Pécs

Z období raného křesťanství ve 4. století se v Pésci (v té době provinční římské město Sopianae[4]) zachovala skupina staveb souvisejících s pohřbíváním zesnulých. Dochovaly se zde např. podzemní hypogea, mauzolea i zbytky kaplí a dále mnoho archeologicky cenných předmětů. Tyto památky jsou důležité jak z konstrukčního a architektonického, tak i uměleckého pohledu. Na zdech se nachází mnoho bohatě zdobených nástěnných maleb s křesťanskou tematikou výjimečně kvality. Křesťanské pohřebiště se nachází v těsné blízkosti katedrály svatých Petra a Pavla a od roku 2000 je zapsáno na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Mešita Kásima Paši z 16. století

Pécská univerzita

Pécské železniční nádraží

Oblast dnešního Pětikostelí byla osídlená již odedávna, prvními doloženými obyvateli tu byli ale Keltové. Když sem přišli v 2. století Římané, našli tu již keltské kolonie, kde se pěstovalo víno. Z římských dob se dodnes dochovaly ještě části akvaduktu, nalézt lze ale i další pozůstatky římského osídlení.[5] Nedaleko od lokality současného města se nacházela římská osada s názvem Soplanae. Později bylo centrem provincie Pannonia Valeria Ve 4. století už bylo velmi důležitým křesťanským městem. Podle pěti tehdy stojících kostelů získalo svůj slovanský (i do češtiny přijatý název Pětikostelí). Po pádu Západořímské říše se sem během stěhování národů nastěhovali Avaři a Slované, ke svojí říši ho připojil později i Karel Veliký. V blízkosti dnešního města nějakou dobu sídlil i maďarský vojevůdce Arpád.[6] V 11. století zde vznikl benediktský klášter, v 13. století sem přišli dominikáni. Předchůdce současného maďarského názvu v podobě Pechyut je doložen roku 1235.

Roku 1367 tu vznikla první univerzita v Uhrách.[7] Zlomem se stal rok 1526. Po porážce krále Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče, se zde, podobně jako ve většině Uherska usídlili Turci. Ti přebudovali kostely na mešity, vybudovali školy koránu, lázně a bazar; město podléhalo islámskému právu šaría. Místní biskupství bylo přestěhováno do Trnavy.[8] Z této doby se dochovala jedna z Turky postavených mešit (Mešita Kásima Paši, později přestavěná na kostel). Kostel svatého Augustina, který se nachází severovýchodně od centra města, vznikl rovněž přestavbou mešity.[9] Krypta v místní katedrále sloužila jako sýpka.[3] Postaveny byly i turecké lázně (hamam), jejíž pozůstatky se dochovaly do moderní doby.[9] Pécs (turecky Peçuy) byla osvobozena až po pádu Pešti (1686) a ústupu osmanských vojsk na jih.

Po odchodu Turků a stažení osmanské armády na linii tvořenou řekami Sáva a Dunaj byla oblast znovuosídlena. Do zničeného města přišli v roce 1688 osadníci z oblasti jižního Německa, díky čemuž se zde vytvořila početná německy mluvící komunita obklopená Maďary. Přítomní byli rovněž i jižní Slované, kteří ale osídlili okolí opevněného města. V centru Pécsi žili většinou již uvedení Němci. Maďarů byla z celkového obyvatelstva Pécsi tehdy asi čtvrtina.

Od roku 1710, kdy skončily protihabsburské vzpoury, začalo opět prosperovat. Roku 1777 získalo od Marie Terezie dlouho vytoužený status svobodného královského města. Vznikla tu i právnická škola. O deset let později, v roce 1787, v Pécsi žilo již 8 000 lidí. Roku 1839 zde bylo otevřeno první moderní divadlo. Během revolučního roku 1848 bylo načas obsazené vojsky pod vedením bána Josipa Jelačiće, osvobodili ho opět Habsburkové. V roce 1853 zde vznikl pivovar, ale především byla zprovozněna keramička, jejíž vznik inicioval maďarský průmyslník a jehož nesla i jméno – Zsolnay. Továrna dala nakonec název i stejnojmenné městské části a stala se jedním ze symbolů města.[4][10] V roce 1859 zde byla zahájena tradice ve výrobě šampaňského; do přelomu století začalo město dosahovat rekordní produkce v oblasti tohoto druhu vína. Roku 1861 byla zahájena výroba kožených rukavic v Pécsi; jen o rok později zde Adolf Engel založil továrnu na parkety a další dřevěné výrobky. Od roku 1868 bylo město napojeno na Barcs železnicí a od roku 1882 i na Budapešť, což odstartovalo ještě větší rozvoj průmyslu. Za první světové války zde došlo v posledním roce konfliktu k vzpouře.[11]. V jejím samotném závěru souhlasilo vojenské vedení s ústupem armády na jižní frontě až k městu Pécsi (dne 13. listopadu.[12]) Nedlouho poté bylo obsazeno srbskými jednotkami[13], po Trianonské smlouvě, kdy ztratili Maďaři Slovensko, sem z Bratislavy byla přestěhována i Univerzita královny Alžběty.

