René Roubíček
René Roubíček (23. ledna 1922 Praha - 29. dubna 2018 Praha[2]) byl český umělecký sklář a sklářský výtvarník. Patřil mezi přední postavy českého sklářství, podílel se například na československém pavilonu na Světové výstavě 1958.[3][4] Byl vedoucím Borského skla, pedagogicky působil na Akademii výtvarných umění v Praze, spolupracoval s firmami Crystalex, Moser, Lasvit, Preciosa a řadou skláren. Byl poručníkem designéra Bořka Šípka,[5][6][p 1] kromě toho byl členem Umělecké besedy a BILANCE (tvůrčí skupina užitého umění). Žil a tvořil střídavě v Kamenickém Šenově[p 2][p 3] a Praze.[7]
René Roubíček | |
---|---|
René Roubíček v roce 2013 | |
Narození | 23. ledna 1922 Praha |
Úmrtí | 29. dubna 2018 (ve věku 96 let) Praha |
Národnost | česká |
Vzdělání | Uměleckoprůmyslová škola v Praze Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze |
Alma mater | Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze |
Povolání | sklářský výtvarník |
Ocenění | Stříbrná medaile předsedy Senátu (2016) |
multimediální obsah na Commons | |
citáty na Wikicitátech | |
Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
matka | Božena Roubíčková (roz. Klápová) (1901 - 1965/1966)[1] |
---|---|
otec | Antonín Roubíček (1898 - koncem 40. let 20. stol.)[1] |
bratr | Antonín Roubíček (1920 - 2004)[1] |
manželka | Miluše Roubíčková |
dcera | Michaela Lesařová–Roubíčková |
vnuk | Petr Šetlík, DiS. |
Rodinné zázemí a umělecké začátky
Rodinné zázemí
Jeho otec Antonín Roubíček (6. května 1898 Pelhřimov - koncem 40. let 20. století Pelhřimovsko) pocházel z rodu, kde bylo rozšířeno řemeslo kartáčníků. Poté, co vystudoval konzervatoř, živil se jako profesionální muzikant (houslista), hrál v orchestru Oldřicha Nového a kromě toho byl státem zkoušený učitel hudby, který dával doma „kondice“ (svého syna ale svěřil do péče jiného učitele hudby). Kromě hraní i maloval a také sám vyráběl housle.[1]
Jeho matka Božena Roubíčková (rozená Klápová) (1. ledna 1901 Praha-Michle - v 60. letech 20. století) byla celý život ženou v domácnosti. Její bratři patřili ke zručným truhlářům a tesařům.[1] Mimo jiné z jejich rukou vyrostlo mnoho srubů a dřevěných chat v tehdy vznikajících chatových osadách kolem Berounky a Sázavy. Na atmosféru, vůni prázdnin a chlapeckých volných chvil v Mokropsech René Roubíček stále vzpomínal.[1]
Jeho o dva roky starší bratr Antonín Roubíček (1920 - 2004) byl po otci také muzikální (v mládí se učil hře na piano), ale z umění se věnoval jen fotografii jako hobby. Povoláním byl chemikem a pracoval jako laborant ve zdravotnictví.[1]
Jeho strýc Jan Tříska, který s Roubíčkovými bydlel, studoval na Akademii výtvarných umění sochařství.[1]
René Roubíček se narodil s atributy takzvaného zázračného dítěte.[zdroj?] Jak se v průběhu jeho života ukázalo oplýval kromě dokonalé vizuální paměti i absolutním hudebním sluchem. To jej předurčovalo buď ke dráze malířské nebo hudební. V útlém věku chtěl být malířem i hudebníkem.[1]
Začátky v hudbě
Hudbě se začal věnovat již jako chlapec. Stejně jako jeho bratr Antonín se učil hrát na piano. V průběhu let zvládl hru na klarinet, saxofon, kytaru, harmoniku, dudy a elektrické piáno, které si nejvíce oblíbil. Nejraději hrál jazzové skladby - improvizace. Říkal, že v improvizaci vidí paralelu volné práce se sklem u sklářské pece.[1] Vyrůstal v Nuselském údolí, rodina tehdy bydlela v Sámově ulici číslo 647 (Dnes Čiklova 647/3, 128 00 Praha 2 – Nusle), což rozhodlo o jeho zařazení do reformní školy, kde se od třetí třídy chlapci učili ve společné třídě s dívkami. K pokroku výchovných metod tam přispíval i učitel Miloslav Disman, který se proslavil jako zakladatel a vedoucí dětského rozhlasového souboru. Žáci se kromě studia učili každý pátek veřejně vystupovat v aule před publikem.[1] Později studoval na Vyšehradském reálném gymnáziu, kde prospíval bez problémů. Jeho nejoblíbenějším předmětem bylo kreslení.[1]
Začátky v malířství
Kreslit začal ve druhé třídě základní školy. Jeho otec mu předložil portrét v novinách s tím, aby ho zkusil nakreslit. Výsledek byl zdařilý a tak v kreslení a malování pokračoval. Jednou podle malé (formát pohlednice)[8], nepříliš kvalitní předlohy obrazu Václava Brožíka „Slavnost u Rubense“ (1881),[8] vytvořil za dva roky (v letech 1934 až 1936)[8] na plátně (rozměrově mnohonásobně větší) kopii Brožíkova díla, na které bylo celkem 52 postav.[1]
Ve svých 14. letech obraz vystavil na přehlídce amatérských malířů. Dne 2. listopadu 1937, v jeho 15. letech vyšel v ranním vydání deníku A-Zet na titulní straně o něm článek i s jeho fotografií.[9][1] V článku bylo uvedeno, že již v roce 1932 vystavoval v Praze na výstavě amatérů 29 svých obrázků, několik jich zde prodal, aniž kdo tušil, že jejich autorem je teprve desetiletý chlapec.[9][1] Tehdy majitel jednoho grafického podniku hodlal mladého chlapce zaměstnat na pozici grafika. Z nabídky sešlo až když se jako desetiletý setkal s majitelem grafického podniku.[9][1]
