Jaroslava Brychtová

Jejím otcem byl pražský sochař a sklář Jaroslav Brychta, spoluzakladatel sklářské průmyslové školy v Železném Brodě, její matka Anna Pekárková tvořila ručně tkané textilie.

V roce 1950 vystudovala VŠUP v Praze, jejím profesorem byl Karel Štipl. Zároveň vystudovala pražskou Akademii výtvarných umění. Spolu se Stanislavem Libenským prezentovali československou sklářskou tvorbu na výstavě Expo 58 v Bruselu a vytvořili plastiky pro interiér vysílače na Ještědu. Společně také vyvinuli techniku mold melting.[2] Vystavovali na světových výstavách v Montrealu a Ósace.

Je autorkou vitráží pro Královskou hradní kapli na Špilberku. Několik jejích děl je umístěno ve stálých sbírkách muzea skla v Corningu v USA.[2] Výrazně napomohla rozšíření známosti české tavené plastiky ve světě.[3]

V roce 1967 se stala laureátkou Státní ceny Klementa Gottwalda.[4] Po srpnové okupaci byla s manželem vyloučena z KSČ a na čas měla zakázáno cestovat do zahraničí.[2] Dne 28. října 2005 převzala od prezidenta Václava Klause státní vyznamenání Medaili Za zásluhy.[5] Roku 2008 byla přizvaná na natáčení krátkého dokumentárního filmu Vetřelci a volavky o historii a současném stavu uměleckých děl vytvořených v letech 1968–1989.

Z prvního manželství má dva syny a dceru.[2]

Jaroslava Brychtová navázala na experimenty svého otce Jaroslava Brychty a od počátku své tvorby se zabývala výtvarným využitím technologie tavení skla ve formě. S taveným sklem pracovala od druhé poloviny 40. let a tvořila z něj vázy a komorní i monumentální figurativní reliéfy. Ve spolupráci Vilémem Dostrašilem vznikl realistický reliéf Praha (1952) pro hotel Družba/International v Praze nebo s Igorem Korčákem mříž Čápi pro Expo 58 v Bruselu.

Od roku 1954 pracovala společně se Stanislavem Libenským, jehož malířské nadání se ideálně spojilo se sochařským zaměřením J. Brychtové. Z počátků jejich společné tvorby pochází plastiky využívající dutiny, kterými dovnitř vstupuje světlo a vytváří magický efekt prozařováním, které zdůrazňuje různou tloušťku materiálu (Hlava-Miska, 1955-1956, Hlava I, 1957-1958, Polibek, 1958). Pro Expo 58 navrhli betonovou stěnu se skleněnými zvířecími reliéfy, inspirovanými jeskynními malbami.

Od první poloviny 60. let se zabývali geometricky stylizovanými figurálními reliéfy, které jsou považovány za jeden z vrcholů jejich společné tvorby (Modrá konkrece, Hnědá konkrece, 1966-1967, Srdce, 1970). Pro Expo 70 v Ósace vytvořili rozsáhlý několikadílný reliéf Řeka života, dnes rozptýlený v několika japonských sbírkách. V 70. a 80. letech pracovali s kontrasty vzájemně se prolínajících geometrických tvarů (Koule v krychli, 1970, Hranol v kouli, 1979-1980) a vytvořili řadu monumentálních realizací (Meteor, Květ, Pták, 1978-1980, The Corning Museum of Glass). Řada jejich monumentálních abstraktních děl má duchovní podtext (Rubáš I, 1995-1996, Rubáš II, 1997, Otisk anděla (1996-1997), Velký otisk anděla II (1999).

J. Brychtová je spolu se Stanislavem Libenským autorkou řady realizací v architektuře, z nichž k nejvýznamnějším patří dvě okna v Kapli sv. Václava ve svatovítské katedrále (1964-1969), okna zámecké kaple v Horšovském Týnu, nebo výzdoba českých ambasád ve Stockholmu a Brasílii. Až do poloviny 80. let realizovalo jejich skleněné plastiky vývojové středisko podniku Železnobrodské sklo, později spolupracovali se soukromými dílnami Studio Lhotský a Sklo Novotný.[6]