Kvalifikovaná většina
Souslovím kvalifikovaná většina se v českém ústavním řádu označuje shoda víc než 60 %, tedy víc než tří pětin, ze všech zvolených poslanců a senátorů Parlamentu České republiky.
Tato většina je (podle platných ústavních norem) nutná při přijímání nejdůležitějších právních předpisů, kde nestačí pouhá nadpoloviční většina všech hlasů respektive mandátů. Kvalifikovaná většina se užívá zejména při přijímání ústavy, změnách ústavy, přijímání nových ústavních zákonů apod. V praxi to pak znamená, že v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR je třeba 60 procent z 200 hlasů, tedy nejméně 120 poslaneckých mandátů a v Senátu Parlamentu ČR 60 procent z přítomných senátorů, aby bylo možno vytvářet či měnit ústavní zákony, přičemž komory jsou způsobilé se usnášet za přítomnosti alespoň jedné třetiny svých členů.
Kvalifikované většiny
Na rozdíl od prosté většiny, která znamená více než polovinu přítomných, znamená absolutní většina (někdy také kvalifikovaná většina) více než polovinu ze všech oprávněných. Kromě toho se pro některá rozhodnutí vyžaduje většina dvou třetin nebo tří pětin hlasů, a to opět buď prostá nebo častěji absolutní, tj. počítaná ze všech oprávněných.
V Evropské komisi se vyžaduje jednomyslná shoda nebo třípětinová většina ze všech ministrů, v Radě bezpečnosti OSN 15 ze 27 (více než tři pětiny), v americkém Senátu je třípětinová většina třeba, aby se ukončila debata o návrhu, který chce menšina blokovat prodlužováním diskuse (filibuster). Pro přehlasování prezidentova veta a pro změnu ústavy je třeba dvoutřetinová většina v obou komorách Kongresu, změnu ústavy musí mimo to schválit tři čtvrtiny státních parlamentů.
V Německu se dvoutřetinová většina vyžaduje pro změnu ústavy a pro vyjádření nedůvěry vládě (kancléři). V Rakousku pro změny ústavy, pro odvolání prezidenta a v případech, kdy spolkový sněm zasahuje do kompetence zemí.
Ještě dokonalejší pravidla pro ochranu menšiny a menších zemí vůbec před přehlasováním obsahuje návrh Lisabonské smlouvy.