Několik významných malířů - umělců,[kdo?] kteří viděli jeho obrazy, viděli jeho talent a předpovídali, že po reálné škole bude studovat na malířské akademii.[1] Jeho talentu si všiml i tehdejší rektor akademie Max Švabinský a vyzval jeho rodiče i jeho samého, aby po skončení reálné školy studoval u něho na akademii. Jenže, když měl ke Švabinskému nastoupit, byla válka a vysoké školy (včetně akademie) byly zavřeny.[1] To se netýkalo Uměleckoprůmyslové školy, která tehdy neměla statut vysoké školy, ten získala ho až po válce,[1] a tak učitel kreslení na reálné škole profesor Jindřich Severa mu přinesl přihlášku na Uměleckoprůmyslovou školu a doporučil mu, aby jako studijní obory vyplnil „monumentální malba“ a „sklo“.[1]
- Titulní stránka katalogu
- Úvodní stránka katalogu
- Detail stránky s výčtem vystavovaného díla R. Roubíčka
- Deník A–Zet (ranní vydání)[9]
- Mladý hlasatel[10]
- O samostatné výstavě
- O Rafaelu Kubelíkovi a R. Roubíčkovi
Uměleckoprůmyslová škola
Další jeho působení bylo formováno studiem na Uměleckoprůmyslové škole ve sklářském atelieru vedeném profesorem Jaroslavem Václavem Holečkem. Jaroslav Holeček původně učil na novoborské škole v českém oddělení. To bylo po záboru Sudet zrušeno a proto Jaroslav Holeček se přesunul na Uměleckoprůmyslovou školu do Prahy.[1] Zájem o sklo spojoval Roubíčka i s jeho spolužákem Josefem Michalem Hospodkou, pozdějším pedagogem na odborné sklářské škole v Novém Boru a ve školní sklářské huti v Chřibské. Kromě skla byli oba muzikanti a na Uměleckoprůmyslové škole založili Streichkapelleglaswerke (tzv. „smyčcovou sklářskou kapelu“), kde kromě houslí a violy byly zastoupeny i dudy a klarinet.[1] Dva roky před ukončením studií nastoupila ke studiu Miluše Kytková. Původně chtěla studovat latinu a řečtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy ale ta byla zavřená,[1] proto také nastoupila do Uměleckoprůmyslové školy. V roce 1948 se stala jeho manželkou.[1]
- Dudácká kapela při vystoupení
- Dudácká kapela při odpočinku
Pedagogické působení
V letech 1945-1952 byl René Roubíček vedoucím oddělení broušeného skla a pedagogem Odborné školy sklářské v Kamenickém Šenově. Svým sochařským pojetím broušeného skla výrazně ovlivnil výtvarné směřování školy i jejích absolventů. V té době také spolupracoval s ateliéry n.p. Umělecké sklo v Novém Boru. Po zrušení školy v Kamenickém Šenově byl v letech 1952-1953 výtvarníkem střediska pro sklo v architektuře ve Střední průmyslové škole sklářské v Železném Brodě. V letech 1952-1958 také externě spolupracoval s Ústředním výtvarným střediskem pro průmysl skla a jemné keramiky a později s Ústavem bytové a oděvní kultury (ÚBOK). V letech 1955-1965 byl vedoucím výtvarníkem skláren Borské sklo n.p. V letech 1966-1968 byl externím pedagogem Akademie výtvarných umění v Praze.[11]
Umělecký vývoj
V závěru 40. let na sebe upozornil broušeným a řezaným sklem. Od počátku 50. let se věnoval objektům z hutního skla formovaným ještě ve žhavém stavu. Jeho tvůrčí metoda je založena na improvizaci a spolupráci s mistry skláři, zejména Josefem Rozinkem, od poloviny 70. let s Petrem Novotným a nakonec s Jiřím Pačinkem v Lindavě nebo s podnikem Preciosa - Lustry v Kamenickém Šenově.[11]
Navrhoval rozměrné objekty složené z řady prvků, abstraktní kompozice, kde spojoval kovové konstrukce s barevnými skleněnými tvary, což byly technicky náročné a často tvarově značně složité objekty. Slavné jsou jeho hutně tvarované „Sloupy“ z konce 60. let, představené na Světové výstavě 1967. Ve veřejném prostoru realizoval monumentální lustry nebo spíše světelné plastiky. Na konci 60. let začal pracovat s ohýbanými skleněnými tyčemi, které předurčily i jeho působivou dynamickou plastiku z křišťálového skla a kovu (Mrak – voda, zdroj života) prezentovanou na Světové výstavě 1970. Známý je jeho cyklus zjednodušených skleněných hlav a polopostav (Hlavy a figury) i období tvorby, kdy se inspiroval hudebními nástroji. Lehký erotický podtext prezentoval v cyklu „Dámské doplňky“. Spolupracoval i s architekty při realizaci skleněných fasád, svítidel a skleněných stropů.[4]
Začátky
Jeho rané dílo zahrnovalo návrhy široké palety průmyslově vyráběných nádob pro domácnost a také některé neobvyklé experimentální postupy studených technik opracování skla, rytí a broušení. Během svého profesorského působení na Střední odborné škole sklářské v Kamenickém Šenově (1945 až 1952) vytvořil cyklus broušených a rytých váz, barokních abstrakcí, ale i náročnou figurální kompozici, plastiku Antonín Dvořák, což je reliéfně broušená váza vytvořená v roce 1946, která je ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, další broušené vázy byly jeho prvními plastikami. Některé kusy ponechal hrubé, s jasně patrnou texturou brusného kotouče, jiné vyleštil do vysokého třpytu a průhlednosti. Obdobných továrních postupů rytí a broušení skla použila v letech 1957 až 1958 i jeho manželka Miluše Roubíčková, kdy vytvořila sérii několika talířů a hluboce broušených mis z olovnatého křišťálu s asymetrickou kompozicí velkých čirých čočkovitých brusů.
