občanské demokratické strany (10 členů), Senátorský klub ANO (7 členů) a Klub nezávislých senátorů (5 členů).

V senátních volbách v roce 2016 obhajovalo svůj mandát 19 senátorů (volilo se celkem ve 27 obvodech), uspělo 10 senátorů. Volby v obvodu č. 4 – Most však později Nejvyšší správní soud ČR označil za neplatné a znovu se opakovaly v lednu 2017. Po říjnových volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2017 se z důvodu zvolení senátora Jiřího Hlavatého uvolnil post senátora v obvodu č. 39 - Trutnov a Senátorský klub ANO tak přišel o jednoho svého člena. Na jeho místo byl v lednových doplňovacích volbách zvolen Jan Sobotka, který se připojil ke Klubu Starostové a nezávislí. V roce 2017 také senátor Václav Láska vystoupil ze Strany zelených a založil nové liberální hnutí Senátor 21, jehož cílem je podpora nezávislých osobností při volbách do Senátu. V doplňovacích volbách v květnu 2018 v obvodu č. 78 - Zlín byl za toto hnutí zvolen na uvolněné místo po Františku Čubovi do Senátu Tomáš Goláň. Po několika měsících od svého vzniku se tak mezi ostatní subjekty v Senátu se svými dvěma senátory zařadilo také toto nové hnutí.

Na jaře roku 2017 předseda Senátu Štěch otevřeně vystoupil proti prezidentovi Miloši Zemanovi, když mu pohrozil podáním ústavní žaloby Senátem v případě neodvolání ministra financí Babiše z Sobotkovy vlády po Babišově skandálu s korunovými dluhopisy. Prezident Zeman Babiše nakonec odvolal.

Jaroslav Kubera, předseda Senátu 2018 - 2020

Senátní volby v roce 2018 znamenaly obrovský úspěch pro ODS, která si oproti stavu před volbami polepšila o šest mandátů, uspěli také kandidáti Starostů a nezávislých a řady opozice se tak v Senátu výrazně rozšířily, čemuž pomohl i výrazných propad do té doby nejsilnější ČSSD (ztráta 12 mandátů). Naopak určité zklamání znamenaly volby pro KDU-ČSL, která si od nich slibovala vítězství. Senátorský klub ODS se rozšířil také o Iva Valentu, který byl již v roce 2014 zvolen za Stranu soukromníků a do této doby působil jako nezávislý. I přesto se nejsilnějším klubem v Senátu stal Klub Starostů a nezávislých, který obohatili také například dva neúspěšní prezidentští kandidáti Jiří Drahoš a Marek Hilšer. Další prezidentský kandidát Pavel Fischer byl sice rovněž zvolen, ale v Senátu zůstává bez klubové příslušnosti a je předsedou Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. I přesto, že ODS neměla nejsilnější klub, podařilo se jí do čela Senátu prosadit jejího kandidáta Jaroslava Kuberu, který vystřídal po osmi letech dosavadního předsedu Milana Štěcha z ČSSD. V prvním kole volby vypadl kandidát STAN Jan Horník, v druhém kole pak Kubera porazil kandidáta KDU-ČSL Václava Hampla.

V červenci roku 2019 se Senát rozhodl podat návrh na ústavní žalobu na prezidenta Zemana kvůli jeho některým dřívějším činům pohybujícím se na hraně Ústavy ČR. Žalobu však neschválila Poslanecká sněmovna.

Miloš Vystrčil, předseda Senátu od roku 2020

Po náhlém úmrtí Jaroslava Kubery v lednu 2020 se dočasně vedení Senátu ujmul jeho 1. místopředseda Jiří Růžička z Klubu Starostové a nezávislí, který se zároveň rozhodl kandidovat jako zástupce nejsilnějšího klubu na funkci předsedy Senátu. Ještě před samotnou volbou posílila řady Senátorského klubu ODS do té doby nezávislá senátorka Jitka Chalánková, aby tak pomohla kandidátovi ODS Miloši Vystrčilovi ke zvolení. Vystrčil nakonec podle očekávání zvítězil nad Růžičkou již v prvním kole volby a stal se předsedou Senátu, jako klíčová se ukázala také podpora senátního klubu KDU-ČSL. V doplňovacích volbách na Teplicku v červnu 2020 byl zvolen jako nástupce Jaroslava Kubery kandidát ODS Hynek Hanza a Senátorský klub ODS i Klub Starostové a nezávislí tak shodně disponovaly 19 členy.

