Československý pavilon na Světové výstavě 1967

Na koncepci československého výstavního prostoru byla 7. listopadu 1964 vypsána veřejná anonymní soutěž.[5] Vládní komise pro výstavnictví vybrala vhodné řešení navržené trojicí Václav Jasanský, Jan Novotný a Jaroslav Šmejkal na svém zasedání 4. března 1965.[5][7] Již před tím, 1. února 1965, byla ovšem vypsána anonymní veřejná soutěž na architektonickou podobu pavilonu. Protože však v době jejího vypsání ještě neexistovala schválená koncepce, nemohla mít soutěž přesné zadání na podobu výstavních prostor.[5] Zvolený postup, který znesnadňoval práci architektů, se nezamlouval Svazu architektů ČSSR. Přesto ale nedošlo k jeho změně.[8] Do soutěže se přihlásilo 88 návrhů (podle jiných zdrojů dokonce 92[5]), z nichž v květnu 1965 vítězně vzešlo dílo od architektů Miroslava Řepy a Vladimíra Pýchy.[9]

Na tvorbě projektové dokumentace pracovali vítězové od června 1965.[10] Na podzim téhož roku již brněnské Královopolské strojírny vyrobily části ocelové konstrukce, které byly posléze na 72 železničních vozech dopraveny do přístavního města Hamburk.[9] Tady vyrobené části výstavního pavilonu dělníci přeložili na tři lodě pojmenované Transeuropa, Transamerica a Finnlader a ty je přeplavily do Kanady.[11] Od října 1965 pak kanadská společnost Janin Construction Ltd. pavilon stavěla a dokončila ho během následujícího roku.[9] Náklady na stavbu objektu se vyšplhaly na 2,5 milionu kanadských dolarů (CAD).[12]

Za dobu konání výstavy zavítalo do československého pavilonu více než osm milionů návštěvníků, přičemž osmimiliontý dorazil týden před koncem Expa.[13] Objekt se tak stal pátým nejnavštěvovanějším na celé výstavě.[14] Dne 16. května 1967, kdy se konal Československý národní den,[15] navštívil výstavu i československý prezident Antonín Novotný.[2] V ten den dorazilo do pavilonu navzdory chladnému a větrnému počasí, jež tehdy v Montréalu panovalo, 218 tisíc návštěvníků. Po celou dobu výstavy se okolo objektu tvořily fronty zájemců o prohlídku, v nichž lidé čekali obvykle tři hodiny. Výjimečně ovšem museli návštěvníci čekat i šest hodin.[15]

Letoun Iljušin Il-18 (letadlo stejného typu se zřítilo v Kanadě)

O pavilon mělo zájem město Montréal, jehož starosta Jean Drapeau chtěl stavbu odkoupit za symbolickou částku 1 CAD. Jeho nabídku ovšem zástupci Československa odmítli.[13] Mezi další zájemce patřili také zástupci kanadského města Gander na ostrově Newfoundland z provincie Newfoundland a Labrador. Ani tuto nabídku ale českoslovenští zástupci nepřijali.[16] Dne 5. září 1967, tedy ještě během konání světové výstavy, došlo poblíž Ganderu k leteckému neštěstí, při němž se krátce po startu ve vzdálenosti 1200 metrů od konce dráhy zřítil let číslo 523 Československých aerolinií (ČSA) na trase Praha – Shannon (Irsko) – Gander – Havana (Kuba). Na palubě letounu Iljušin Il-18 imatrikulační značky OK-WAI se v době nehody nacházelo 61 cestujících a osm členů posádky. Přímo při neštěstí zahynulo 33 cestujících a polovina posádky.[17] Další čtyři osoby pak svým zraněním podlehly v nemocnicích v Ganderu, Halifaxu a Montréalu. Jako výraz poděkování místním občanům, kteří se intenzivně angažovali v záchranných pracích a v dobrovolném dárcovství krve, přehodnotili českoslovenští zástupci své původní zamítavé stanovisko a po konci světové výstavy se československý pavilon stěhoval do kanadského města Grand Falls-Windsor,[p 2] jenž také patří do působiště kulturní instituce v Ganderu. Zde byl objekt rozdělen na dvě části, v nichž sídlí zdejší divadlo, knihovna a galerie.[16]

Část restaurace, která byla také součástí výstavního pavilonu, po skončení výstavy dělníci rozebrali a přepravili zpět do Československa, kde ji v areálu někdejšího nuselského pivovaru v Praze opětovně postavili a zprovoznili.[18]