Expo 1958
Pro československou expozici skla na Světové výstavě 1958 v Bruselu předvedl rozměrnou abstraktní plastiku z barevných ručně tvarovaných bloků z litého skla. Plastika nesla název „Sklo – hmota – tvar – výraz“. Tím překročil hranici mezi užitným a volným uměním. Plastika byla integrální součástí expozice a rozměrnější varianta této instalace byla prezentována o rok později, v roce 1959 v Praze pod sebevědomým názvem, „Sklo – umění dneška“. Za tento bruselský exponát obdržel Velkou cenu (Grand Prix). Toto prestižní mezinárodní uznání předznamenalo cestu k novému pojetí skla jako tvárné, plastické hmoty aplikované nejen užitkově, ale jako svébytný estetický a sochařský materiál.
V letech 1959 až 1960 vytvořil ve sklárnách v Novém Boru cyklus skleněných objektů nazvaných „Dekorativní plastiky“.
Světová výstava 1967
Pro Bienale v São Paulu v roce 1966 vytvořil sérii rozměrných vertikálních skleněných plastik, sloupů vytvářených nejprve foukáním, později pak přímo ze žhavého tekoucího čirého skla. Tyto skleněné sloupy vzbudily ohlas mezi uměleckou veřejností a proto jim bylo vyhraženo čestné místo ve sklářské expozici na Světové výstavě 1967 v Montréalu. Hledáním vlastní formy materiálu dospělo tehdejší Roubíčkovo dílo k informelu.[11] Část skleněných sloupů umístěných uvnitř pavilonu byla harmonicky doplněna i skleněnou fontánou instalovanou v exteriéru.
Světová výstava 1970
Hlavním motivem československé expozice na Světové výstavě 1970 v Ósace bylo téma „Osud malých národů“. Jeho úvodní rozměrná skleněná plastika představovala „Mrak“ jako zdroj vody, základu všeho života. Druhou rozměrnou skleněnou plastiku z taveného skla s názvem „Řeka“ (jako ilustraci osudů malých zemí) ztvárnila sklářská dvojice Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová. Po skončení výstavy zůstala skleněná plastika „Mrak“ umístěna v neznámém rekreačním středisku v Japonsku. Plastika „Řeka“ byla rozprodána po částech do různých částí světa. V roce 1973 k 500. výročí narození Mikuláše Koperníka, v rámci oslav UNESCA vytvořil rozměrnou plastiku „Pocta Mikuláši Koperníkovi“, která byla technologicky a tvarově připomínala osacky „Mrak“. Tato plastika je v majetku Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.
Hlavy a figury
Začátkem 80. let vytvořil cyklus dlouhých, asketických abstraktních tvarů. Technologicky se jedná o foukání skla do forem, ale vznikající tvary jsou různé i při použití stejných forem. Tak jako jsou různé lidské charaktery. U figur, tvořených obdobně pak vzniká navíc i dojem jiného pohybu. Známé jsou skleněné „autoportréty“ (hlava nazvaná „Paní Roubíčková“, hlava nazvaná „Pan Roubíček“).[p 4]
Dámské součástky
V první polovině 80. let se věnoval zpracování poměrně velkých objektů z barevného skla souborně označovaných jako „Dámské součástky“. Jednalo se např. o fontánu tvořenou dlouhými pěstěnými dámskými prsty (jezírko zámku Nennig v Německu), objekty znázorňující zahalená dámská pozadí, ňadra (nebo jejich náznaky), štíhlé nohy, rty, oční bulvy (v nadživotních proporcích) nebo velké stylizované bezvlasé dámské hlavy s akcentovanými plnými rty a výraznýma očima. Všechny tyto objekty mají společného jmenovatele, lehký erotický podtext.
Klarinety
Ve druhé polovině 80. let (na sklářských virtuózních přehlídkách) se nechal inspirovat dechovými hudebními nástroji a vytvořil sérii skleněných klarinetů. Sám jako nadaný jazzový hudebník spatřoval v klarinetech podobnost se sklářskými píšťalami, do obojího se fouká a v rovině improvizace spatřoval podobnost v balancování žhavého skla na konci sklářské píšťaly a fantazii zvuků z klarinetu.
Antické sloupy
V roce 1990 představil skupinu dekorativních řeckých sloupů se společným názvem, Don't Worry, be Happy – Vracíme se do Evropy na výstavě „New Glass in Europe, 50 Artists – 50 Concepts“ v Kunstmuseum v Düsseldorfu. Nejdelší sloup byl asi 2 metry vysoký. Všechny sloupy byly sestaveny z mléčných bílých trubek a barevného skla se skvrnkami, tečkami a vlákny vetvarovanými do jejich povrchu (technika obalování skla barevnými střepy). Ideově měly „Sloupy“ představovat svobodný návrat ke kořenům antické kultury po sametové revoluci v Československu v roce 1989.
Nefigurativní figury
Téma tance a tanečního veselí jej inspirovalo ke tvorbě velmi náznakových „nefigurativních figur“. Jednalo se o objekty sestavené z různě tvarovaných, často ostře barevných elementů, spojených skleněnou sponou.
Ploché sklo
Práce v plochém skle a inspirace rozměrnými skleněnými tabulemi byl nový prvek. V jeho exteriérové tvorbě se materializoval za spolupráce s architekty, především ve formě skleněných fasád, různých osvětlovadel a světelných stropů. Jednolitou skleněnou plochu osadil upevněnými elementy. Ty měly buď podobu broušených trojhranných prvků, kdy vytvářely světelnou a barevnou kompozici, lámaly světlo do duhových spekter nebo byly jen průsvitné, vytvořené z hutně tvarovaného skla. V interiérech sestavil světelné objekty z volně řazených skleněných tabulí. Jejich čelní hrany nepravidelně vylamoval do zubů. Tak vznikly světelné struktury ostře kontrastující s plochou uniformitou seřazených skleněných tabulí. Známá je rozměrná skleněná plastika "Pyramida" vystavená v roce 1996 na Aperto Vetro v Benátkách.