Během roku 2019 se předseda Senátu Jaroslav Kubera z ODS rozhodl navštívit Tchaj-wan, de facto samostatný stát, který však Česká republika stejně jako naprostá většina dalších států neuznává. Za tento plán byl kritizován zejména prezidentem Zemanem a Čínskou lidovou republikou. Po Kuberově smrti vyvstala otázka, zda se nyní cesta uskuteční. Kuberův nástupce ve funkci, stranický kolega a osobní přítel Miloš Vystrčil si vzal čas na rozmyšlenou, nakonec však v červnu 2020 oznámil, že na Tchaj-wan pojede. Cesta nakonec proběhla na přelomu srpna a září a krom Miloše Vystrčila se jí zúčastnil první místopředseda Senátu Jiří Růžička (TOP 09 a Starostové), předseda senátorského klubu KDU-ČSL Petr Šilar, předseda zahraničního výboru Senátu Pavel Fischer (nestr.), senátor Lumír Aschenbrenner (ODS), Tomáš Goláň (Sen21) a další, pražský primátor Zdeněk Hřib (Piráti), zástupci akademické sféry a zástupci 36 českých firem, většinou z oblasti strojírenství, robotiky a moderních technologií. Miloš Vystrčil se na Tchaj-wanu setkal s ministrem zahraničí, premiérem, předsedou parlamentu i prezidentkou, jeho návštěva se stala jednou z nejsledovanějších událostí těch dní ve světě. Vystrčil se stal rovněž prvním vysokým zahraničním ústavním činitelem, který před Tchajwanským legislativním dvorem (obdoba parlamentu) přednesl projev. Cesta se setkala s výraznou kritikou ze strany Číny a prezidenta Miloše Zemana.

V srpnu 2020 přednesl v českém Senátu během své návštěvy střední Evropy projev ministr zahraničních věcí USA Mike Pompeo. Během svého projevu zkritizoval Čínu a podpořil předsedu Senátu Miloše Vystrčila a jeho plánovanou cestu na Tchaj-wan.

Během Vystrčilova předsednictví byla výrazně posílena senátní politika obhajoby lidských práv ve světě. Krom již zmiňované cesty senátní delegace na Tchaj-wan český Senát hostil v roce 2021 lídrini běloruské opozice Svjatlanu Cichanouskou, hongkongského aktivistu Simona Chenga nebo tchajwanskou vládní delegaci. V listopadu 2021 vystoupil předseda senátního zahraničního výboru Pavel Fischer na kongresu Ujgurů v Praze. V červnu roku 2021 Senát schválil usnesení, ve kterém označil čínskou politiku vůči Ujgurům za genocidu.[6][7][8]

V listopadu 2021 Senát navštívila slovenská prezidentka Zuzana Čaputová.[9]

Obsazení jednotlivých obvodů, barvy odpovídají politické straně

Po volbách v roce 2020 má Senát Parlamentu ČR toto složení (podle navrhující strany):