Konstrukce jednopatrové výstavní budovy mající půdorysné rozměry 51 × 33 metrů držela na čtyřech pilířích úhelníkového tvaru instalovaných v rozích objektu.[20] Přízemí bylo prosklené okny bez rámů, naopak v patře se žádná okna nenacházela. Zvenčí bylo patro obloženo hurdiskami, které pokrývala specifická glazura světle béžové barvy.[9] Jednotlivé pásy od sebe dělily svislé zářezy.[10] Uvnitř objektu se nacházelo excentricky umístěné atrium,[9] díky němuž mohla zeleň z okolí objektu proniknout až dovnitř.[20]

V sousedství pavilonu stála budova, v níž se nacházely restaurace a snack bar. S výstavními prostory byl objekt spojen přízemní vstupní halou, na jejíž střeše se nacházela terasa s keramickými figurami vytvořenými manželi Jindřiškou a Pravoslavem Radovými.[9]

Návštěvníci mohli zhlédnout Třebechovický betlém

Na návrzích interiérů pavilonu pracoval autorský kolektiv ve složení František Cubr, Josef Hrubý a Zdeněk Pokorný, kteří využívali svých zkušeností nabytých při přípravách předchozí Světové výstavy v roce 1958 (Brusel[21]). Hned za vstupem do výstavního objektu se nacházel prostor pojmenovaný „Síň století“,[22] ve kterém se prezentovala věstonická venuše, kopie Svatováclavské koruny z českých korunovačních klenotů či originály maleb mistra Theodorika z kaple svatého Kříže z hradu Karlštejn nebo gotické Madony a tolar pocházející z Jáchymova.[12] Nacházela se zde také vitráž vytvořená Stanislavem Libenským a Jaroslavou Brychtovou.[23] Následně expozice pokračovala prostorem nazvaným „Tradice“, kde se vystavovaly výtvory ze skla. Nacházely se zde jednotlivé vázy, vitráže či žardiniéry a další skleněné útvary, které posléze přešly v křišťálový les.[12] Diváci v tomto prostoru mohli zhlédnout solitérní díla Stanislava Libenského, Jaroslavy Brychtové, fontánu Bohumila Eliáše, dále tvorbu Františka Tejmla, Milana Laluhy (vystavoval bílou sklomozaiku[24]), Ladislava Olivy (prezentoval tavenou vitráž[25]), Reného Roubíčka, Ľudovíta Fully a Vladimíra Kopeckého. Poté návštěvníci pokračovali prostorem pojmenovaným „Svět dětí“, v němž byl vystaven Třebechovický betlém[p 3] a dílo Jiřího Trnky.[27]

Následně se návštěvníci pomocí eskalátoru přemístili do druhého podlaží výstavního pavilonu, kde nejprve vstoupili do části nazvané „Symfonie“. V té scénograf Josef Svoboda prezentoval své audiovizuální výtvory polyvize a diapolyekran, kdy se efektu dosahovalo promítáním diapozitivů na 112 krychlí o rozměrech 6 krát 6 centimetrů, jež se vysunovaly a opětovně zasunovaly do plochy. Technikou diapolyekranu připravil Emil Radok představení umělecky popisující stvoření světa. Polyvize obsahovala 11 projektorů a 28 diaprojektorů a při prezentaci využívala polopropustných zrcadel.[12] Vystavoval se tu také jediný produkt československého strojírenského průmyslu v celém pavilonu, a to bezvřetenový tkalcovský stav.[27] Na tuto část navazoval další výstavní prostor pojmenovaný „Inspirace“,[27] v němž návštěvníci viděli mozaiku Antonína Kybala, který pomocí krajek vytvořil krápníkovou jeskyni, na níž ukazoval, jakou měrou příroda inspiruje umělce v jejich tvorbě. Vedle Kybalova díla se tu nacházela bižuterie či gobelín od Jiřího Johna.[28] Strop výstavního prostoru vyzdobil Albín Brunovský.[29] Tematicky shodnou podobu měla také terasa mezi výstavní a restaurační částí pavilonu, na které se nacházely keramické plastiky Pravoslava Rady a kovový mobiliář Jiřího Nováka. Dále prohlídková trasa pokračovala prostorem vytvořeným opět Josefem Svobodou a pojmenovaným „Konflikty“,[28] který upozorňoval na možné problémy technické civilizace.[15] Nacházel se zde také model experimentálního sídliště Etarea vytvořeného architektem Gorazdem Čelechovským.[28]