Příkladem jeho tvorby se skleněnými tabulemi jsou lepené tabule z cyklu „Obrazárna“ (1995–1997). Některé tabule měly svoje unikátní jména (např. „Dav je krásný“, „Barevný jazz“, „Benetton“ apod.)
Tvorba pro roce 2000
Jeho tvorba po roce 2000 byla technologicky velice pestrá.[12] Její dominantní motivy přiblížila především výstava Sklo a proč ne I ? v museu na Kampě.[4] konaná ke konci roku 2012.
- Kromě některých objektů staršího data (např. Montreálské sloupy z let 1966, 1967) se zde objevily i následné variace na „sloupovou“ tematiku, tedy objekty mnohdy zpracované jinými technologiemi (např. sloupy tvořené pomocí skleněných a kovových spirál, rok vzniku 2010). Zajímavým exkursem do tematiky „sloupů“ byly i tzv. „Kopnové sloupy“ (rok vzniku 2002)[p 5].
- Jinou skupinu skleněných objektů představují objekty vytvářené technologií taveného skla do forem (roky vzniku 2008 až 2010). Na rozdíl od technologicky příbuzného předešlého cyklu „Tavenice“ z let 1995 až 1997 nejsou tak zářivě barevné, spíše temnějších barev (Paseka, Kravata, Vlny) nebo zcela transparentní.
- Kopnové sloupy
- Objekty tavené do forem
- Neobvyklým jeho projektem byl cyklus objektů „Kovárna andělů“ (rok 2009). Jednalo se o společnou instalaci nápadně barevných menších skleněných objektů ve společné kovové designové skříni.
- Mísy I
- Mísy II
- Anděl, Vítěz
- Instalace souboru rozměrných číší nad nimiž visí lustr byla prezentována pod názvem „A je dopito“, pochází z let 2011–2012 a vytvořil si ji ke svým 90. narozeninám. Lustr byl ve dvou případech vystaven a byl umístěn nad stolem s číšemi v roce 2012 na Novoměstské radnici, v roce 2013 v Muzeu na Kampě. V roce 2013 byl v muzeum AJETO v Novém Boru a v roce 2014 ve Veste Coburg-Coburger Glasspreis. V roce 2013 i 2014 už ale z prostorových a elektrických důvodů nebyl lustr nad stolem se sklínkami instalován.
- Výletem sklářského umělce do světa kovových materiálů je dílo „Dialog“ z roku 2012. Použil v něm ostře ohýbané plechy z leštěné mosazi a nerezové oceli.
- A je dopito
- Lustr (A je dopito)
- Ručně tvarované skleněné objekty
- Skleněný objekt
- Dialog
„ | Vždycky při zrodu skleněných plastik jsem si dával pozor, abych před svou slávou dával přednost sklu, aby samo dělalo, co umí, a já mohl být šťastný svědek toho, jaké dělá zázraky. | “ |
— René Roubíček [14] |
Světelné plastiky
Roubíčkovy návrhy pro architekturu vznikaly průběžně od druhé poloviny 60. let. Jeho svítidla mají často charakter rozměrných světelných plastik (ambasáda v Berlíně, hotely Thermal, Karlovy Vary a Intercontinental v Praze).[15]
Porovnání charakteru tvorby manželů Roubíčkových
Ke své tvorbě přistupoval svobodně. Je známý nejen rozměrnými monumenty a světelnými kompozicemi, ale i komornějšími objekty, které i v malých rozměrech působí monumentálním dojmem. Pracoval povětšinou s průhledným sklem. Kladl důraz na prostor, světlo, optické efekty a rafinované hry světla. Jeho manželka Miluše Roubíčková volila pro svoji tvorbu povětšinou neprůhledné sklo s využitím pestrých barev. Vytvářela objekty a plastiky spíše komorního rázu. Její tvorba je oslavou prostých věcí kolem nás. Díla působí intimním dojmem, navozují spíše pocit domova. Pohybovala se mezi světem reality a světem fantazie, mezi všedností a poezií. V jejím svérázném pojetí pop-artu se tak spojoval český humor s ženskou poetičností.[16][14]
- René Roubíček (2016)
- Miluše Roubíčková (2003)
Studia, práce a spolupráce (chronologicky)
- 1940–1944 Studium na Uměleckoprůmyslové škole (UPŠ) v Praze (ateliér monumentální malby a skla, profesor Jaroslav Václav Holeček)
- 1945–1952 Působil jako pedagog na Odborné škole sklářské v Kamenickém Šenově. Byl profesorem – výtvarníkem oddělení broušeného skla. Spolupracoval (výtvarně) s ateliéry Uměleckého skla v Novém Boru
- 1949–1950 Pracoval na závěrečné práci a přípravě na složení státní zkoušky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (VŠUP) v Praze (ateliér, profesor Josef Kaplický)
- 1952–1953 Byl výtvarníkem vývojového střediska při Střední průmyslové škole sklářské v Železném Brodě
- 1952–1958 Spolupracoval s Ústředním výtvarným střediskem pro průmysl skla a jemné keramiky v Praze (později ÚBOK)
- 1953–1955 Výtvarníkem ateliérů Uměleckého skla v Novém Boru
- 1955–1965 Pracoval jako vedoucí výtvarník technicko – výtvarného střediska Borského skla v Novém Boru
- 1966–1968 Pedagogické působení na Akademii výtvarných umění AVU v Praze
- 1969 – Volné autorské tvorbě se začal věnovat po roce 1969 jako výtvarník ve svobodném povolání. Souběžně externě spolupracoval s Crystalexem Nový Bor, Sklárnou Ústředí uměleckých řemesel (ÚUŘ) ve Škrdlovicích, se sklárnou Hergiswiler Glasi v Hergiswilu, (Švýcarsko) a se sklárnou Ajeto v Lindavě.[17]
- 2006 Přijal účast v The Visiting Artist Program, Museum of Glass, Tacoma, Washington.[17]
- 2006 – Od roku 2006 spolupracoval se společností Moser, a.s., Karlovy Vary[17]
Chronologický přehled ocenění, sympozií, výstav, ...