Strana		Mandáty
		2016	2018	2020	Celkem
	Starostové a nezávislí	3	5	11	19/81
	Občanská demokratická strana	3	10	5	18/81
	KDU-ČSL	7	2	3	12/81
	ANO 2011	3	1	1	5/81
	TOP 09	2	1	2	5/81
	Česká strana sociálně demokratická	2	1	—	3/81
	Senátor 21	—	1	2	3/81
	Česká pirátská strana	—	1	1	2/81
	Strana zelených	1	—	—	1/81
	Svobodní	—	—	1	1/81
	Severočeši.cz	1	—	—	1/81
	Ostravak	—	1	—	1/81
	Hradecký demokratický klub	—	—	1	1/81
	Hnutí pro Prahu 11	1	—	—	1/81
	Marek Hilšer do Senátu	—	1	—	1/81
	Spojení demokraté – sdružení nezávislých	1	—	—	1/81
	OBČANÉ SPOLU — NEZÁVISLÍ	1	—	—	1/81
	Občané patrioti	1	—	—	1/81
	nezávislí	1	3	—	4/81
Celkem		27	27	27	81
Zdroje: Senát, Volby.cz Volební obvody podle data volby: 2016: 1, 4, 7, 10, 13, 16, 19, 22, 25, 28, 31, 34, 37, 40, 43, 46, 49, 52, 55, 58, 61, 64, 67, 70, 73, 76, 79 2018: 2, 5, 8, 11, 14, 17, 20, 23, 26, 29, 32, 35, 38, 41, 44, 47, 50, 53, 56, 59, 62, 65, 68, 71, 74, 77, 80 2020: 3, 6, 9, 12, 15, 18, 21, 24, 27, 30, 33, 36, 39, 42, 45, 48, 51, 54, 57, 60, 63, 66, 69, 72, 75, 78, 81

Mandáty senátorů pro 13. funkční období 2020–2022 vzešly z řádných voleb jedné třetiny Senátu v roce 2016, 2018 a 2020; dále z doplňovacích voleb v červnu 2020 a opakovaných voleb v lednu 2017.

Předseda Senátu zastupuje Senát navenek. Mezi jeho pravomoci patří svolávání, zahajování, přerušování a ukončování schůze Senátu; podepisování usnesení Senátu. V případě rozpuštění Poslanecké sněmovny podepisuje zákonná opatření Senátu. V případě neobsazené funkce prezidenta a současného rozpuštění Poslanecké sněmovny vykonává část pravomocí prezidenta svěřenou předsedovi Poslanecké sněmovny. Je volen Senátem vždy po nových volbách do třetiny Senátu. Disponuje jedním ze sedmi klíčů od dveří do Korunní komory v kapli sv. Václava v katedrále sv. Víta, kde jsou uloženy české korunovační klenoty.

Šestým předsedou Senátu byl zvolen pro 12. funkční období od 14. listopadu 2018 Jaroslav Kubera (ODS). Po jeho smrti 20. ledna 2020 dočasně převzal jeho pravomoci 1. místopředseda Senátu Jiří Růžička. 19. února pak byl zvolen do funkce předsedy Senátu Miloš Vystrčil z ODS.

Místopředsedové Senátu zastupují předsedu Senátu v pořadí jím určeném a střídají se v řízení schůze Senátu. Jeden z nich je označován jako „1. místopředseda“, ačkoli Ústava ani zákon č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, takovou funkci výslovně (na rozdíl např. od Federálního shromáždění[10]) neznají.

Členové vedení Senátu.[11]

Úřad	Člen vedení		Navrhující strana		Klub	Obvod	Období ve funkci
							nástup	odchod
Předseda	Miloš Vystrčil	Miloš Vystrčil		ODS	ODS a TOP 09	Jihlava	11. listopadu 2020	úřadující
1. místopředseda	Jiří Růžička	Jiří Růžička		TOP 09	STAN a nez.	Praha 6	11. listopadu 2020	úřadující
Místopředsedkyně	Jitka Seitlová	Jitka Seitlová		KDU-ČSL	KDU-ČSL a nez.	Přerov	11. listopadu 2020	úřadující
Místopředseda	Jiří Oberfalzer	Jiří Oberfalzer		ODS	ODS a TOP 09	Beroun	11. listopadu 2020	úřadující
Místopředseda	Jan Horník	Jan Horník		STAN	STAN a nez.	Karlovy Vary	11. listopadu 2020	úřadující