József Eötvös

Pocházel z významné uherské šlechtické rodiny. Roku 1831 ukončil studium na Královské uherské univerzitě v Pešti a pak vstoupil do státní služby jako notář v Székesfehérváru (Stoličný Belehrad). Roku 1835 se stal se úředníkem uherské dvorní kanceláře, později dvorním koncipistou a pak soudcem při prešovské soudní tabuli. Při svých cestách po Německu, Švýcarsku, Nizozemsku, Francii a Anglii v letech 1836–1837 se seznámil s novými trendy v literatuře a v politice a setkal se s předními představiteli romantismu. Patřil k zakládajícím členům Kisfaludyho společnosti (Kisfaludy Társaság), což byla literární společnost v Pešti, založená roku 1836 a pojmenovaná po dramatikovi Károlym Kisfaludym, která patřila k nejvýznamnějším literárním institucím v Uhrách. Vedle literatury se zabýval také odbornými právními a sociálními otázkami a roku 1840 byl jmenován členem komise pro reformu vězeňství.[3] Roku 1842 uzavřel sňatek s uherskou šlechtičnou Ágnes Katalin Annou Rosty de Barkóc.[4]

Eötvösův portrét z roku 1845 od Miklóse Barabáse

Po vypuknutí maďarské revoluce v roce 1848 se stal ministrem školství v povstalecké vládě a v této funkci provedl reformu středního a vysokého školství po způsobu ostatních vyspělých evropských zemí. Nesouhlasil však se snahou Lajose Kossutha po získání samostatnosti Uher. Proto nakonec odjel do Mnichova, kde žil až do roku 1853 a zabýval se zde především historickými a filosofickými studiemi. Po návratu do vlasti pokračoval ve své literární práci a vydával nejen básnická a prozaická, ale také filozofická i politická díla. Od konce padesátých let se opět věnoval politické činnosti, roku 1866 se stal předsedou Uherské akademie věd a po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 se stal znovu ministrem kultury v uherské vládě. V této funkci pracoval až do své smrti roku 1871 a zasloužil se o přijetí zákonů o základním školství a o zrovnoprávnění Židů.[3][5]

Svou literární dráhu začal jako dramatik a básník. Těžiště jeho tvorby je však v próze. Do maďarské literatury vnesl sociální témata a od sentimentálních, idylických a romantických děl se postupně dostal až ke kritickému realismu. Jeho práce se vyznačují jemnou psychologií postav, ale v některých z nich se projevuje sklon k didaktičnosti. Kromě toho přeložil do maďarštiny Goethovu tragédii Götz von Berlichingen a melodrama Victora Huga Angelo.[1]

Jako politik byl představitelem západoevropského liberalismu. Zasazoval se o reformu školství, o spravedlivější postavení národnostních menšin a o odstranění feudálních přežitků v Uhrách, podmíněné odstraněním zastaralého župního zřízení. Byl však pro centralizaci veřejné správy v rámci rakouské monarchie, jejíž celistvost obhajoval. Teprve později se přiklonil ke konceptu dualismu.[1]

• A karthausi (1916, Kartuzián), maďarský němý film, režie Michael Curtiz jako Kertész Mihály.
• Viola, az alföldi haramia (1920), maďarský němý film podle románu Vesnický notář, režie Oszkár Damó.[6]
• A megfagyott gyermek (1921, Zmrzlé dítě), maďarský němý film, režie Béla Balogh.
• Néma kolostor (1941, Tichý klášter), maďarský film podle románu Kartuzián, režie Endre Rodríguez.
• Éljen az egyenlőség (1980,Ať žije rovnost), maďarský televizní film, režie László Vámos.
• A falu jegyzöje (1986, Vesnický notář), maďarský televizní seriál, režie Éva Zsurzs

• Zmrzlé dítě, Časopis Musea království českého 1858, ročník 32, číslo 1, přeložil A. Müller.[7]
• Vesnický notář, Praha: Alois Hynek 1885, přeložil František Brábek.
• Zimní trh, Brno: Moravská orlice, 1894, deník, ročník 32, číslo 262-265, přeložil Gustav Narcis Mayerhoffer.[8]