Ceny, ocenění, vyznamenání
- 1958 Grand Prix (Světová výstava Expo 58, Brusel),
- 1963 Krajská cena středočeského krajského národního výboru (SKNV) v Ústí nad Labem,[18]
- 1967 Státní cena Klementa Gottwalda,[18]
- 1969 Zlatá medaile (Mezinárodní veletrh uměleckých řemesel) EXEMPLA (Mnichov),
- 1970 Stříbrná medaile (Mezinárodní veletrh uměleckých řemesel) EXEMPLA (Mnichov),
- 1977 Urkunde Coburger Glaspreis (1. Coburger Glaspreis, Coburg),
- 1980 První cena za skleněné plastiky (Zentral Schweitzer Glaspreis, Luzern),
- 1985 Ehrenpreis (Zweiter Coburger Glaspreis, Coburg),
- 1997 Cena Masarykovy Akademie umění (Česká sklářská společnost),
- 2007 uveden do síně slávy Czech Grand Design, Akademie designu České republiky
- 2008 uveden do síně slávy Bayerische Staatspreis.[17]
- 2015 uveden do síně slávy Mezinárodního sklářského sympozia IGS Nový Bor
Účast na tuzemských a zahraničních sklářských sympoziích
- 1982 Mezinárodní sklářské sympozium (IGS) v Novém Boru,
- 1982 Frauenau v Bavorsku, (Německo),
- 1983 Luzern, (Švýcarsko),[p 6]
- 1984 Luzern, (Švýcarsko),[p 6]
- 1985 Immenhausen v Hesensku, (Německo)
- 1985 Mezinárodní sklářské sympozium (IGS) v Novém Boru,
- 1988 Mezinárodní sklářské sympozium (IGS) v Novém Boru,
- 1991 Mezinárodní sklářské sympozium (IGS) v Novém Boru,
Přednášková činnost
Samostatné výstavy
- 1961 Praha, Umělecká beseda
- 1965 Liberec, Severočeské muzeum
- 1965 Praha, Galerie Československý spisovatel
- 1967 Brno, Moravská galerie
- 1967 Ústí nad Labem, Galerie Dílo
- 1968 Kamenický Šenov, Sklářské muzeum
- 1968 Poznaň
- 1972 Kutná Hora, Muzeum Na hrádku
- 1976 Frýdek-Místek, Státní zámek
- 1977 Praha, fotoateliér K. Kalivody (soukromá výstava)
- 1980 Moravská Třebová, radnice
- 1982 Jičín, Okresní muzeum a galerie
- 1982 Luzern, Glasgalerie – Hergiswiler Glasi
- 1985 Praha, Atrium (společně s Miluší Roubíčkovou a grafikem Vladimírem Nagajem)
- 1987 Düsseldorf, Galerie Ingrid Mensendiek
- 1987 Frankfurt nad Mohanem, Galerie Gottschalk – Betz
- 1989 Vídeň, J. & L. Lobmeyr
- 1992 Jablonec nad Nisou, Muzeum skla a bižutérie
- 1993 Praha, Galerie Rob van Doel
- 1993 Praha, Galerie U prstenu
- 1994 Wiesloch, Kunsthauszentrum Palatin
- 1995 Frankfurt nad Mohanem, Galerie Vetro
- 1995 Mariánské Lázně, Kulturní středisko a Městské divadlo
- 1995 Praha, Galerie U prstenu
- 1996 Würzburg, Barockhäuser, Joseph – Griesing Saal
- 1996 Sommerhausen nad Mohanem, Galerie beim "Roten Turm" Schweinfurt
- 1996 Galerie am Schrotturm
- 1997 Praha, Galerie Fronta
- 1997 Praha, Galerie Na Jánském vršku
- 1997 Hamburk, Glasgalerie Hittfeld
- Výstavy z posledního období, většinou společně s Miluší Roubíčkovou:[17]
- 2000 Londýn, The Studio Glass Gallery
- 2000 Koganezaki, Koganezaki Crystal Park ("Liberated Glass")
- 2001 Osaka, Enomoto Gallery
- 2001 Bergamo, Gallery D'Arte and Divetro
- 2001 Praha, Galerie Pyramida (s Karlem Vysušilem)
- 2001 Praha, Galerie Pokorná
- 2002 Salcburk, Prager Galerie
- 2002 Lucemburk, Galerie Chapelott ("Sklo – umění dneška")
- 2002 Drážďany, Galerie F
- 2003 Praha (27.6.2003 až 21.9.2003), Uměleckoprůmyslové museum v Praze (Mistři evropského sklářství: Miluše a René Roubíčkovi, sklo / retrospektiva 1944–2003)
- 2003 Praha, Galerie Pokorná ("Sklo a obrazy")
- 2003–2004 Bergamo, Gallery D'Arte and Divetro
- 2003–2004 Londýn, The Studio Glass Gallery
- 2005 Praha, Museum Kampa ("Karneval v Benátkách")
- 2007 Praha, Galerie Pokorná (s Jiřím Pačinkem)
- 2012 Kamenický Šenov, Sklářské muzeum ("René Roubíček – Lustry");
- 2012 Praha, Novoměstská radnice ("René Roubíček a Bořek Šípek – Generace ve skle")
- 2012–2013 Praha, Umělecká galerie Moser ("René Roubíček, Sklo je jako jazz")
- 2012–2013 Praha, Museum Kampa (René Roubíček, SKLO – A PROČ NE I.!)[4]
- 2015 - "Miluše a René Roubíčkovi - Sklo", muzeum města Brno, hrad Špilberk, královská kaple (8.7.2015 až 6.9.2015) [16]
Účast na světových výstavách Expo
René Roubíček se účastnil svými díly na Světových výstavách Expo 58 v Bruselu, Expo 67 v Montreálu a Expo 70 v Osace. (podrobnosti viz následující kapitola)
Účast na dalších zahraničních výstavách (výběr), realizace v architektuře
- 1958 Československý pavilon v Bruselu na Světové výstavě Expo 58, prostorová kompozice ze skla a kovu.