Během druhé světové války nebylo téměř poškozeno, na rozdíl od jiných měst a stále se rozrůstalo, připojovaly se k němu i okolní obce. V blízkosti města byly objevena naleziště uranu, jehož těžba zde rozšířila hornickou tradici hlubinné (a po druhé světové válce i povrchové) těžby černého uhlí severozápadně od města. V 80. letech minulého století tu žilo téměř 180 000 lidí. Až do roku 1987 byla Pécs i posádkovým městěm; dislokován zde byl 22. mechanizovaný střelecký pluk. Sídlil v kasárnách Bajczy Zsilinského.

Po pádu socialismu byly zrušené některé továrny, navíc válka v nedaleké rozpadající se Jugoslávii na čas odradila část turistů.[14] Z rozpadající se země nicméně Pécs přijala značné množství uprchlíků, za což získala v roce 1998 od UNESCO ocenění Město míru. Od 90. let 20. století počet obyvatel postupně klesl na 163 000
v roce 2000 a 145 000 v roce 2017. Situaci ovlivnila i ekonomická transformace, vzrůst nezaměstnanosti a také útlum těžby uhlí. Ta byla ukončena roku 2004.

V roce 2010 byla Pécs Evropským hlavním městem kultury. V rámci toho byla rekonstruována řada objektů po celém městě. V roce 2012 byla Pécs považována za 16. nejoblíbenější turistická destinace v Maďarsku. V roce 2017 ji navštívilo 120 000 návštěvníků a v roce 2019 bylo uskutečněno přenocování 263 471; turistika se tak postupně stává významným faktorem na ekonomice města.[14]

Pécs má pravidelné železniční spojení s hlavním městem Budapeští vlaky InterCity v dvouhodinovém taktu. Cesta trvá necelé tři hodiny a vlak urazí 228 km. Vlaky vyjíždí z nádraží Budapest-Keleti pályaudvar a staví ve stanicích Budapest-Kelenföld, Sárbogárd, Dombóvár, Sásd a Szentlörinc. Vlaky IC jsou doplněny spěšnými vlaky, které vyjíždějí ze stanice Budapest-Déli pályaudvar. Na počátku 21. století existovalo spojení s 389 km vzdáleným bosenským Sarajevem (s přímými vozy z Budapešti) a přechodně i spoje do Košic a Vídně; v roce 2017 už žádný z těchto spojů neexistoval. Osobní vlaky spojují Pécs s dalšími městy v jihozápadním a západním Maďarsku a s Balatonem (Moháč, Szombathely, Barcs, Gyékényes, Pusztaszabolcs, Fonyód aj.). V provozu je také přeshraniční vlakové spojení do Chorvatska (Beli Manastir, Osijek).[18]

Neorenesanční budova hlavního nádraží z roku 1900 je kulturní památkou. V blízkosti vrchu Misina v pohoří Mecsek je v provozu dětská železnice (gyermekvasút).

Autobusové stanoviště v lokalitě Uránváros v roce 1963.

Od března 2010 je Pécs napojena na maďarskou dálniční síť dálnicí M60 a dálnicí M6 vedoucí do Budapešti. Tyto dvě dálnice nahradily silnici I. třídy číslo 6 a dálnice M60 zároveň tvoří jižní obchvat města. Dalšími významnými silnicemi jsou: východním směrem vedoucí silnice č. 6 pokračující na chorvatské hranice u města Barcs, východním směrem vedoucí silnice č. 57 do města Moháč, na sever přes pohoří Mecsek vedoucí silnice č. 66 do města Kaposvár (a dále k Balatonu), na jih vedoucí silnice č. 58 do lázní Harkány a dále do Chorvatska.

Letiště Pécs-Pogány se nachází 9 km jihovýchodně od města a je dostupné po silnici č. 58. Letiště bylo otevřeno roku 2003, má jednu asfaltovou dráhu (16-34) délky 1500 metrů.

Tramvajové koleje na Jókaiově náměstí v Pécsi jako památka na zaniklý tramvajový provoz.

Hlavní nádraží.

Městská hromadná doprava je v Pécsi v současnosti zajišťována pouze autobusy. V minulosti však byly ve městě v provozu tři tramvajové linky. První tramvajová trať byla zprovozněna roku 20. října 1913.[19] Tramvajová doprava byla provozována na následujících linkách:

• Zsolnay gyár – Főpályaudvar,
• Budai külvárosi pályaudvar – Hadapród iskola,
• Zsolnay gyár – Hadapród iskola

Tramvajová doprava byla ve městě zrušena ke dni 31. srpna 1960. V současné době se opět uvažuje o zavedení tramvajové dopravy.

První autobusová linka byla zprovozněna 19. srpna 1926 s autobusy Renault. Velký rozvoj autobusové dopravy nastal po druhé světové válce a především po zrušení tramvajové dopravy. Městskou hromadnou dopravu ve městě zajišťuje společnost Pécsi Közlekedési Rt., která provozuje autobusy značek Ikarus a Mercedes.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Pečuh na chorvatské Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Pécs na Wikimedia Commons
• Průvodce en:Pécs ve Wikicestách (anglicky)
• Encyklopedické heslo Pětikostelí v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Oficiální stránky
• Poutnik.cz - Pécs (česky)
• DOUBRAVNICKÝ, Jan. Maďarská Pécs, strhující kosmopolitní brána do Středomoří. cestovani.idnes.cz [online]. 2010-08-18 [cit. 2015-11-05]. Dostupné online. (česky)