Odtud se návštěvníci opětovně přemístili do přízemí, kde na ně čekal poslední výstavní prostor pojmenovaný „Pozvání“,[28] jenž diváky seznamoval s barokním slohem, který výrazně ovlivňuje vzhled českých a slovenských měst. Obsahoval stěnu s fotografiemi barokních staveb. Ve stěně se nacházel průchod lemovaný portálem vyvedeným ve stejném architektonickém slohu a v jeho blízkosti stála kopie sochy Matyáše Bernarda Brauna.[15] Vystaveny tu byly také židovské obřadní předměty,[30] na něž návštěvníky zvali i průvodci z izraelského výstavního pavilonu jako na expozici nejvzácnějšího židovského rituálního nářadí.[31] U východu z československého objektu se nacházel vstup do kulturního sálu koncepčně navrženého Josefem Svobodou. Autorem interiéru sálu byl ale Ferdinand Milučký. Předváděl se tu program „Kinoautomat“,[30] což bylo první filmové interaktivní zařízení na světě.[12] Promítal se zde snímek Člověk a jeho dům, jenž vytvořil Radúz Činčera.[32] Během filmu mohli diváci na šesti místech sami rozhodnout, jakým způsobem se bude jeho děj dále odvíjet. Vybírali si vždy ze dvou možností a hlasovali stiskem červeného nebo zeleného tlačítka. Hlavním protagonistou filmu i průvodcem promítání na světové výstavě byl herec Miroslav Horníček.[15][p 4] V prostorách kina se konala i kulturní představení programu připraveného Radúzem Činčerou a pojmenovaném Pop Stars of Prague (v překladu Popové hvězdy z Prahy), během kterého vystupovali Karel Gott, Waldemar Matuška, Eva Pilarová nebo Jiří Suchý s Jiřím Šlitrem.[15]

Na výzdobě restauračních prostor se podílela i Věra Janoušková

V přízemí restauračního objektu se nacházel snack bar, jehož stěny zdobily tapety zachycující humorné kresby Bohumila Štěpána.[30] Vedle baru byla Staropražská restaurace o kapacitě 192 míst. Dělila se do celkem sedmi nepravidelných hospůdek, v nichž naivní malba u každého ze stolů představovala jednu z pražských legend (například Strašidelného mnicha ze Strahova[p 5]). Restaurační prostory v patře navrhli Ferdinand Milučký spolu s Vojtechem Vilhanem. Nacházela se tu Zámecká restaurace o kapacitě 513 míst, jejíž součástí byly luxusní Křišťálový, Lovecký a Hráčský salónek.[9] Vyzdobila je výtvarná díla Aloise Fišárka, Ladislava Guderny, Jana Hladíka, Věry Janouškové a Vladimíra Kompánka.[35] Dále se v patře nacházela slovenská Bratislavská restaurace s ohništěm a grilem,[9] do jejíchž prostor byl umístěn dřevěný reliéf od Vladimíra Kompánka.[35] Kuchyně během výstavy připravila úhrnem 233 552 porcí jídel, za něž vydělala více než dva miliony kanadských dolarů (CAD).[9] V nabídce byla například dršťková polévka s českými rohlíky, o níž měli zájem českoslovenští emigranti.[14]

• HALADA, Jaroslav; HLAVAČKA, Milan. Světové výstavy: od Londýna 1851 po Hannover 2000. 1. vyd. Praha: Libri, 2000. 279 s. ISBN 80-7277-012-8. Kapitola Montreal 1967.
• HORNÍČEK, Miroslav. Javorové listy. 1. vyd. Praha: Olympia, 1968. 137 s.

• Československý pavilon na Světové výstavě 1958

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Československý pavilon na Světové výstavě 1967 na Wikimedia Commons
• Retro [online]. Praha: Česká televize, 2009-05-31 [cit. 2017-04-10]. Kapitola Expo 67. Dostupné online.
• STANTON, Jeffrey. Czechoslovakia Pavilion [online]. Jeffrey Stanton, 1997, rev. 2004 [cit. 2017-04-09]. Dostupné online. (angličtina)
• Expo 67: 40th Anniversary Celebrations Edition [online]. [cit. 2017-04-15]. Kapitola The Czechoslovakian Pavilion in 1967. Dostupné online. (angličtina)