- 1959 Podobná kompozice na výstavě Československé sklo v Moskvě, na výstavách českého skla v Bombaji, Dillí, Sao Paulu
- 1960 Výstavy československého skla v Praze (repríza bruselské výstavy), v Liberci (repríza moskevské výstavy), dále pak v Káhiře, Kolombu a Monte Carlu.
- 1965 Liberec – výstavní trhy; fontána ze skleněných sloupů
- 1965–1966 Skleněné sloupy a plastiky pro bienále v Sao Paulu a pro výstavy v Benátkách a Lutychu
- 1966 Ostrava, Smuteční obřadní síň; vitráž skládaná do olova
- 1967 Montreal, Československý pavilon v Bruselu na Světové výstavě Expo 67; seskupení hutně tvarovaných sloupů – plastik a skleněná fontána
- 1969 Hutně tvarované lustry na Československém velvyslanectví v Sofii
- 1970 Československý pavilon v Osace na Světové výstavě Expo 70; Mrak – voda, zdroj života (plastika z křišťálového skla a kovu)
- 1970 Kolín nad Rýnem, Galerie Baukunst; skleněná plastika ve vstupní hale
- 1970 Hutně tvarované lustry na Československém velvyslanectví v Londýně; (architekt Jan Šrámek)
- 1970 Hutně tvarované lustry a osvětlovací tělesa na Československém velvyslanectví ve Washingtonu (architekt Jan Šrámek)
- 1971 Kolín nad Rýnem, Správní budova koncernu Görling; lustry
- 1972 Vstupní hala konzulátu SSSR v Praze; lustr; (architekt Jan Šrámek)
- 1973 Hutně tvarované lustry pro Městské divadlo v Pelhřimově
- 1974 Braziliana, hutně tvarované lustry na Československém velvyslanectví
- 1974 Hotel Intercontinental v Praze; lustrový kazetový strop a světelné skleněné plastiky; (architekt Jan Šrámek)]
- 1976–1977 Karlovy Vary, hotel Thermal a festivalové kino; skleněná fontána, skleněný lustr a osvětlovací tělesa; (architekt Věra Machoninová)
- 1977 Obřadní síň v Mostě; stěny z litého barevného skla
- 1984 Göttingen, městské divadlo; lustry ve vstupní hale
- 1984 Vstupní hala, městské divadlo v Mostě; skleněná tavená plastika; (architekt Ivo Klimeš)
- 1986 Coburg, kongresová hala; skleněná stěna vstupní haly; skleněná stěna se spektrálními skly; (skleněná fasáda – vitráž a světelné stropy); (architekt Busso von Busse)
- 1987 Saarbrücken, Altersheim; světelná skleněná plastika
- 1988 Würzburg, kostel Gnadenkirche; vitráž
- 1989–1990 Paříž, schodišťový lustr pro budovu saarského regionu (Maison de la Saar)
- 1990 Nennig, kasino; skleněná fontána
- 1992 Saarbrücken, sportovní hala; skleněné plastiky
- 1993 Nová radnice, Riegelsberg; světelný strop zasedací síně; (architekt Bernard Focht)
- 1994 Vodní zámek, Thurnhout, (architekt E. van Loven)
- 1996 Saarbrücken, IDS Centrum; kulatý lustr
- 2005 Praha, hotel Marriott; skleněná fontána[17]
- 2006 Šanghaj, hotel Sheraton; stěna ze skleněných sloupů[17]
- 2006 Praha, Národní galerie v Praze, Veletržní palác – stálá expozice současného a moderního umění (instalace nové verze kompozice z Expo 58 v Bruselu)[17]
- 2006–2007 Karlovy Vary, Moser, a.s. (soubor unikátních skleněných exponátů ke 150 letům společnosti)[17]
- René Roubíček je autorem originální skleněné Ceny Pavla Kouteckého za dokumentární film (cenu uděluje od roku 2007 The Association of Film and Sociology (AFIS)[17][p 7]
- 2008–2009 nová díla pro Moser, a.s., spolupráce dále pokračuje[17]
- 2010 Glass Retro Collection, soubor skleniček – René Roubíček Brusel 58 (projekt pro Ajeto Art Glass Museum)[17]
- EPD Praha City Centre; skleněný strop; (architekti Jan Hoffman a Otto Dvořák)
Zastoupení děl ve sbírkách
Díla René Roubíčka jsou hojně zastoupena v soukromých sbírkách, dále pak v domácích a zahraničních sbírkách skla a moderního umění:
- Moravská galerie v Brně
- Muzeum skla a bižutérie v Jablonci nad Nisou
- Sklářské muzeum v Kamenickém Šenově
- Severočeské muzeum v Liberci
- Sklářské muzeum v Novém Boru
- Vlastivědné muzeum v Olomouci
- Východočeské muzeum v Pardubicích
- Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze
- Národní galerie v Praze
- Okresní muzeum ve Žďáru nad Sázavou
- Stedelijk Museum v Amsterodamu
- Akademie der Kűnste v Berlíně
- Kunstsammlungen der Veste Coburg v Coburgu
- The Corning Museum of Glass, Corning (city), New York, USA
- Glasmuseum Hentrich im Ehrenhof v Düsseldorfu
- Glasmuseum Ebeltoft v Ebeltoftu
- Museum fűr Kunsthandwerk ve Frankfurtu nad Mohanem
- Sklářské muzeum ve Frauenau
- Badisches Landesmuseum v Karlsruhe
- Museé Cantonal des Beaux – Arts v Lausanne
- Stedelijk Museum De Lakenhal v Leidenu
- Victoria and Albert Museum v Londýně
- Museé des Arts Décoratifs v Paříži
- Museum Bellerive v Curychu
- Koganezaki Crystal Park Glass (Japonsko)
- Museum of Glass, Tacoma, Washington[17]
- Pinakothek der Moderne, Mnichov[17]
- Glasmuseum Frauenau (Sammlung Wolfgang Kermer), Frauenau
Odkazy
Poznámky
- Na webových stránkách hovoří Borek Šípek o svém vztahu s René Roubíčkem takto: „Můj poručník René Roubíček, světově uznávaný umělecký sklář, ve mně probudil lásku ke kresbě. Každý den jsem pozoroval jak si René a jeho žena, také respektovaná sklářská umělkyně, při práci skicovali a kreslili nové návrhy. René je neuvěřitelně laskavý člověk, který se ke mně vždy choval, jako bych byl jeho syn, a pomohl mi, abych si našel svou cestu. Kromě jiného mě také zapsal na kurzy kreslení, kde jsem se naučil základy.“
- Manžel české sklářské výtvarnice Miluše Roubíčkové, se kterou společně vychoval dvě dcery. Jedna vystudovala Filozofickou fakultu obor Dějiny umění a estetika, druhá (Michaela Lesařová–Roubíčková) žije v Praze, je absolventkou Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (v roce 1973, ateliér prof. Karla Svolinského a prof. Zdeňka Sklenáře). Věnuje se volné a užité grafice, ilustraci, kresbě, malbě, tkaní i trojrozměrným objektům z různých materiálů. Pokračovatelem rodinné sklářské tradice Roubíčků je vnuk René Roubíčka, Petr Šetlík, DiS. – absolvent vyšší odborné školy (VOŠ) sklářské v Novém Boru.
- V Kamenickém Šenově obdržel v roce 2012 čestné občanství.
- Když René Roubíček začal pracovat na své sérii „Hlav“ pojednala Miluše Roubíčková toto téma svým způsobem: sérií ženských hlav (se zdůrazněnými účesy, klobouky, stužkami, ...) jako vyjádření ženských charakterů a ženského pohledu na svět. Jen ta jediná mužská hlava byla pojata jako imaginární portrét a pocta malíři Josefu Čapkovi
- Ve sklářské terminologii u ručně foukaných výrobků je „kopna“ technologický okraj výrobku – „vršek od píšťaly“. Odstraňování „kopny“ se děje na tzv. „pukacím stroji“. V místě, kde má být odstraněna „kopna“ se udělá vidiovým nožem vryp. Poté je ostrým plamenem otáčející se výrobek ohříván. Tím se v místě vrypu po obvodu výrobku vytvoří proužek materiálu s vysokým pnutím. Díky tomu pak výrobek „pukne“ přesně v požadovaném místě. „Kopna“ se pak vrací do „kmenárny“ a po rozdrcení se stává součástí kmene (jako střepy).[13]
- Sklárna v Hergiswilu (Švýcarsko) byla založena v roce 1975 Roberto Niedererem. Po jeho smrti v roce 1988 převzal firmu jeho syn Robert Niederer. Tomu také patří i galerie v Lucernu.
- Pokračovatelem rodinné sklářské tradice Roubíčků je vnuk Miluše Roubíčkové a René Roubíčka, Petr Šetlík, DiS. – absolvent vyšší odborné školy (VOŠ) sklářské v Novém Boru. Ten je autorem originálního skleněného objektu pro Cenu Pavla Kouteckého za rok 2014[19]
Reference
- VOLF, Petr; ROUBÍČEK, René. Sklo nepočká - Portrét jazzového skláře René Roubíčka. 1. vyd. Praha: Galerie Zdeněk Sklenář, 2015. 156 s. ISBN 978-80-87430-45-3. Ilustrace (převážně barevné), portréty, faksimile ; 20 cm.
- V 96 letech zemřel významný sklářský výtvarník René Roubíček (+ 29. dubna 2018 v Praze) [online]. ČTK, české noviny, 2018-05-04 [cit. 2018-05-04]. Dostupné online.
- Martina Buláková. Cenu René Roubíček dostal. A nezavřeli ho. iDNES.cz [online]. 10.05.2008 [cit. 10.01.2014]. Dostupné online.
- Museum Kampa - Nadace Jana a Medy Mládkových. René Roubíček, SKLO - A PROČ NE I.! = René Roubíček, GLASS - AND WHY NOT I.!. 1. vyd. Praha: Museum Kampa - Nadace Jana a Medy Mládkových, 2013. 2 s. (česky, anglicky) Doprovodné leporelo k výstavě: René Roubíček, SKLO - A PROČ NE I.!, Praha - 14. prosince 2012 až 17. února 2013.
- Kateřina Farná. Výstava Bořka Šípka a Reného Roubíčka odhaluje přátelství ukryté v křehkém skle. Novinky.cz [online]. 13.06.2012 [cit. 10.01.2014]. Dostupné online.
- Bořek Šípek - Tvorba [online]. [cit. 2013-11-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-03-15.
- René Roubíček a Miluše Roubíčková [online]. ArtForum / ICZ a.s. [cit. 2014-06-12]. Dostupné online.
- Ústní konzultace nad rodokmenem, dobovými dokumenty rodinných příslušníků rodu Dragounových a dalších (přivdaných, přiženěných) rodin i nad jinými (nepísemnými) památkami: konaná kolem 15. července 2020 v Kamenickém Šenově s českou grafičkou, výtvarnicí, ilustrátorkou, šperkařkou a kreslířkou Michaelou Lesařovou–Roubíčkovou.
- Novinový tisk: Deník A–Zet (ranní vydání), číslo 238, Praha, v úterý 2. listopadu 1937: „15letý malíř–samouk“
- Časopisecký tisk: Mladý hlasatel (obrázkový, zábavný časopis pro chlapce a děvčata), ročník III., číslo 26. (114), ze dne 26. února 1938, strana 3, „Když se chce – dokáže se“
- Milan Hlaveš, 2016, s. 64
- Názvy a popisy některých charakteristických děl René Roubíčka (vytvořených po roce 2000) byly konzultovány s autorovou dcerou (absolventkou Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze) – grafičkou a ilustrátorkou Michaelou Lesařovou–Roubíčkovou
- Pukání skla [online]. www.sklarny.cz [cit. 2015-01-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-05.
- KOVÁČ, Peter. Oslava skla v podání Roubíčkových. PRÁVO. 15. červenec 2015, roč. 26, čís. 163, s. 21. ISSN 1211-2119.
- Milan Hlaveš, 2016, s. 66
- SMUTNÝ, Jiří. Roubíčkovi představují na Špilberku výběr ze svého rozsáhlého skleněného díla [online]. www.novinky.cz, 2015-07-08 [cit. 2015-07-15]. Dostupné online.
- René Roubíček [online]. Umělecká beseda (výtvarníci) [cit. 2014-06-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-01-10.
- The Studio Glass Gallery, René Roubíček. Sklo: Miluše Roubíčková, René Roubíček = Glass: Miluše Roubíčková, René Roubíček. Příprava vydání Miroslav Kloss, René Roubíček; překlad Kathleen Hayes, Jan Šefranka, Vladimíra Žáková. 1. vyd. Londýn: The Studio Glass Gallery, 1999. 216 s. ISBN 0-9536026-0-5, ISBN 0-9536026-1-3. (česky, anglicky) Doprovodná publikace k výstavě The Studio Glass Gallery, Londýn – léto 1999.
- Cenu Pavla Kouteckého získala za dokument DK Bára Kopecká. novinky.cz [online]. 2014-6-11 [cit. 2014-6-12]. Dostupné online.
Literatura
- Alfons Hannes (mit Beiträgen von Wolfgang Kermer und Erwin Eisch): Die Sammlung Wolfgang Kermer, Glasmuseum Frauenau: Glas des 20. Jahrhunderts; 50er bis 70er Jahre. Schnell & Steiner, München, Zürich, 1989 (= Bayerische Museen; 9) ISBN 3-7954-0753-2, p. 134-135.
- Volf, Petr a Roubíček, René. Sklo nepočká: portrét jazzového skláře Reného Roubíčka. Vydání první. Praha: Galerie Zdeněk Sklenář, 2015. 156 stran. ISBN 978-80-87430-45-3.
- Milan Hlaveš a kolektiv (Jiří Pospíšil, Helena Koenigsmarková, Miroslav Klivar, Meda Mládková), 7 + 1 Mistři českého skla. Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, Praha 2016, 94 stran; ISBN 978-80-87344-32-3.
Související články
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu René Roubíček na Wikimedia Commons
- Osoba René Roubíček ve Wikicitátech
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je René Roubíček
- KOVÁČ, Peter, PhDr. René Roubíček a Miluše Roubíčková v Muzeu Kampa aneb stáří nemá nic společného se stavem ducha [online]. Stavitelé katedrál, 2012-01-01 [cit. 2015-06-07]. Dostupné online.
- SKALA, Petr. Cyklus: Výtvarnické konfese, René Roubíček [online]. Dokumentární pořad Česká televize (ČT2), (Stopáž: 26 minut), 2007, rev. 2008 [cit. 2014-02-27]. Dostupné online. (česky)
- VIP Glass – XI. Mezinárodní sklářské sympozium IGS, Výstava v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze 16/5-18/8 2013; IGS = International Glass Symposium, 11. mezinárodní sklářské sympozium (4.10. až 7.10.2012) [online]. [cit. 2015-06-07]. Dostupné online.
- Moser designers: Roubíček René – Legend of modern Czech glass [online]. Moser, 2013-01-01 [cit. 2015-06-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-06-19. (anglicky)
- Staří mistři: René Roubíček
- FARNÁ, Kateřina. Zemřel umělec René Roubíček, patřil ke světové špičce [online]. www.novinky.cz, 2018-05-05 [cit. 2018-05-06]. Sklářský výtvarník René Roubíček patřil ve svém oboru k naprosté světové špičce. Zemřel v požehnaném věku 96 let. Právu to v sobotu potvrdila jeho dcera Michaela Lesařová–Roubíčková. Dostupné online.
Videa na YouTube
- CHURAVÝ, Mojmír. Exhibition: Glass and why not? I, (work of René Roubíček); Krátké video z výstavy "Sklo a proč ne? I" (2012 / 2013) [online]. YouTube, 2014-03-16 [cit. 2015-06-07]. Dostupné online.
- ZEMAN, Rosťa. René Roubíček at the Preciosa Lighting Showroom in Prague [online]. YouTube, 2013-10-12 [cit. 2015-06-07]. Dostupné online. (anglicky)
- JEDINAK, Petr. René Roubíček (a Jiří Pačinek) [online]. YouTube, 2012-11-01 [cit. 2015-06-07]. Dostupné online.
- Z1TV. Interview Z1, host René Roubíček (22. 6. 2010); Tomáš Cikrt zpovídá sklářského výtvarníka Reného Roubíčka [online]. YouTube, 2010-06-23 [cit. 2015-06-07]. Dostupné online.
- MOSERGLASSWORKS. Moser Art Gallery opened by the exhibion of Mr. René Roubíček [online]. YouTube, 2012-10-26 [cit. 2015-06-07]. Dostupné online.
- PRAGUEDIARY. 06.06.2012 Bořek Šípek a René Roubíček - Generace ve skle [online]. Novoměstská radnice 07.06.2012–09.09.2012: YouTube, 2012-06-18 [cit. 2015-06-07]. Dostupné online.
- JEAN CLAUDE CHAPELOTTE. Rene Roubicek glass contemporary; GLASS GALLERY expo luxembourg (2002) [online]. GLASS GALLERY expo luxembourg: YouTube, 2010-08-06 [cit. 2015-06-07]. Dostupné online.
- KUNC, Zdeněk. Jiří Pačinek; René Roubíček and Jiří Pačinek for Sans Souci [online]. YouTube, 2009-05-10 [cit. 2015-06-07]. Dostupné online.